Green Deal zavírá rafinerie! Pohádka o evropském průmyslu má jednu vadu. Neodpovídá datům

Evropa si kvůli ochraně klimatu vyhnala rafinerie, těžký průmysl a chemii. Emise tím nezmizely, pouze se přesunuly jinam. Takový obrázek nedávno vykreslila na sociálních sítích komentátorka Markéta Malá. Podobnou linku nabídl také komentář na Aktuálně.cz s titulkem Drahý plyn a chybějící rafinerie. Evropští politici procitají ze zeleného snu. A premiér Andrej Babiš šel ještě dál. Podle něj Green Deal snížil kapacitu evropských rafinerií dokonce o 40 procent.

Přečtěte si: Proč ministerská komise vybrala za šéfa ekologické inspekce právě Pavla Straku? Motoristé mlží 

Zní to jako definitivní obžaloba evropské klimatické politiky. Problém je, že jí nesedí čísla, časová osa ani příčiny. Z oprávněné debaty o budoucnosti průmyslu se stává pohodlné hledání jediného viníka.

Rafinerie se zavíraly, když Green Deal ještě neexistoval

Začněme u historie, protože ta je pro současnou debatu poněkud nepříjemná. Podle Mezinárodní energetické agentury proběhla první velká vlna uzavírání rafinerií už v první polovině osmdesátých let. Celosvětově tehdy zanikly kapacity odpovídající 12 milionům barelů ropy denně. Polovina připadala na Evropu. Důvodem byly ropné šoky, pokles poptávky a přechod výroby elektřiny od ropných paliv k plynu a jádru.

Další problémy přinesla devadesátá léta. Evropská komise už tehdy upozorňovala na nadbytečné kapacity, nízké rafinérské marže a potřebu restrukturalizace. Po finanční krizi roku 2008 následovala další vlna uzavírání, opět spojená s ekonomickými podmínkami a poptávkou. Evropský Green Deal byl přitom představen až v prosinci 2019.

Připsat tento dlouhodobý proces Green Dealu je asi stejně přesvědčivé jako tvrdit, že za úpadek videopůjčoven může Netflix, přestože část z nich zavírala dávno před jeho nástupem.

Pojďme se podívat na roli samotných ropných společností, protože ta nám dá přímý obrázek o tom, co se dělo v Evropě dávno před Green Dealem. Už v březnu 2010 francouzský Total oficiálně vysvětloval uzavření rafinerie v Dunkerque slovy: „Propad poptávky po ropných produktech ve Francii, Evropě a Spojených státech přinutil Total upravit své rafinérské kapacity.“

Závod předchozí rok prodělal přes 130 milionů eur. O dva roky později italská Eni zdůvodňovala omezování výroby na Sicílii nadbytečnými kapacitami, propadem poptávky a zhroucením rafinérských marží. A v září 2014 Patrick Pouyanné, tehdejší šéf rafinérské a chemické divize Totalu, podle agentury Reuters požadoval, aby Evropa do roku 2020 snížila rafinérskou kapacitu nejméně o dalších deset procent. Cílem bylo zvýšit využití zbývajících rafinerií na 85 procent a obnovit ekonomickou rovnováhu odvětví.

O rok později Total oznámil omezení kapacity britské rafinerie Lindsey na polovinu. Pouyanné tehdy prohlásil: „Snížíme kapacitu na polovinu. Počet pracovních míst klesne z 580 na 400.“ Reuters rozhodnutí zasadil do kontextu slábnoucí evropské poptávky po palivech a konkurence nových rafinerií v zahraničí. To všechno se odehrálo čtyři až deset let před představením Green Dealu. A rozhodně nešlo o ojedinělé případy. Mezinárodní energetická agentura už ve své analýze z roku 2014 popisovala, že od roku 2005 bylo v Evropě uzavřeno přibližně dva miliony barelů denní rafinérské kapacity. Mezi hlavní příčiny řadila klesající poptávku, konkurenci dovozu a ztrátu exportních trhů.

A změnilo se snad něco v posledních letech? Nikoliv tolik, jak by se z politických prohlášení mohlo zdát. Když britská BP v březnu 2024 oznámila omezení kapacity německého Gelsenkirchenu přibližně o třetinu, její šéfka rafinace Amber Russell agentuře Reuters vysvětlila: „Podle našich prognóz vidíme v Německu poměrně výrazný pokles poptávky.“ A pokračovala: „Závod má také strukturálně velmi vysoké náklady, takže se snažíme snížit objem zpracovávané ropy, zjednodušit provoz a zvýšit jeho efektivitu.“ Obdobně nizozemský Gunvor při utlumení výroby v Rotterdamu poukazoval na slabé rafinérské marže, konkurenci modernějších závodů mimo Evropu a rostoucí podíl elektromobilů. Francouzský TotalEnergies zase zdůvodnil přeměnu rafinerie Grandpuits mimo jiné technickými problémy přívodního ropovodu, jehož výměna by stála téměř 600 milionů eur. 

Klimatická regulace samozřejmě představuje pro rafinerie dodatečné náklady a může ovlivňovat jejich konkurenceschopnost. Ostatně samotné průmyslové sdružení FuelsEurope na tento problém upozorňuje. Tvrdit však, že evropské rafinerie zavírá Green Deal, znamená ignorovat jak jejich vlastní ekonomická rozhodnutí, tak jejich veřejná vysvětlení. Ve skutečnosti se tu prolínají tři různé procesy: dlouhodobý pokles poptávky po některých ropných produktech, konkurence efektivnějších mimoevropských provozů a postupná transformace části rafinerií na výrobu nových paliv a produktů. Když sami šéfové ropných koncernů mluvili o nutnosti zavírat rafinerie už před patnácti lety, je přinejmenším zvláštní vydávat dnes tentýž proces za důkaz selhání politiky, která tehdy ještě neexistovala.

Role Evropské strategie

Eurokomisař pro energetiku Dan Jørgensen na konci října uvedl, že za posledních dvacet let zanikla přibližně čtvrtina evropských rafinerií. Celková kapacita se však snížila zhruba o deset procent. Zavírání menších provozů tedy neznamenalo odpovídající úbytek výrobních možností.

Samotné sdružení rafinérského průmyslu FuelsEurope uvádí 35 uzavřených rafinerií od roku 2009 a pokles kapacity o 20 procent. Jde o jiné období i průmyslové vymezení, ale ani tato čísla nedokládají Babišovo tvrzení o 40procentním propadu způsobeném Green Dealem. Premiér přesto příčinu i výsledek prezentuje jako hotovou věc.

Komisař skutečně upozornil na strategické riziko poklesu rafinérských kapacit. Evropa potřebuje dostatek nafty a leteckého paliva, mimo jiné kvůli dopravě, hospodářství a obraně.

Jenže ve stejném projevu hovořil také o budoucí transformaci rafinerií, výrobě biopaliv a obnovitelných kapalných paliv. Výslovně spojil zachování energetické bezpečnosti s pokračující dekarbonizací. Nepředstavil tedy klimatickou politiku jako nepřítele evropských rafinerií, ale modernizaci jejich výroby jako součást řešení.

To je zásadní rozdíl. Upozornění na nutnost zachovat strategickou výrobu není přiznáním, že klimatická politika způsobila její úpadek. Stejně jako podpora evropských automobilek není argumentem pro návrat ke karburátorům.

Chemie v problémech? Ano. Ale proč?

Evropský energeticky náročný průmysl čelí vážným problémům. A bylo by pošetilé je bagatelizovat. Podle Eurostatu klesla mezi lety 2014 a 2024 výroba chemických látek v EU o 15 procent. Evropské podniky platí výrazně více za zemní plyn než jejich američtí konkurenti. Čelí rostoucí konkurenci Číny, vysokým investičním nákladům i složité regulaci. Emisní povolenky a environmentální požadavky představují další náklad, který může v konkrétních provozech rozhodovat o konkurenceschopnosti.

Jenže vydávat regulaci za jedinou příčinu znamená přehlížet energetickou krizi, ruskou agresi proti Ukrajině, letošní energetickou krizi vyvolanou Trumpovým chaosem v geopolitických vztazích, dlouhodobou evropskou závislost na dováženém plynu i čínské investice do nových výrobních kapacit.

A ještě jedno číslo z Eurostatu stojí za pozornost. Zatímco evropská chemická výroba během deseti let klesla o 15 procent, spotřeba chemických látek se snížila o 18 procent. To samozřejmě nevylučuje přesun některých provozů do zahraničí. Vyvrací to ale představu, že všechno, co evropské firmy přestaly vyrábět, nyní jen dovážíme z druhého konce planety.

Emise jsme prý jen vyvezli. Eurostat říká něco jiného

Největší slabina celé argumentace se skrývá v tvrzení, že evropské emise nezmizely, pouze se přestěhovaly do zahraničí.

Eurostat totiž sleduje nejen emise vznikající při výrobě na evropském území, ale také uhlíkovou stopu evropské spotřeby. Ta zahrnuje i emise vzniklé v zahraničí při produkci zboží, které následně spotřebováváme v EU.

Výsledek? Mezi lety 2013 a 2023 klesly emise spojené s výrobou v EU o 18,6 procenta. Emise spojené s evropskou spotřebou, tedy včetně globálních dodavatelských řetězců, klesly o 12,9 procenta.

Rozdíl je důležitý. Ukazuje, že část emisní zátěže zůstává za hranicemi Unie a pokles spotřební stopy je pomalejší. Přesun emisně náročné výroby je reálné riziko, které musí evropská politika řešit. Ale tvrdit, že evropské snižování emisí je pouze účetní trik, jednoduše neodpovídá datům.

Evropská agentura pro životní prostředí navíc potvrzuje, že mezi roky 1990 a 2024 klesly domácí emise EU o 40 procent, zatímco její ekonomika vzrostla o více než 70 procent. Nejde o důkaz, že každý evropský podnik prosperuje. Je to však důkaz, že hospodářský růst a snižování emisí nejsou neslučitelné cíle.

Skutečný problém není ochrana klimatu. Je jím špatná průmyslová strategie

Evropa si nemůže dovolit ztrácet strategické výrobní kapacity. Potřebuje konkurenceschopný chemický průmysl, rafinerie schopné modernizace, dostupnou elektřinu i dostatek investic. To není argument proti klimatické politice, ale pro její lepší propojení s průmyslovou strategií.

Součástí řešení musí být levnější čistá energie, rychlejší povolování nových zdrojů a sítí, elektrifikace průmyslu, ochrana proti úniku uhlíku i podpora modernizace výrobních technologií. Stejně důležité je odstranit zbytečnou byrokracii a zabránit tomu, aby evropské podniky soutěžily se zahraniční konkurencí za zásadně nerovných podmínek.

Tip: Brno topí vlastní lesní štěpkou. Biomasa městu pomáhá snížit závislost na plynu 

Evropa se potřebuje zbavit také nepříjemného paradoxu. Zatímco politici kritizují drahou energii a průmyslový úpadek, část z nich současně brzdí rozvoj domácích obnovitelných zdrojů, sítí a akumulace, které mohou evropské podniky postupně zbavovat závislosti na dovážených fosilních palivech.

Green Deal není bezchybný a kritika jeho jednotlivých nástrojů je zcela legitimní. Jenže zaměnit kritiku konkrétní regulace za tvrzení, že ochrana klimatu zničila evropskou ekonomiku, není seriózní hospodářská debata.

Autor textu: Martin Sedlák. Autor působí ve Svazu moderní energetiky a Alianci pro energetickou soběstačnost (ta je spoluvlastníkem portálu Obnovitelně.cz). Úvodní foto: AI Gemini