Niedermayer: Přestaňme obviňovat z růstu cen obnovitelné zdroje
Komentář europoslance Luďka Niedermayera o cenách energií i o vlivu a zátěži obnovitelných zdrojů na distribuční soustavu.
Redakce Obnovitelně.cz
12. 8. 2025
Téma energetiky, přesněji elektroenergetiky, je u nás častým předmětem diskusí. Místy se však zdá, že důraz kladený na „elektřinu“ ne zcela odpovídá faktu, že její podíl na celkové (konečné) spotřebě energií u nás nepřesahuje čtvrtinu, a snaha o omezení především dovozu fosilních paliv je často spíše vlažná. Přesto je dynamický vývoj elektroenergetiky dostatečným důvodem k tomu, aby se o ní vedla debata a činí ji také zajímavou. Bohužel v ní některá témata chybějí, patrně proto, že se předpokládá jejich všeobecné přijetí.
Ta sice vládnout může, což ale automaticky neznamená, že jsou tyto názory pravdivé. Mám na mysli hlavně některá všeobecně přijímaná tvrzení ohledně obnovitelných zdrojů energie. Zejména pak, že OZE zdražují elektřinu. Tento u nás zavedený argument ovšem prochází určitým vývojem. Jsem rád, že část z kritiků OZE dnes připouští, že tyto zdroje snižují cenu silové elektřiny. Zároveň však dodávají, že OZE, respektive v jejich očích celá „nová“ energetika, zvyšují další náklady, které spotřebitelé platí v regulované složce, a prodražují distribuci.
Nechci nyní otevírat debatu o tom, jaké náklady představuje pokračující vypouštění skleníkových plynů, ani o tom, jak závislost na fosilních zdrojích s sebou nese bezpečnostní riziko i ekonomickou zátěž. Zaměřím se ale právě na otázku toho, co (ne)zvyšuje ceny elektřiny.
Otázka 1: OZE vyžadují dražší síť?
Tento názor se bere jako nezpochybnitelný fakt. Možná, že se do tohoto přesvědčení promítá jiný, s tím jen nepřímo spojený faktor. Tím je očekávaný růst spotřeby energie, který bude investice do sítě vyžadovat. Nejde o předpoklad, že další růst ekonomiky bude vyžadovat více energie, neboť to se u rozvinutých zemí již dlouho neděje. Ale že elektřina, jako poměrně levný, čistý, a hlavně na dovozu méně závislý, a tudíž i bezpečnost podporující zdroj, bude postupně vytlačovat fosilní technologie zejména v dopravě a vytápění, které tam dnes většinu spotřeby energií zajišťují.
Zcela jinou otázkou je, zda síť s vysokým podílem obnovitelných zdrojů představuje dodatečný náklad ve srovnání s modelem energetiky minulého století, založeným na centrálních velkých zdrojích. Česká energetika byla v době komunismu vybudována právě na tomto centralizovaném principu a od té doby se mění jen pozvolna. Tomu odpovídá i nastavení přenosové soustavy, která byla navržena tak, aby rozváděla elektřinu z několika málo míst s vysokou výrobní kapacitou do celé země.
Zdroje nebyly navíc geograficky „dobře“ rozmístěny tak, aby usnadnily distribuci, ale stavěny tam, kde to usnadnilo logistiku (blízko zdrojů uhlí), nebo kde byly vhodné podmínky (jádro). Již na první pohled se zdá být logické, že tento model vyžaduje extenzivnější síť, než by byla ta rozvádějící výrobu z více decentralizovaných zdrojů. Menší zdroje, ideálně geograficky rovnoměrně rozmístěné, na první pohled spíše snižují nároky na robustnost sítě (a tedy i její cenu). Navíc rozvodové sítě lze doplnit o baterie, které zvyšují bezpečnost a stabilitu – a právě ty tvoří nedílnou součást „nové energetiky“ – a mohou též snižovat potřebu propojení.
Nejeví se tedy nelogické, že právě současná česká strategie, stojící na navyšování podílu jaderné energetiky (koncentrované do dvou míst na jihu naší země, jež jsou vzdálená od oblastí, kde byla spotřeba elektřiny zejména v minulosti nejvyšší), si výrazné investice do rozvodové sítě vyžádá.
Dnes máme jaderný výkon přes 4 gigawatty, dva nové bloky jej navýší na 6 gigawattů (staré bloky budou vyrábět co nejdéle, skoro jistě i po roce 2035, takže dojde k souběhu výroby). Průměrná letní spotřeba se přitom pohybuje pod 6 gigawatty, takže v některých momentech je odběr jistě nižší než 4 gigawatty.
Teoreticky vzato musí v takovéto situaci síť rozvést elektřinu do všech míst napříč naší zemí z pouhých dvou míst na jihu Čech a Moravy. A to klade větší nároky na rozvodovou síť než při decentralizovaném modelu, kdy je část spotřeby pokryta „blízkými zdroji“. Navíc masivní vedení, která budou ze dvou míst přenášet výkon 2, respektive 4 GW, musejí být zálohována podle pravidla N-1, tedy musí zůstat plně funkční i při výpadku jednoho prvku. Zjednodušeně řečeno, musí mít vždy dostatečné „objízdné trasy“.
Na první pohled se nezdá příliš logické, že takto budovaná síť by měla být levnější než ta, která by vycházela z menších decentralizovaných zdrojů a doplňkových, vhodně rozmístěných baterií.
V souvislosti s (německými) obnovitelnými zdroji energie se objevuje i argument, že naše síť je „prodražována“ zahraničními OZE. I toto tvrzení však pokulhává. Německá energetika, bohatá na OZE, v kombinaci s dobrým přeshraničním propojením totiž tlačí na nižší cenu elektřiny i u nás – což sotva můžeme považovat za něco negativního (i když třeba majitel uhelné elektrárny to asi vidí jinak). Náklady na propojení se pak vracejí prostřednictvím nižších cen a fakticky tak budou částečně kompenzovat, že třeba pro větrnou energetiku nemá naše země tak příhodné podmínky jako Německo a Polsko na severním pobřeží.
Silné přeshraniční propojení naše energetika potřebuje i z dalších důvodů – zdaleka nejde jen o krizové situace, které se často řeší s pomocí mezinárodních mechanismů. Ještě častěji jde o to, abychom mohli na trhu co nejefektivněji uplatnit elektřinu z jaderných zdrojů (finančně v budoucnu podporovanou státem), kterou nebudeme s to v danou chvíli spotřebovat a bude o ni jinde „zájem“.
Jinými slovy – ano, do budoucna budeme potřebovat mnoho investic do sítě. Více než jen obvyklou obměnu (jejíž cena jde jistě do řádu mnoha miliard ročně). Přizpůsobit je musíme tomu, že zřejmě poroste podíl elektřiny na celkové spotřebě, zajistit, aby na straně výroby i dalších služeb panovala konkurence, a musí přispět k tomu, že celková cena elektřiny bude (udržitelně) co nejnižší. Ale tvrzení, že důvodem pro tyto investice jsou jen/hlavně OZE, a jiný teoretický model energetiky by byl „levnější“, je přinejmenším spekulativní.
Otázka 2: OZE zvyšují náklady na systémové služby?
Další rozšířený názor říká, že OZE, kromě vyšších nároků na síť, zvyšují také náklady na její stabilizaci a bezpečnost. Tento argument má svou logiku: slunce a vítr vyrábějí, kdy se jim „zachce“, zatímco spotřebitelé chtějí spolehlivý odběr kdykoliv, i když zrovna nefouká nebo nesvítí. Je však omyl domnívat se, že energetika stojící na velkých zdrojích tyto náklady nemá.
Především, spotřeba elektřiny se neustále mění, a taktéž stará, centralizovaná energetika musela mít vždy připravené flexibilní zdroje, aby zvýšení poptávky pokryla. Tyto služby mimochodem dlouho ovládali dominantní fosilní hráči, kteří měli zájem udržet status quo — i za cenu vysokých cen pro zákazníky. Trh se konkurenci a efektivnějším technologiím otevírá až nyní, a to nepochopitelně pozdě. A i v tomto nastavení energetiky byla třeba i rychlá flexibilita a snížení výroby při poklesu spotřeby.
U energetiky stojící na velkých zdrojích musí být systém navíc připraven pokrýt výpadek největšího zdroje, což u nás znamená přes 1 000 megawattů. Čím větší největší zdroj, tím vyšší potřebná záloha.
V minulosti byla stabilita sítě zajišťována hlavně tak, že uhelné elektrárny běžely pod nominálním výkonem, aby bylo možné rychle zvýšit výkon v případě potřeby, nebo byly udržovány v tzv. „horké záloze“. Jinými slovy, velké, nákladné elektrárny část své kapacity vyčleňovaly pro systémové služby. Dnes však stejné funkce zvládnou malé, automatizované, obvykle hybridní či bateriové systémy. Jejich technologie navíc směřuje k tomu, že budou schopny nejen stabilizovat frekvenci, ale vytvářet také „umělou setrvačnost“ sítě.
Již dnes, u nás fungují nové, na tyto služby zaměřené instalace (obvykle kombinující baterie a plynové turbíny), které na malém prostoru a za relativně nízké investiční náklady nabízí to, co dříve zajišťovaly velké uhelné bloky. Taková zařízení, jejichž rozvoj umožní již konečně nastupující legislativa, lze navíc strategicky rozmístit, čímž se zvýší bezpečnost dodávek či dokonce sníží nárok na síť.
Není překvapující, že tyto nové technologie poskytují požadované služby za nižší ceny. Nejen kvůli relativně nízkým investičním nákladům, ale též kvůli de facto automatizovanému provozu, snižující variabilní náklad.
Nadto růst konkurence, který u nás konečně schválené „unijní zákony“ přinesou, bude tlačit na další pokles cen. Samozřejmě, stabilní dodávky si vyžádají nejen krátkodobé zdroje, ale i dlouhodobější kapacity. Přesto vhodná kombinace výroby z větru a slunce spolu s flexibilitou poptávky, jejíž potenciál je možná vyšší, než se zdá, může potřebu těchto zdrojů snížit.
Předpovědět i v tomto případě, že tyto technologie a jejich větší využití povedou k růstu celkových nákladů, je odvážné. A to nejen proto, že jsme momentálně v České republice ve fázi, kdy touto cestou naopak prokazatelně peníze šetříme.
Proč se nesnažíme snižovat ceny?
Není od věci uvést, o jaké částky a podíly na ceně elektřiny se zde vlastně jedná. Pohled do spotřebitelských ceníků (podle nichž odebírají elektřinu i menší podnikatelé) ukazuje, že silovou elektřinu lze dnes pořídit mírně pod 2,5 Kč za kWh. Což je pokles na méně než polovinu proti času energetické krize, o čemž se moc nemluví. Metodologicky často sporná porovnání cen napříč zeměmi naopak vytváří dojem, že elektřina je stále velmi drahá.
Pokles cen je ale neoddiskutovatelnou realitou – i když jeho využití nenastává „automaticky“, ale vyžaduje aktivní přístup zákazníka. Za pokračováním poklesu tržní ceny silové elektřiny stojí více faktorů, kromě zmíněného růstu podílu cenově efektivních OZE je to samozřejmě i pokles ceny plynu.
Ale to je jen část celkové ceny. Z poměrně složité, ale transparentní struktury celkové ceny vyplývá, že náklady na distribuci, který je dalším zásadním faktorem určujícím celkovou cenu, se ve vysokém tarifu se pohybují od necelých 0,9 Kč až po téměř 4 Kč za kWh (nejvyšší ceny se týkají nízkých odběrů, tedy osob, které v absolutním vyjádření platí za elektřinu poměrně málo).
V nízkém tarifu, který se dotýká spotřebitelů s vyšším odběrem, kteří třeba elektřinou topí, je distribuční náklad (na část dodané elektřiny) zhruba 0,25 Kč za kWh. K tomu se připočítává ještě poplatek za jistič – ten začíná na desítkách korun a u jističů o vyšších proudových hodnotách (např. 100 A) dosahuje i několika tisíc. V závislosti na tarifu, který odběratel používá, tvoří ceny za distribuci dokonce více než polovinu celkové ceny (obvykle u spotřebitelů s nízkými celkovými účty).
Další složkou, nad notoricky známý poplatek financující nezvládnutý solární boom mezi lety 2008 a 2010 (z něj se odvádí domácnosti necelých 60 haléřů z kWh), je náklad na zmíněné systémové služby. Ten je přitom jednotný pro každou kWh a činí 20 haléřů.
To ukazuje, že pro zákazníky s jinými než velmi nízkými odběry, hraje zásadní roli při určování celkového nákladu cena silové elektřiny. Přesto je pozoruhodné, že se – kromě přinejmenším nejednoznačné debaty o vlivu obnovitelných zdrojů a opakované snahy zredukovat náklady na zmíněný 15 let starý solární boom – nevede širší diskuse o tom, jak snižovat nesilovou složku ceny elektřiny nebo alespoň brzdit její růst, a to i při vědomí, že u vyšších odběrů nehraje tato část ceny hlavní roli. Nabízí se přitom různé cesty: od důsledného dohledu nad přirozenými monopoly v distribuci až po využívání moderních technologií.
Špatně nastavené hranice
Mimo to ale stále otevřenou zůstává i otázka: kde má ležet hranice mezi náklady, které by se měly rozpočítat mezi všechny odběratele (tzv. socializovat), a těmi, které by měl nést konkrétní původce jejich vzniku.
Špatně nastavené hranice socializace vedou ke zvýšeným výdajům pro ostatní uživatele, ale dokonce i k společensky neefektivním investicím. Typickým příkladem je situace, kdy jsou rezervovány kapacity na připojení v řádu desítek gigawattů, přičemž odhady naznačují, že nejméně polovina z této kapacity nebude nikdy využita. Přitom rozvoj sítě by měl investičně reagovat na požadavky na připojení (a investicemi zvýšit cenu „pro všechny“), ač nakonec podstatná část nebude realizována.
Podobný problém nastává i u velkých odběratelů, kde se nyní začíná propojení mezi rezervovaným a maximálním příkonem alespoň částečně řešit. Pokud mezi těmito dvěma parametry existuje výrazný nesoulad, může to vést i k potřebě investic do infrastruktury, které nejsou kryty příjmy z jejího využívání. Často zmiňovaným – byť statisticky málo významným – příkladem jsou chataři, kteří si za několik stokorun rezervují příkon v řádu kilowattů, ale ve skutečnosti spotřebovávají velmi málo a platí za elektřinu (a tedy její dostupnost) minimálně.
Ve všech těchto případech je náklad socializován, tedy rozpočítán mezi všechny odběratele, jakkoliv většina z nich jej nevytváří. Někdy navíc jsou tyto socializované vyvolané náklady využity neefektivně, protože je vyvolaly projekty, které se neuskuteční. Stejně tak by mělo být jasnější, kde je hranice mezi nákladem na zajištění nového připojení, který je v řadě případů určován „nominálně“, a u dražších řešení je proto socializován.
Z tohoto letmého pohledu se zdá, že jsme to možná se socializací poněkud přehnali. Mimochodem další otázkou, s tím související, je, zda technické požadavky, které často potřebu investice, respektive možnost připojení určují, jsou nastaveny v souladu s dnešním poznáním a dostupnou technologií. Již letitou snahu o změnu alespoň v některých oblastech cenotvorby (během Sobotkovy vlády) pohřbili „zachránci chatařů“, kteří zablokovali alespoň o něco férovější rozkládání nákladů u spotřebitelských tarifů (a nejsem si vědom, co více bylo součástí zablokovaného návrhu).
Naštěstí nyní nově schválená legislativa „atakuje“ problémy vyššího řádu, typu rezervované kapacity, a snad dojde časem i na revizi dalších součástí cenové regulace. Celkové posouzení toho, zda, kde a jak bychom i v jiných oblastech na socializaci nákladů neměli ubrat ale vyžaduje velmi podrobnou analýzu – daleko za limity tohoto textu.
Je však důležité s posouzením začít. Nejen proto, že požadavků na rozvoj sítě bude spíše přibývat a neschopnost na ně včas reagovat může poškodit ekonomiku. Je také důležité si uvědomit, že současné nastavení regulace nemotivuje distribuční společnosti k aktivní optimalizaci nákladů. Každá jejich investice se totiž automaticky promítá do výpočtu oprávněného zisku, který je zajištěn regulátorem stanovené ceny.
Možnost distributorů investovat tak závisí především na tom, jak se jejich výdaje přetaví do garantovaných výnosů — přičemž je jim fakticky jedno, jaká je struktura těchto nákladů. Nad jejich finančním zdravím navíc bedlivě dohlížejí i banky, které jejich rozvoj financují.
Možnost distribučních společností investovat tak závisí především na tom, jak se vynaložené prostředky promítají do jejich výnosů (přitom je jim de facto jedno, v jaké struktuře). Nad jejich rozhodnutím navíc bedlivě dohlížejí i banky, které jejich rozvoj financují.
Z pohledu celé společnosti proto nelze očekávat, že distribuční firmy samy povedou racionální a efektivní rozhodování o tom, kam a jak investovat. Tato odpovědnost musí ležet na státu – jako regulátorovi i tvůrci pravidel.
Shrnuto a podtrženo
U nás jako samozřejmost vnímaný argument, že OZE a nová energetika, která hrají zásadní roli ve snižování klimatického rizika a nákladů s tím spojených, prodražují elektřinu, nejsou vůbec tak jednoznačné, jak se často tvrdí. Naopak, vyvolávají otázky, které si zaslouží hlubší analýzu.
Zapadnou by ale neměla otázka toho, jak má fungovat regulace u ceny distribuce elektřiny. Logickým politickým cílem by totiž mělo být udržitelně snižovat náklady na energie pro občany, samozřejmě bez toho, aby došlo k zanedbání potřebného rozvoje infrastruktury. Pak by bylo na místě řešit i otázku přiměřené míry socializace nákladů v případě distribuce. Což se nezdá být u nás téma, „o kterém se mluví“, bez ohledu na to, že by to snížení části nákladů pro podstatnou část spotřebitelů mohlo přinést. Zamyslet se nad tím, zda všeobecně vnímaná realita nemůže být chybná, či zda zbytečně nadměrnou socializací nezatěžujeme většinu uživatelů a nepůsobíme nevhodnou alokaci investic, je proto na místě.
Úvodní foto: Archiv Niedermayer