Jak odnaučit Afriku a Jižní Ameriku vařit na dříví? Čech z Amazonie radí místním přejít na soláry

Před nějakou dobou česká média (třeba zde) informovala o tom, že západní země se snaží Afričany motivovat k tomu, aby vařili na plynu a nikoliv na dřevu. Loňský rok na pařížské konferenci pořádané Mezinárodní agenturou pro energii dokonce přijali závazek, podle něhož na tento účel uvolní 2,2 miliardy dolarů.

Zmíněná suma bude rozdělena mezi vybrané projekty, jejichž cílem je právě zvýšit využívání zemního plynu. Co ovšem chybělo, jsou podrobnější informace o tom, jak přesně by toho mělo být dosaženo. Tato problematika je totiž mnohem komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Stejně jako v Africe, i tady v peruánské Amazonii – kde dlouhodobě žiju – většina obyvatel připravuje jídlo na dřevě, eventuálně dřevěném uhlí. Dává to naprosto smysl, neboť stromů je všude kolem spousta a především je to zadarmo. Mimo to, pokud odlesníte větší plochu za účelem získání chakry, tzn. pozemku pro pěstování zemědělských plodin, nechcete nechat pokácené stromy jen tak ladem.

Kritici tohoto přístupu ovšem poukazují nejen na negativní dopady mýcení pralesů, ale třeba i na to, že vařit na ohni je nebezpečné ze zdravotního hlediska, jelikož to může způsobovat různé respirační choroby. Nejohroženější skupinu přitom představují ženy a děti, které se v kuchyni pohybují nejčastěji.

Je plyn ideálním řešením?

Otázka zní, zda zrovna plyn lze považovat za opravdu dobrou alternativu. Ve zdejších končinách je dostupný pouze v bombách, což v určitých ohledech není zrovna praktické a představa, že by na něj místní obyvatele začali hromadně přecházet, mi připadá jako utopie.

V první řadě, je to drahé. I když si odmyslíme cenu vlastní bomby, musíte mít rovněž sporák nebo alespoň vařič. S tím jsou spojeny další výdaje – typicky potřebujete menší hrnce, než jaké se obvykle dávají na otevřený oheň. Pokud navíc máte početnou rodinu, jen těžko vám bude stačit nějaké nejlevnější zařízení se dvěma hořáky (minimálně nechcete-li oběd dělat celý den), takže počáteční investice bude relativně vysoká.

Za druhé, není to rozhodně pohodlné. Dopravit těžkou bombu na nějaké odlehlejší místo uprostřed pralesa, kam se nedá dostat ani motorkou (natož pak automobilem) může být pořádný oříšek. Vůbec nemluvě o tom, že jakmile vám plyn dojde, musíte se vydat bombu vyměnit za plnou, načež vás čeká další náročná cesta domů.

• Tip: Mluvit o udržitelnosti a pak letět na Bali? Nesmysl, radši chodím po Česku, říká autor stezek Via Czechia

Ve větších městech typu Iquitos (cca půl milionu obyvatel) sice funguje něco jako „rozvážková služba“, jenže vaření na dřevu je pochopitelně rozšířené především na venkově. A protože tento servis také není zadarmo, celkové náklady nezadržitelně stoupají na částky, které si řada chudých lidí zkrátka dost dobře nemůže dovolit zaplatit.

V mnohých částech Afriky přitom panují stejné, nebo alespoň hodně podobné podmínky. Je tedy otázkou, kdo tamnm obyvatelům případně poskytne potřebné finanční prostředky a rovněž jakou formou – tedy zda by mělo jít pouze o příspěvek jednorázový, nebo pravidelný. Ohánět se emisemi, odlesňováním apod. je sice pěkné, ale samo o sobě to rozhodně nestačí.

Africký plyn do Evropy?

Obrovským paradoxem je, že kvůli ruské invazi na Ukrajinu začaly některé evropské korporace koketovat s možnosti, že by plyn těžily právě v Africe. To svého času mj. zkritizoval někdejší americký viceprezident Al Gore, dle nějž se jedná o „most, který nikam nevede“ a „kolonialismus fosilních paliv“.

„Hon na plyn musíme vidět tak, jak opravdu je… zanechává země světa v klimatickém chaosu, především v Africe,“ konstatoval Gore.

A nelze s ním nesouhlasit. Stačí vzít v potaz, že spousta Afričanů nemá plyn (stejně jako elektřinu) ani pro sebe, tudíž myšlenku jeho exportu plus budování veškeré infrastruktury, která by pro něco takového byla zapotřebí, můžeme označit za minimálně kontroverzní.

Není tak divu, že mnozí pokládají jednání Evropy za silně schizofrenní. Dokud měla dostatek plynu z Ruska, tlačila na Afriku, aby přecházela z fosilních paliv na obnovitelné zdroje. Jakmile se ale situace změnila, následoval dramatický obrat. Najednou jí tamější fosilní paliva už nijak nevadila a naopak začala uvažovat o tom, jak by je sama výhodně mohla získat – ovšem s tím, že zároveň pokračuje ve svých snahách omezit na druhém nejlidnatějším kontinentu třeba právě ono vaření dřevem.

Některá zahraniční média v této souvislosti upozornila na to, že vzato kolem a kolem, i Afrika má plné právo využívat fosilní paliva ke svému rozvoji. Například deník The New York Times připomněl, že v časech industrializace a průmyslové revoluce Evropa zbohatla právě díky jejich spalování, což lze jen těžko rozporovat.

Trable se soláry v Amazonii

Afrika disponuje nemálo zdroji obnovitelné energie, tudíž by možná mohlo být lepší zaměřit se spíše na ně, než na plyn.

I tady v Amazonii by ostatně našly uplatnění různé solární vařiče a grily. V současnosti se v ní však s něčím podobným v podstatě vůbec nesetkáte. Ve skutečnosti jsem zde za několik let nenarazil snad ani na jeden solární panel, což mě svým způsobem dosti překvapilo.

Mezi hlavní důvody opět patří relativně vysoké pořizovací náklady, ale také to, že tato technologie je složitější na zprovoznění a údržbu. Prostí vesničané zkrátka na něco takového nemají potřebné znalosti, a proto upřednostňují hlučné benzínové generátory. Ty vesměs slouží hlavně k dobíjení mobilních telefonů a dalších zařízení, tedy zapínají se jen na pár hodin denně.

• Tip: Vymřeme po meči? V roce 2045 na západě nezbydou žádní plodní muži, varuje vědkyně

Své o tomto tématu ví i Čech Vratislav Santini, který se v pueblu Nueva Jerusalén ležícím nedaleko soutoku řek Marañon a Ucayali, už několik let snaží tuto situaci změnit. Konkrétně tak činí v rámci svých soukromých aktivit i jistého projektu elektrifikace, za nímž stojí peruánská vláda.

Poměrně rychle ale dospěl ke zjištění, že místním pojmy jako „volt“ či „ampér“ vůbec nic neříkají, netuší jak se správně starat o baterie a někdy jim činí problémy dokonce i tak banální záležitosti, jako umístit panel na vhodné místo (tzn. někam, kde na něj bude co možná nejvíc svítit slunce). Nikdo se totiž neobtěžoval s tím jim cokoliv vysvětlovat.

„Ty systémy jsou vlastně i udělané tak, aby se do nich moc nezasahovalo… Od lidí se nic nechtělo, maximálně se jim řeklo, že panel se musí občas umýt, aby nebyl od bláta. Někdy přišla nějaká brožura, ale málokdy… Spíš něco jako tady to prostě máš a čau,“ zavzpomínal Santini během našeho rozhovoru.

Oproti tomu výše zmíněné benzínové generátory jsou tu natolik rozšířené, že v případě poruchy snadno seženete někoho, kdo vám je opraví a sami se nemusíte učit skoro nic. Doplnit generátoru „šťávu“ a nahodit ho ostatně hravě zvládnou i děti, zvlášť když mají zkušenosti s motory pohánějícími menší dřevěné lodě.

Bez peněz to nejde, ale nejsou všechno

Lze předpokládat, že v Africe by výsledky nebyly o moc oslnivější. I tak ale osobně považuji solární energii za lepší cestu než plyn, minimálně je-li řeč o oblastech s takovými klimatickými podmínkami, které jsou pro její využívání zcela ideální – jihozápad země, saharské státy etc.

Konkrétní projekty by pak určitě měly být navrženy tak, aby pokryly nejen nutné náklady, ale rovněž se zaměřovaly na vzdělávání. V praxi se opakovaně ukazuje, že pokud někomu něco prostě jen zaplatíte a nainstalujete (vyvrtáte, postavíte atd.), po nějaké době to s největší pravděpodobností přestane fungovat.

To ovšem rozhodně není dáno tím, že „domorodci jsou líní, nechce se jim pracovat a ničeho si neváží“ (jak si spousta Čechů myslí a neustále tento blud dává k dobru v různých diskusích), ale jedná se primárně o důsledek nedomyšlenosti určitých aktivit, nakolik tyto mohly být míněné veskrze dobře.

Nutno poznamenat, že nejde jen o znalosti, ale do hry zde vstupuje i významný psychologický faktor. Jakmile jednou uděláte s nějakou technologií špatné zkušenosti, ztratíte o ni zájem a asi jen těžko ji budete doporučovat svým sousedům, příbuzným, známým... Fakt, že si za tyto špatné zkušenosti vlastně můžete sami, je vcelku irelevantní – ne nadarmo se říká, že žádný učený z nebe nespadnul.

• Psali jsme: Cestovatel Petr Horký: Další migrační krizi způsobí klimatická změna

Proč západ spolupracuje právě s ropnými a plynárenskými společnostmi a uvolňuje miliardy USD na to, aby nahradil dřevo zemním plynem, těžko říct. Dle mého názoru má navíc přehnaně optimistická očekávání, jelikož by s tímto způsobem vaření rád skoncoval už do roku 2030. Vzhledem k tomu, že je však řeč o zhruba 900 milionech Afričanů, se mi něco takového jeví jako nepříliš reálné.

Za vzor je často dávána Asie, kde jsou tradiční paliva údajně na ústupu. Jenže právě v ní více a více lidí preferuje solární vaření, neboť se jim to vyplatí i z ekonomického hlediska. Mimochodem, ani v České republice vás propan-butan nevyjde zrovna levně: za 10 kg náplň zaplatíte kolem pětistovky, k čemuž je třeba přičíst sumu nezbytnou pro pořízení první lahve (zálohu).

Již ve svém předchozím komentáři jsem uváděl, že ničení Amazonie potrvá, dokud nezmizí bída. V případě boje proti emisím oxidu uhličitého je to v zásadě totéž. Nechceme-li, aby chudí lidé spalovali kvůli přípravě pokrmů dřevo, musíme jim nabídnout rozumnou alternativu. Stejně tak je však nezbytné zajistit i to, aby ji dokázali sami plnohodnotně využívat a byli tudíž schopni docenit veškeré její benefity.

Autorem textu je Jiří Černý

Úvodní foto: Unsplash