Komíny, vysílače a dráty nevadí. Proč právě větrníky?

Krajina není fotografie, kterou někdo pořídil před sto lety a od té doby se nesmí změnit. Ostatně pokud si vezmete starou pohlednici s  fotografií krajiny pod zámkem Jezeří, nepoznali byste, že jde o stejný kraj. Před 100 lety byste viděli pole a obce, dnes krajinu poznamenou povrchovou těžbou uhlí. 

Krajina je v Česku výsledkem práce generací. Vedle polí, mezí a lesů do ní postupně přibyly silnice, železnice, elektrické vedení, vodojemy, vysílače, tovární komíny nebo sila. A v některých regionech také dominantní zásahy spojené s energetikou: povrchové velkolomy na hnědé uhlí, chladící věže jaderných elektráren. Některé stavby jsme časem přestali vnímat. Jiné se dokonce staly orientačním bodem a součástí místní identity. Dobře to ukazuje příběh rozhlasových vysílačů.

Přečtěte si: Větrníky v referendech tvrdě narazily. Z 21 obcí je podpořil jediný Dětřichov

Když se dnes mluví o konci 355 metrů vysokých vysílacích stožárů v Liblicích, odpor části místních není těžké pochopit. Konstrukce stojí u Českého Brodu desítky let a vyrůstaly s nimi celé generace. České Radiokomunikace upozorňují, že infrastruktura už nemá původní využití a jen plánovaná velká údržba by měla stát zhruba 170 milionů korun. Místní by přesto místo demolice dali prostor dalšímu provozu. Stožáry se pro ně staly symbolem domova. Demolice je naplánována na tento týden.

Podobný příběh už zažila Topolná na Moravě. Dva vysílací stožáry tam dlouhá desetiletí dominovaly rovinaté krajině. V srpnu 2022 byly zbourány. Obec dodnes jejich historii připomíná na svém webu.

Je v tom zajímavý paradox. U nové větrné elektrárny často slyšíme, že „do krajiny nepatří“. O vysílači, stožáru vysokého napětí nebo továrním komínu jsme možná říkali totéž v době, kdy vznikal. Jenže lidské vnímání krajiny není neměnné. To, co bylo pro jednu generaci technickým zásahem, může být pro další generaci samozřejmým bodem na horizontu.

Neznamená to, že má větrník stát všude

Bylo by chybou z tohoto srovnání vyvodit, že každá větrná elektrárna je automaticky dobrý projekt. Není. Jasně, že jsou místa, kde větrník kvůli ochraně přírody, krajiny nebo blízkosti domů smysl nedává. A je naprosto legitimní, když se lidé ptají, jak bude elektrárna vidět, zda ji uslyší nebo co z ní bude mít jejich obec.

Právě proto má být debata vedena s lidmi, nikoli proti nim. Zajímavé ovšem je, co se stane, když lidé zkušenost s větrnými elektrárnami skutečně mají. Z Rakouska pochází výzkum, podle kterého by stavbu větrné elektrárny poblíž své obce podpořilo 78 procent dotázaných. Mezi lidmi, kteří už v blízkosti větrného parku žijí, stoupla podpora až na 88 procent. Nejvyšší je přitom právě v regionech, kde už mají s větrnou energetikou dlouhou praktickou zkušenost

To stojí za pozornost. Často totiž předpokládáme, že největší odpor musí přicházet právě od lidí, kteří větrníky vidí každý den. Rakouská data naznačují spíše opak.

Od „cizího větrníku“ k „našemu větrníku“

Dobře je to vidět na konkrétních obcích. Rakouský Munderfing vlastní většinu svého větrného parku. Tehdejší starosta popisoval, že zásadní bylo zapojení místních lidí. Postupně začali obyvatelé podle jeho slov mluvit o „našem větrném parku“. Z technické infrastruktury se stal projekt, se kterým se část obce identifikovala.

V Prellenkirchenu v Dolním Rakousku se větrná energetika rozšiřovala opakovaně. Při dalším kroku obec trvala na možnosti finančního zapojení obyvatel a investovaly více než stovky místních lidí. Modernizace tak nebyla představena jen jako další zásah do horizontu, ale také jako místní investice.

O tom, že se větrné elektrárny mohou stát součástí identity obce, se můžete přesvědčit v dolnorakouském Grafenschlagu. Loni jsem místo navštívil a mluvil se starostou o vztahu k větrným turbínám, které jsou u obce již od roku 1997. Obec je mívá například na vánočních přáních.

Podobné příběhy přitom začínají vznikat i u nás. V Břežanech na jižní Moravě dnes probíhá jeden z prvních výraznějších českých příkladů takzvaného repoweringu. Pět starších turbín má nahradit dvojice podstatně výkonnějších moderních strojů. Obec se tedy po letech života s větrnými elektrárnami nerozhodla, že vítr ze svého katastru vytlačí. Naopak uzavřela smlouvu umožňující modernizaci parku.

Ve Věžnici na Vysočině fungují větrné elektrárny od roku 2009. Starosta David Drahoš dnes říká, že si na ně lidé za více než třináct let zvykli a časem je prakticky přestali vnímat. Projekt navíc přináší obci každoročně peníze do rozpočtu.

Ještě delší zkušenost mají Jindřichovice pod Smrkem. Obec vlastní dvě turbíny už od roku 2003 a větrná energetika se zde stala součástí širší koncepce místní energetiky. O pokračování ve větrné energetice se obec rozhoduje.

A zajímavou zkušenost nabízí Anenská Studánka. V referendu v roce 2023 tam nový větrný projekt podpořilo 74 procent hlasujících. Podle popisu obce a investora hrála roli mimo jiné předchozí zkušenost regionu s větrnou energetikou a dlouhodobá komunikace s obyvateli.

Krajina se mění. Otázkou je jak

Česká debata o větrných elektrárnách někdy sklouzává k představě, že proti sobě stojí nedotčená krajina a průmyslová stavba.

Podíváme-li se z kopce do české krajiny, uvidíme silnice, vedení vysokého napětí, zemědělské haly, sila, vodojemy, vysílače nebo průmyslové areály. Bez těch staveb by moderní společnost nemohla fungovat.

Také větrná elektrárna něco přináší: elektřinu, kterou potřebují domácnosti a průmysl. Jeden moderní šestimegawattový stroj může podle podmínek vyrobit elektřinu odpovídající roční spotřebě několika tisíc domácností.

Rozdíl proti řadě ostatních staveb je navíc v tom, že větrná elektrárna nemusí být v krajině navždy. Po zhruba třiceti letech může být odstraněna, případně nahrazena modernějším strojem. Pole kolem ní přitom dál zůstává polem i během provozu větrné elektrárny.

Tip: KOMENTÁŘ: Obce v Česku si vybraly cestu zpátky. Referenda o větrnících v područí dezinformátorů

Až tedy budeme příště diskutovat, zda technická stavba „patří do krajiny“, stojí za to vzpomenout si na Liblice nebo Topolnou. Na stavby, které byly kdysi nové, vysoké a nepřehlédnutelné. Přesto se postupem desetiletí staly součástí obrazu domova.

Nemusíme mít rádi každý větrník. Stejně jako nemusíme chtít každý vysílač, stožár nebo tovární komín. Ale možná bychom měli být opatrnější s představou, že česká krajina byla někdy hotová a od určitého okamžiku se už nesmí měnit. Měnila se vždy. Podstatné je, aby změna dávala smysl a lidé, kteří v té krajině žijí, nebyli jejími diváky, ale partnery.

Autor textu: Martin Sedlák. Autor působí ve Svazu moderní energetiky a Alianci pro energetickou soběstačnost (ta je spoluvlastníkem portálu Obnovitelně.cz). Úvodní foto: