Jak se staví větrný park: Boj s byrokracií je těžší, než provézt lopatky přes serpentiny

Větrný park Maletín na Šumpersku je jedním z projektů, který prolomil desetiletou pauzu ve výstavbě větrné energetiky. Do provozu bude uveden už letos na podzim. Co jeho výstavbě předcházelo, jak složité je dostat lopatky dlouhé desítky metrů k základně a jak moc záleží při takto náročných projektech i na názoru jednotlivce, to v podrobném rozhovoru pro Obnovitelně.cz povyprávěla ředitelka energetické skupiny Decci Darina Merdassi.

Od prvního papírování až po kopnutí do země proběhlo dvanáct let. Co výstavbě větrného parku v Maletíně předcházelo?

Skupina Decci se stala vlastníkem projektu, respektive společnosti VT Maletín s.r.o., až v roce 2024. Projekt samotný vznikl v roce 2012, kdy původní vlastník zahájil první papírování. Jak je ale v České republice obvyklé, povolovací procesy byly velmi zdlouhavé. Bylo podáno mnoho odvolání včetně správní žaloby a tak projekt získal stavební povolení až v roce 2023.

Když jsme projekt převzali, existovalo tedy stavební povolení pro samotné větrné elektrárny, tři turbíny s celkovým výkonem 6,6 megawattu, ale chybělo povolení na vyvedení výkonu do sítě, které jsme zajistili my a dotáhli projekt k realizaci.

Následně jsme zahájili výběrová řízení na dodávky samotných turbín, stavebních a elektro prací. Stavba začala v září 2024. Přes zimu byla přerušena a znovu spuštěna v březnu 2025. Od letošního srpna už stojí všechny tři turbíny a elektrárna je mechanicky dokončená.

Teď nás čeká další fáze – papírová. Je potřeba zahájit zkušební provoz, což znamená testovací procesy u distributora i Energetického regulačního úřadu. Teprve pak můžeme elektrárnu spustit do plného provozu. Pokud vše půjde podle plánu, bude to na podzim 2025.

• Tip: Konec blokování kapacity sítě, Lex plyn přináší zásadní změny

Třináct let je dlouhá doba a mezitím se změnila technologie větrných elektráren. Nebylo možné projekt aktualizovat a postavit modernější věže, než se kterými se tehdy počítalo?

Prakticky vůbec. Kvůli probíhající správní žalobě jsme nemohli zasahovat do stavebního povolení. To je vydané na konkrétní parametry a rozměry turbín, takže jsme museli postupovat podle něj.

Dostali jsme se proto do situace, kdy máme stavební povolení na takovou technologii, která na trhu pomalu končí. V našem případě se jedná o turbíny Vestas o výkonu 2,2 megawattu. Tato produktová řada byla v Česku poměrně rozšířená.

V současnosti jsou standardem pětimegawattové turbíny s většími listy i vyššími tubusy. Technologie jde rychle kupředu, ale naše povolovací procesy s nimi často nedokážou držet krok. Takže abychom mohli elektrárnu realizovat, raději jsme zůstali u původního modelu, který splňuje podmínky stavebního povolení a bylo možné jej dodat.

Technicky by se to nyní s odstupem času dalo poskládat jinak – místo tří turbín by tam mohla stát třeba jedna větší o výkonu kolem 6 megawattů. Nicméně na místě je účinná a roky odzkoušená technologie jednoho z největších výrobců na trhu.

Jak probíhala komunikace s obcí?

V případě tohoto projektu byla komunikace s obcí dobrá. My jsme ji po převzetí projektu ještě zintenzivnili, pravidelně obec informujeme a držíme se všech dohod. Snažíme se tak postupovat ve všech projektech, protože do území chceme vstoupit jako „dobrý soused“ na desítky let.

Nesetkali jste se při komunikaci s místními s dezinformacemi?

Když jsme projekt přebrali, byl už ve fázi stavebního povolení a základní komunikace s obcí proběhla dříve. Takže jsme se nesetkali s klasickými veřejnými projednáními, kde by se musely dezinformace přímo vyvracet.

Ale z jiných projektů vím, že dezinformací je opravdu hodně, od obav z dopadu na ptactvo a netopýry až po hlučnost. Přitom technologie se posunula: dnešní turbíny jsou nesrovnatelně tišší než před 20–25 lety. Ve vzdálenosti 600–800 metrů se hluk pohybuje na úrovni ledničky.

Myslím, že chybí systematická osvěta. My jako investor musíme vše vysvětlovat a komunikovat. Dělají to i oborové asociace, ale stát v tom nepůsobí jednoznačně.

Co se týká jednotlivců, je to různé. Někteří přistupují k věci pragmaticky, někteří nové technologii fandí a vítají, že z ní bude mít prospěch i obecní rozpočet. Jiní ale nesouhlasí a odmítají spolupracovat. Nejvíce problémů jsme měli při povolování příjezdových cest.

• Podcast: Bez OZE bude Česko za pár let bez elektřiny. Větrníky a soláry nás můžou udržet mezi exportéry energie

Jak to?

Pro dopravu turbín potřebujete nadměrné konvoje pro listy lopatek, které jsou dlouhé několik desítek metrů. V Česku není dostatečná síť dálnic, takže se musí jezdit serpentýnami přes menší obce. Cesty na takové zatížení nejsou stavěné, takže je nutné je upravit – někde posekat a zastřihnout zeleň, jinde upravit povrch nebo vybudovat dočasnou komunikaci.

Narazili jsme na situace, kdy někteří vlastníci odmítli dát souhlas i na dočasné úpravy. Jeden majitel malého pozemku například nesouhlasil s odstraněním několika náletových stromků, i když jsme nabízeli náhradu i kompenzaci. Tyto situace stavby protahují.

Nakonec jsme museli dojednat alternativní trasu přes pozemky jiného vlastníka, což znamenalo vybudovat provizorní cestu ze štěrku za několik milionů korun, což výstavbu prodražilo.

Jinak se nám ale podařilo se všemi ostatními dohodnout. V některých případech šlo o drobnosti, o posun lavičky, úpravu zeleně nebo třeba vybudování nových odpadkových kontejnerů s přístřeškem. Bereme to tak, že když po někom něco potřebujeme, musíme i něco nabídnout. Dohoda pak většinou možná je. Nejtěžší situace nastává, když někdo odmítne vůbec komunikovat.

Recyklovatelnost 95 procent

A co samotná zátěž na silnice? Není problém, že jde o těžký náklad?

Nejde ani tak o váhu, jako spíš o délku lopatek. Každá se vezla samostatně, konvoje jely devětkrát. Největší komplikací bylo vytočení se v zatáčkách. Tubus je sice těžší, ale to není zásadní problém. Jde o nadměrný náklad, který se musí hlásit dopředu. Celý konvoj se plánuje několik měsíců předem a v okamžiku převozu se na dvě až tři hodiny uzavírá část komunikace. Všechno má svá pravidla, značení i ohlášení.

Jak dopravit lopatky na místo tedy víme. Co vše obsahuje technická příprava větrného parku?

Každá elektrárna musí svůj výkon vyvést do distribuční soustavy. U fotovoltaiky bývá někdy jednodušší najít přípojné místo blízko, protože ji lze umístit decentralizovaně. U větrných elektráren je to složitější – staví se na odlehlejších místech, kde fouká, a vyvedení výkonu tak může mít délku i několik kilometrů.

V případě Maletína to bylo 6 kilometrů kabeláže podél silnic a pozemků, aby se výkon dostal na určené přípojné místo ČEZ Distribuce. To znamenalo dojednat věcná břemena a povolení s více než dvaceti vlastníky.

Čím se zahajuje stavba?

Stavba začíná základy. Do země se usazují ocelové „anchor cages“, které se zalévají betonem. To je nutné pro stabilitu elektrárny. Beton je potřeba, ale nejde o nekonečná kvanta, jak se někdy traduje.

Poté už přichází na řadu montážní proces – jednotlivé části elektrárny se přivezou a skládají jako stavebnice. Výstavbu ovlivňuje hlavně počasí, protože montáž nejde provádět při silném větru. Samotná instalace jedné turbíny trvá několik dní.

Důležité je také to, že větrné elektrárny jsou dnes z 95 procent recyklovatelné. Po skončení životnosti, obvykle po 20 až 25 letech, má investor povinnost zařízení odstranit. Vhodnější je ale tzv. repowering – využít původní základy a nahradit turbíny modernějšími.

• Psali jsme: Osm z deseti Čechů podporuje větrníky, třetina čeká zhoršení dopadů klimatické krize

Předpokládám, že kvůli logistice se větší větrné parky vyplatí víc než ty malé.

Rozhodně. Čím větší turbína a větší park, tím efektivnější výroba a tím více se rozmělní doprovodné náklady. Problém ale je, že Česká republika je malý trh a chybí u nás kontinuální rozvoj. Projekty vznikají spíš ve „vlnách“ – chvíli se staví, pak je několik let pauza. To nás staví do nevýhodné pozice vůči dodavatelům. Ti preferují velké kontrakty, dvaceti, padesáti nebo i stomegawattové parky před malými šesti nebo desetimegawattovými.

Cenově jsou pak mezi dodavateli velké rozdíly, především mezi evropskými a čínskými značkami. Velký vliv má i samotná lokalita – délka vyvedení výkonu, úpravy příjezdových cest nebo manipulační plochy. Ty mohou celou investici výrazně prodražit. Obecně tvoří samotná technologie turbíny kolem 60–70 procent ceny. Zbylých 30–40 procent připadá na stavební a elektropráce a související investice.

Český trh je malý

Lopatka je dlouhá a složitá na transport, může se vůbec vyplatit ji dovážet z Číny?

Překvapí to, ale ekonomicky se to vyplatí – námořní doprava je levnější, než by se mohlo zdát. Největší čínští výrobci jsou Goldwind a Envision. Ti staví parky i v Evropě, například ve Francii, Německu nebo Anglii.

Problém je ale v tom, že zahraniční dodavatelé většinou nemají zastoupení v České republice. Účast na výběrových řízeních je pro ně náročná a často se do nich vůbec nepouštějí. Pokud ano, promítají si vyšší náklady do ceny. U menších projektů, jaké se staví u nás, je proto těžké získat širší nabídku.

Kdo pak zajistí servis?

Servis v našem případě zajišťuje Vestas. Tato produktová řada je v Česku poměrně rozšířená, takže mají servisní zázemí a spolupracují s místními subdodavateli. Součástí každé dodávky turbíny je i povinný servisní kontrakt s výrobcem. Část servisu si zajišťuje přímo Vestas prostřednictvím svých partnerů, část děláme my sami – v rámci skupiny máme vlastní servisní organizaci.

Můžete si ale na servis také pěkně počkat. Český trh je malý, a když jde o malý park, vždycky mají přednost větší projekty v zahraničí. V praxi to znamená čekací doby, které neurychlíte. Můžete volat, psát, zapojit právníky, ale stejně vám to nepomůže. Jediné, co si přejete, je, aby někdo přijel a turbínu opravil, protože každá hodina prostojů znamená ztrátu výroby, kterou už nikdo nenahradí. To je realita malého trhu.

Co je nejtěžší? Najít větrné místo, ochotnou obec nebo projít povolovacím procesem a získat kapacitu v síti?

Nedostatečná kapacita sítě je velký problém. Nově platí, že když žádáte o připojení, musíte zaplatit rezervační poplatek. Na rozdíl od minulosti je nevratný. Jde o částky v řádu milionů korun. Na jednu stranu to chápu – omezí to spekulace. Na druhou stranu to pro investory znamená vysoké náklady už v počátku, kdy ještě vůbec neví, jestli projekt projde povolováním. Reálně vývoj projektu trvá tři až čtyři roky a investor musí platit, aniž by měl jistotu, že bude připojen. Problém je, že nemáme transparentní systém, který by ukázal, kde a kdy bude kapacita v síti dostupná.

Největší překážkou je ale otevřenost větrné energetice napříč společností. Větrná místa v Česku jsou, fouká tu. Navíc nové technologie dokážou efektivně využívat i menší rychlosti větru. Ale zásadní je přesvědčit obec a místní veřejnost. Je potřeba je vtáhnout do projektu a nabídnout jim konkrétní benefity. To je vždycky klíčové.

Příspěvek do rozpočtu nebo partnerství

Jaký konkrétní přínos má obec z větrné elektrárny? Domácnosti v obci nemají automaticky levnější energii, že?

Modelů je víc. Obec může do projektu přímo vstoupit jako partner, nebo mít pravidelný příjem do rozpočtu – typicky každoroční po dobu životnosti elektrárny, tedy 20 až 25 let. Dohody se nastavují různě, buď na fixní částku, nebo kombinaci fixní částky a bonusu podle vyrobené elektřiny.

Do budoucna je možné zapojit i jednotlivé občany, například prostřednictvím energetických společenství. To je ale zatím administrativně složité, takže se spíš uplatňují jednodušší modely, například paušální příspěvek domácnostem.

• Analýza: Větrné a solární elektrárny se doplňují i v českém počasí

Mohl by pomoci stát?

Myslím, že pořád chybí jasné vyjádření státu, zda jsou větrné elektrárny skutečně „chtěné“. Legislativně se posunujeme, máme Lex OZE I, II, III nebo Lex plyn, ale na úrovni obcí a jednotlivců se to do praxe často nepromítá. Nové zákony určitě pomůžou. Stavby mají status projektů pro energetickou bezpečnost, což znamená například to, že proti stavebnímu povolení se už nelze odvolat, a pokud je podána správní žaloba, musí být vyřešena do několika měsíců. To může celý proces zkrátit i na polovinu.

Na druhou stranu se tím neřeší nutnost dohodnout se s každým vlastníkem pozemku pro vyvedení výkonu. Tam se nic nemění, pořád musíte projít stejným procesem zasmluvnění, což zůstává největší slabinou.

Pokud je něco ve veřejném zájmu, měli bychom to umět také společensky přijmout. To ale v Česku chybí. Všichni se dovolávají práv, ale není zde ochota něco strpět. A nejde jen o větrníky, podobné je to u dálnic nebo jiných velkých infrastrukturních staveb.

Celý proces působí skutečně komplikovaně.

A to ještě zmíním jeden problém. Připravuje se nová vyhláška ke stavebnímu zákonu. Obsahuje ale některé požadavky, které neodpovídají realitě dodávaných technologií. Například podmínku, že tubus má mít nepropustnou podlahu místo šroubované – to dnes žádný výrobce nedělá. Nebo požadavek na specifickou barvu lopatek, přestože ta je jednoznačně určena leteckými předpisy. Takové věci pak zbytečně komplikují celý proces a mohou odradit zahraniční dodavatele, kteří české specifické požadavky nebudou ochotni řešit.

Že se proto něco postavilo, je vlastně úspěch. Myslím si, že teď přijde nárůst, protože nová legislativa rozváže ruce projektům, které vznikly už kolem let 2012 až 2015 a dlouho ležely v šuplíku. Hodně z nich se teď konečně odšpuntuje. Ale pořád tam jsou úskalí: technologie, povolovací procesy a s tím související administrativa.

Dá se to vykomunikovat, jen je to vždy běh na dlouhou trať. Společnost ale pořád funguje trochu stylem „not in my backyard“, tedy ano, větrné elektrárny podporuji, ale ne v mé obci.

Máte plány na další projekty větrných elektráren?

Ano, určitě. Chceme se dál profilovat v oblasti větrné energetiky. Vítr je pro nás důležitý hlavně v kombinaci se solárními elektrárnami, které už máme v portfoliu. Díky tomu chceme dále stabilizovat naše portfolio.

Nechci zatím jmenovat konkrétní projekty, ale komunikujeme s obcemi a hledáme vhodné lokality. Jsme připraveni i odkoupit rozpracované projekty od developerů. Na trhu je totiž řada firem, které projekty připravují, ale nemají knowhow na jejich dotažení do realizace. My jsme si procesem prošli a víme, že jej umíme zvládnout: od povolování až po samotnou stavbu. Výhodou je i naše zkušenost s komunikací se státní správou, samosprávami i jednotlivci.

Úvodní foto: Archiv Decci