
Česko plánovalo vodíkovou revoluci. Místo domácí výroby ale stále více sází na dovoz
Ambiciózní cíle české vodíkové strategie dosud zůstávají především na papíře. Pomalý nástup vodíkové ekonomiky je ale celoevropským problémem, který nebude mít jednoduché řešení.

Redakce Obnovitelně.cz
16. 11. 2026
Od roku 2020 investovala Evropská komise i národní vlády desítky miliard eur z veřejných prostředků na rozvoj "zeleného vodíku" jako jednoho z pilířů evropské obnovitelné energetiky. Zelený vodík, získávaný z vody elektrolýzou za využití obnovitelných zdrojů energie, se má stát klíčovým zdrojem energie především pro odvětví, která je v současnosti obtížné elektrifikovat přímo: ocelářství, chemický průmysl, výroba hnojiv, letectví nebo třeba námořní doprava. Po více než pěti letech se ale ukazuje, že původní ambice o roli vodíku v zelené transformaci se nepodaří tak snadno naplnit: průmyslová poptávka je stále velmi nízká a náklady jsou pořád příliš vysoké. Velká část veřejných prostředků zároveň často končí u těch samých společností, které již po dekády dominují evropskému trhu s fosilními palivy.
Hlavním architektem evropské vodíkové strategie je nizozemský akademik a podnikatel Ad van Wijk, přičemž politickou figurou, která Wijkovy ideje prosadila do podoby evropské legislativy, byl především Diederik Samsom, dlouholetý šéf kabinetu Franse Timmermanse, někdejšího místopředsedy Evropské komise, a zároveň Evropským komisařem pro klima. Ve své knize Green Energy for All (Zelená energie pro všechny) van Wijk argumentuje, že se Evropa nemůže spoléhat pouze na elektřinu z obnovitelných zdrojů, a to ze dvou důvodů: zatímco města a průmyslová centra spotřebovávají vysoké množství energie, ale mají málo prostoru pro její produkci, rozsáhlé mořské plochy nebo pouštní a polopouštní oblasti (například ve Španělsku) mají pro produkci obnovitelné energie ideální podmínky, ale jsou od průmyslových a městských center často vzdálená. Letní sluneční aktivita nadto nekoresponduje s poptávkou po energii na vytápění během zimy. Vodík - plyn, který lze skladovat po dlouhé měsíce jako zásobu energie - tak může představovat snadné řešení.
Pro realizaci této strategie Evropská unie vytvořila konkrétní finanční nástroje: fond NextGenerationEU, programy IPCEI (nástroj pro financování "významných projektů společného evropského zájmu"), Evropskou vodíkovou banku a REPowerEU. V únoru 2024 schválila Evropský unie veřejnou podporu ve výši 6,9 miliardy eur v rámci třetího projektu IPCEI - Hy2Infra - rozdělenou mezi 32 společností v sedmi zemích. Sečteme-li dosud schválené čtyři projekty IPCEI v oblasti vodíku, dosahuje stávající veřejná podpora celkem 18,9 miliardy eur, které mají zároveň uvolnit dalších více než 27 miliard soukromých investic.
Většina z těchto prostředků ale ve výsledku putuje ke stejným energetickým společnostem a plynárenským firmám, které již působí na trhu s fosilními palivy, a nikoli k novým subjektům. Realizace projektů se zároveň často zpožďuje nebo úplně ruší z velmi podobných důvodů po celé Evropě: skoro žádní průmysloví odběratelé nejsou ochotní podepsat závaznou odběrnou smlouvu (tzv. off-take agreement). Zelený vodík se zkrátka v Evropě rozjíždí příliš pomalu a slabá průmyslová poptávka je toho přímým důsledkem.
Čínská zelená hrozba…
To je zároveň ve velkém kontrastu s Čínou, která se mezitím stává vodíkovou supervelmocí. Čínská konkurence je ostatně také jedním z faktorů pomalého rozvoje vodíkové ekonomiky v Evropě: klíčové technologie pro produkci, skladování a využití vodíku dokáže vyrábět výrazně levněji než evropští výrobci. Nejdůležitější jsou v této oblasti alkalické elektrolyzéry, které rozkládají vodu na vodík a kyslík. Jejich výrobní náklady se v Číně pohybují mezi 500–1 100 $/kW, zatímco v Evropě 1 900–2 500 $/kW. Čína dnes představuje téměř 70% světové výrobní kapacity elektrolyzérů: v roce 2025 měla přibližně 35 GW roční výrobní kapacity elektrolyzérů, zatímco domácí poptávka byla nižší než 2 GW. Tak výrazný přebytek zároveň tlačí tamější produkci, aby hledala odbyt na zahraničních trzích, včetně Evropy.
Jakkoliv by import levných technologií z Číny mohl rozvoj evropské vodíkové ekonomiky v krátkodobém ohledu urychlit, vedl by zároveň ke ztrátě schopnosti vyrábět vlastní technologie. Opakoval by se tak scénář posledních desetiletí, kdy evropská výroba fotovoltaiky - která byla původně lídrem na trhu - de facto zkolabovala s přílivem řádově levnějších fotovoltaických panelů z Číny. Dnes evropští výrobci pokrývají pouhá 1–3 procenta domácího trhu s fotovoltaikou, což znamená, že drtivá většina solárních panelů instalovaných v Evropě pochází z dovozu, primárně z Číny. Evropa v důsledku ztratila i schopnost vyrábět základní komponenty: kvůli tlaku čínských cen v Evropě například zkrachovali poslední výrobci solárního skla, což nakonec donutilo Evropskou unii zrušit dlouhodobá cla, protože solární sklo už na kontinentu nemá kdo vyrábět.
… a evropská odpověď
Evropa se ale tentokrát rozhodla na nastalou situaci reagovat. V roce 2024 přijala Net-Zero Industry Act (NZIA), jehož oficiálním cílem je aby evropské výrobní kapacity čistých technologií do roku 2030 pokrývaly alespoň 40 % ročních potřeb EU. Spadá do toho i podpora zeleného vodíku. Evropská komise také zřídila už zmíněnou Evropskou vodíkovou banku, která podporuje vznik trhu se zeleným vodíkem prostřednictvím aukcí a dotací. Klíčová je ale nejen přímá výroba, ale také původ surovin, z nichž se alkalické elektrolyzéry vyrábějí. Mnoho z těchto surovin pochází opět z Číny, což vytváří další geopolitická rizika. Čínská politika totiž klade nejen důraz na rozvoj domácích výrobních kapacit, ale i na co největší ovládnutí celých dodavatelských řetězců - od těžby surovin až po koncovou distribuci.
Evropa tak nechce opakovat stejnou chybu jako u solárních panelů, ale zároveň se nechce pouštět do obchodních válek s Čínou, např. zaváděním vysokých cel na vodíkové technologie. Alespoň prozatím volí méně agresivní opatření. Od začátku letošního roku například začal v rámci zmíněného NZIA platit tzv. příspěvek k odolnosti (resilience criteria), který ukládá veřejným zadavatelům zakázek penalizovat nebo vyřadit nabídky na podporu zelených technologií, které výrazně využívají klíčové technologie či komponenty ze zemí mimo EU. Jedná se například o pravidlo "Stop Číně", vyžadující, aby minimálně 75% elektrolyzérů (měřeno instalovaným výkonem v MWe) použitých v projektu pocházelo ze zemí mimo Čínu.
Česká vodíková strategie
Českou vodíkovou strategii vláda schválila v roce 2021 a aktualizovala v roce 2024, mimo jiné právě v reakci na evropské obavy z čínské dominance na trhu s vodíkovými technologiemi. Velká část jejích ambicí nicméně ale zůstává na papíře a mezi deklarovanými cíli a aktuální realitou zeje čím dál větší propast. Aktualizovaná verze reaguje mimo jiné na evropský balíček Fit for 55, a také klade větší důraz na využití nízkouhlíkového (jaderného) vodíku, tedy využití jaderné energie pro elektrolýzu; na rozdíl od "zeleného vodíku", který má získávat elektrickou energii čistě z obnovitelných zdrojů.
Už letmý pohled na klíčové ukazatele ale ukazuje, že reálný rozvoj vodíku silně zaostává za oficiálními klíčovými ukazateli. Do roku 2030 strategie definuje cíle vybudovat domácí kapacitu elektrolyzérů o výkonu minimálně 400 MWe, přičemž z těchto kapacit se plánuje ročně vyprodukovat zhruba 20 000 tun zeleného vodíku. Zároveň se očekává, že celková minimální poptávka v ČR koncem této dekády má činit kolem 40 000 tun vodíku ročně. V souladu s evropskou legislativou má tento zelený vodík začít nahrazovat část ze 125 000 tun tzv. "šedého vodíku" (vyráběného ze zemního plynu), který se dnes v ČR spotřebovává v rafinériích (především ORLEN Unipetrol v Litvínově a Kralupech nad Vltavou) a chemickém průmyslu (např. Spolchemie v Ústí nad Labem).
V praxi se ale česká vodíková ekonomika nachází na samém začátku. Většina spotřebovávaného vodíku je stále zmíněný šedý vodík, vyráběný ze zemního plynu s vysokou uhlíkovou stopou. Česko stále nemá plně rozvinutý komerční trh pro maloobchodní či velkoobchodní nákup zeleného vodíku za stabilní burzovní ceny a v blízké budoucnosti se na tom patrně mnoho nezmění.
Jedním z hlavních problémů zeleného vodíku je v současnosti jeho vysoká cena, která v Evropě snižuje jeho konkurenceschopnost. Jeho cena se typicky pohybuje v rozmezí 3–6 eur za kilogram, přičemž cena šedého vodíku (s využitím energie z fosilních paliv) se pohybuje v rozmezí 1,5–2,5 eur za kilogram a cena modrého vodíku (s uložením CO₂) v průměru mezi 2–4 eury za kilogram.
Česká cesta: import a jaderná energie
A budoucnost výroby zeleného vodíku v Česku vypadá bledě i z dalších důvodů. Ministerstvo průmyslu a obchodu před nedávnem zveřejnilo studii, v níž tvrdí, že domácí výroba zeleného vodíku se v podstatě ani do budoucna nevyplatí. Místo toho počítá s jeho importem ze zahraničí a výrobou z přebytků jaderné energie. I s tím se ale počítá nejdříve od 40. let, kdy by Česko mělo podle stávajících plánů rozvíjet další zdroje jaderné energie, především malé modulární reaktory. První takový reaktor by měl vyrůst v areálu jaderné elektrárny Temelín už ve druhé polovině 30. let. Například ČEZ deklaruje konrétní cíl: produkci 3000 MWe z malých modulárních reaktorů do konce 40. let. Právě ty by se měly stát klíčovou součástí energetické infrastruktury pro českou produkci nízkouhlíkového vodíku.
Tip: Mír na Ukrajině, nebo miliardový byznys s Putinem? Trumpův zeť pod palbou obvinění
Česká republika tak do velké míry sdílí evropské dilema: jak rozvíjet vodíkovou ekonomiku, a zároveň si zachovat kontrolu nad technologiemi a dodavatelskými řetězci, bez nichž se její rozvoj neobejde. Zatímco Evropa hledá způsob, jak čelit čínské dominanci na trhu, česká vláda odkládá podstatnou část svých ambicí do vzdálené budoucnosti, v níž mají klíčovou roli sehrát nové jaderné zdroje. Samotné investice do elektrolyzérů, infrastruktury a výrobních kapacit ale vodíkovou ekonomiku nevytvoří. Bez průmyslových odběratelů ochotných platit za zelený vodík, stabilních pravidel a dlouhodobé veřejné podpory zůstane většina ambicí jen další položkou v evropských a národních strategických dokumentech.
Autor textu: Martin Vrba. Autor je novinář na volné noze se zaměřením na klima a otázky životního prostředí. Úvodní foto: ChatGPT.
Projekt vznikl s finanční podporou nadace Journalismfund Europe