Pes z Ruska dotáhl do Evropy smrtelnou nemoc. Zachránci často riskují a ani o tom neví
Dovoz psů z východních zemí je stále populárnější. Občas ale dovozci nedodržují správné veterinární postupy nebo falšují dokumenty.
Kristýna Walterová
2. 3. 2026
V posledních několika letech se roztrhl pytel se psy dovezenými na adopci ze zahraničních států, nejčastěji ze zemí jako je Rumunsko, Albánie nebo Ukrajina. I přes varování veterinářů a odborníků se pak dávají k adopci jako rodinní mazlíčci. Místo vděčného gaučáka ovšem člověk může získat nešťastného stále divokého psa a ohrozit sebe i okolí vzteklinou.
Přesně to se totiž stalo u psa dovezeného z Ruska do adopce v Německu začátkem února. Nakažené zvíře bylo do EU dopraveno jako součást skupiny více než dvou desítek psů a koček. Zvířata byla následně distribuována do několika evropských zemí. Před možnou nákazou vztekliny tak důrazně varovala i Státní veterinární správa (SVS).
Podle informací, které má SVS tuto chvíli k dispozici nakažený pes přijel do Německa koncem listopadu 2025. Měl být součástí zásilky 24 psů a koček, které do Evropské unie dovezla dobrovolnická organizace, jež se zabývá pomocí opuštěným zvířatům. Na východě je totiž situace s toulavými psy kritická.
Na ulicích se jich pohybují tisíce, a ačkoliv se různé organizace stačí je odchytávat a kastrovat, zvířat stále neubývá. Následná praxe je pak taková, že se psi hromadně sváží do „útulků smrti“, kde čekají od několika měsíců po zhruba rok, a pokud si je nikdo nevybere k adopci, čeká je utracení. Právě tento smutný osud pak láme srdce mnoha milovníkům psů (nebo koček, přístup je k nim stejný).
Západoevropské dobrovolnické spolky se pak dnes i již specializují na to, že do těchto zemí jezdí, psy z útulků vyzvedávají, nafotí je, inzerují je a když se najde zájemce, psa mu dovezou až domů, kde může zvíře prožít zbytek svého života. Tento dovoz psů z ulice je ovšem podmíněn několika přísným pravidlům, protože se ve východních zemích stále vyskytuje velmi nebezpečná vzteklina i další infekční nemoci, které jsou u nás vzácné.
Tříměsíční proces, který se nedodržuje
Povinností dovozce psa je tak psa řádně očipovat, naočkovat proti vzteklině, což znamená zhruba tříměsíční proces několika dávek, zařídit mu serologické vyšetření, že má dostatečnou hladinu protilátek, a následně ho smí převážet přes hranice. Jenže bohužel se objevují i případy, kdy se tyto postupy porušují nebo se pro urychlení procesu falšují veterinární doklady, aby se pes mohl dovézt okamžitě.
A přesně k tomu došlo v Německu. Podle dokumentů měl pes pocházet z Ruska, být osm měsíců starý, čipovaný a očkovaný proti vzteklině. Zvíře však 25. ledna 2026 uhynulo a laboratorní vyšetření 10. února 2026 potvrdilo u psa nákazu vzteklinou. Pokud by byl skutečně správně očkovaný a měl i potvrzení o hladině protilátek, nakažený by nemohl být.
Dobré úmysly musejí být vždy spojeny s odpovědností a bezpečím
- Zbyněk Semerád
„Ačkoli se událost neodehrála na území České republiky, poukazuje na významné riziko spojené s dovozem zvířat z oblastí mimo přímý dohled a veterinární standardy EU. Vzteklina je smrtelné virové onemocnění s inkubační dobou od několika dní až po několik měsíců. I jediný zavlečený případ proto představuje vážné nákazové riziko,“ uvedl ústřední ředitel SVS Zbyněk Semerád.
V současné době se případem zabývají dozorové orgány členských států i Evropská komise. Trasování zvířat odhalilo, že většina zvířat zůstala v Německu a další psi směřovali do Švýcarska, Belgie, Francie a Rakouska. SVS zdůrazňuje, že žádné ze zvířat neskončilo v České republice. Přesto jich sem hned několik organizací dováží desítky až stovky ročně, příští případ by se nás tak mohl přímo týkat.
„Případ z Německa jasně ukazuje, že dobré úmysly musejí být vždy spojeny s odpovědností a bezpečím. Každý, kdo zvažuje adopci zvířete ze zahraničí, by měl mít jistotu, že pochází z prověřeného zdroje, je řádně očkované, označené a jeho přeprava splnila všechny předepsané podmínky,“ dodal Semerád.
Vzteklina je smrtelné onemocnění přenosné na všechny teplokrevné živočichy, přenáší se přímým kontaktem, nejčastěji pokousáním infikovaným zvířetem. Základním příznakem je změna chování zvířete, často agresivita, ztráta plachosti a zvýšená dráždivost. Česká republika je více než dvacet let oficiálně uznaná jako země bez vztekliny.
Není to tak růžové
V Česku existují již desítky organizací, které se převozem psů z východu zabývají. Některé jsou jistě poctivé, jiné nejspíš ne a těží z toho, že „zachránit psa před jistou smrtí“ je poměrně dobrý marketingový tah a funguje lépe, než snaha o udání psů z českých útulků, které kolikrát praskají ve švech. V Česku ale platí zákon, který zakazuje utratit zdravého jedince a tak mnoho z těch psů dožije v kotci až do konce.
O celé problematice natočili reportáž také Reportéři ČT, věnují se jí ale i zahraniční média a veterinární správy, které kladou důraz především právě na dodržování karantén a řádného očkování. Ani to ale všechno neřeší.
Ačkoliv jsou tedy třeba všechny veterinární postupy dodrženy, dovoz psů má hned tři kritické a kontroverzní roviny. Tou první je bezpochyby právě marketing. Organizace si často žádají za adopci velmi vysoký poplatek a zdůvodňují to tím, že je drahé psa naočkovat, tři měsíce ho držet v karanténě a následně dovézt. Cena za takovou adopci ale často reálným nákladům vůbec neodpovídá a z dovozu psů se tak může stát i docela slušný byznys.
Tou druhou rovinou je pak to, že si nový natěšený majitel velmi často vůbec neuvědomí, že se jedná o zvíře s největší pravděpodobností odebrané z ulice. Má pak tendenci ho přirovnávat ke psům, kteří vyrostli v Česku a znají život domácího mazlíčka. Pod psem zachráněným z útulku si potom představí vděčné a nadšené zvíře, které nový život ocení.
Jenže realita je jiná. Mnoho psů si na život v bytě či domácnosti nikdy nezvykne. Pokud jsou starší a dospělí, žili divoce, určovali si sami své vlastní cíle a nechtějí se člověkem nechat omezovat. Lovili, běhali ve smečce, lidem se stranili, převrhávali popelnice a půl dne polehávali na slunci. Chození na vodítku, gauč a neustálá přítomnost člověka tak pro ně nemusí být odměnou, ale doživotním trestem. Někteří z nich jsou navíc velmi plaší a na život ve městě si už nikdy nezvyknou a protrpí ho.
Čekají nás také ulice plné toulavých psů?
Samozřejmě, určitě tomu tak není u všech a budou existovat i pozitivní případy. Každou takovou adopci by si ale člověk měl řádně promyslet i s ohledem na konkrétního psa, jeho původ a jeho povahu, a nehledět pouze na krásné fotky.
S tím souvisí i ona třetí a poslední rovina, o které referovali také například Reportéři ČT. Ti nešťastní jedinci, kteří si na život mezi lidmi nikdy nezvyknou, obvykle nakonec utečou. Vysmeknou se z vodítka, pokoušou majitele, přelezou plot, podhrabou ho… A žijí svůj toulavý život, jako tomu bylo doposud. A především, nenechají se chytit. Žili totiž na ulici dost dlouho na to, aby věděli, že se lidem mají vyhýbat a protože již byli jednou chycení, jsou vysoce ostražití.
To by samo o sobě nemusel být nutně problém. Jenže těchto psů přibývá. Ne všichni jsou kastrovaní, ne všichni jsou hodní. A organizace, které sem psy dovezly, od nich dávají ruce pryč a zbavují se odpovědnosti, ta přeci přešla na nového majitele. Jenže nový majitel byl velmi často jen naivní a nezjistil si, že je třeba nového psa důkladně zabezpečit, právě proto, že inzerce psů z východu je obvykle založená na mnoha zavádějících slibech o vděčnosti a lásce.
Pokud se tak nezpřísní kontroly psů na hranicích a jejich dovoz, může se nám také stát, že se sami brzy staneme východním státem, který tu bude mít jak vzteklinu, tak smečky toulavých psů.
Úvodní foto: Freepik