Cestovatel Petr Horký: Další migrační krizi způsobí klimatická změna
Závažnost klimatické změny lidé podceňují, vysvětluje cestovatel v rozhovoru pro Obnovitelně.cz. Důkazy mají přitom přímo před očima
Kristýna Čermáková
28. 6. 2025
Nedostatek pitné vody donutí miliony lidí k migraci, varuje cestovatel a polárník Petr Horký. V rozhovoru s Obnovitelně.cz sdílí své zkušenosti s proměnou světa v uplynulých letech i výhledy do budoucna. Abychom viděli důkazy o projevech klimatické změny, nemusíme navíc podle Horkého ani jezdit daleko.
„Když se člověk podívá na pobřeží Nizozemska a uvědomí si, jaký má reliéf, je jasné, že dopad může být i tady v Evropě. Nejde jen o to, že nějaký malý ostrov zmizí pod vodou a padesát lidí se odstěhuje. Pokud se opravdu začne zvedat oceán, může to ovlivnit miliony lidí,“ komentuje v rozhovoru.
Jaké projevy klimatické změny podle vás lidé nejvíce podceňují?
Myslím, že podceňujeme závažnost klimatické změny. Zvlášť z pohledu nás, Evropanů, ji často vnímáme velmi mírně – že je trochu větší horko, nebo že víc nebo míň prší. Jenže už si málo uvědomujeme, že existují opravdu fatální zásahy, které způsobují, že v některých oblastech – například v africkém Sahelu – mizí voda úplně. A to se nemůže obejít bez následků. Znamená to, že se miliony lidí dají do pohybu.
Další věc, kterou si podle mě moc neuvědomujeme, jsou změny v mořích. Už kolem roku 2000 jsem pracoval na projektu na Maledivách, kde jsme hledali potopené lodě. Vracel jsem se tam pět let – a viděl jsem v reálném čase, jak se z překrásných korálových zahrad, ze kterých dříve oči přecházely, staly bílé mrtvé bloky. Korály vypudily své symbiotické řasy, odumřely a celá přenádherná oblast Indického oceánu vymírá. Takových míst je hodně.
Dopad klimatické změny se neodrazí pouze na životní úrovni ovlivněné tím, jestli je venku hezky nebo ošklivo, ale tak, že nám změní život i vztahy.
Když zůstaneme u oceánských oblastí, co zvedání hladiny?
Často se mluví o exotických destinacích, jako jsou Maledivy nebo ostrovy v Polynésii. Ale když se člověk podívá na pobřeží Nizozemska a uvědomí si, jaký má reliéf, je jasné, že dopad může být i tady v Evropě. Nejde jen o to, že nějaký malý ostrov zmizí pod vodou a padesát lidí se odstěhuje. Pokud se opravdu začne zvedat oceán, může to ovlivnit miliony lidí.
Vezměme si extrémní příklad: kdyby se rozpustil antarktický ledovec, největší ledová masa na planetě, hladina moří by stoupla o šedesát metrů. Zkuste si to představit. Stojíte u moře, otočíte se zády a podíváte se na město.
A všechno, co je pod šedesát metrů nadmořské výšky, je pod vodou. Svět by se radikálně změnil. Jasně, to je extrém, ale pokud se antarktický ledovec skutečně dá do pohybu a začne se postupně rozpouštět, čeká nás problém, jehož rozsah si zatím neumíme představit.
Co by měl zažít člověk, který stále v existenci klimatické změny nevěří?
Nejjednodušší je vyrazit do Alp. Téměř u každého ledovce najdete cedulky, které ukazují, kam až ledovec sahal v různých letech. Člověk si pak přímo na místě může udělat představu, o kolik led ustoupil. V Alpách se mluví o tom, že do čtyřiceti let ledovce zmizí úplně. Nemusíte tomu věřit, ale když uvidíte, kde led byl před pěti, deseti, dvaceti lety – to s vámi může zacvičit.
Upřímně si ale myslím, že popírání klimatické změny není racionální rozhodnutí, ale emoční. Je to vnitřní volba: „Tuhle informaci prostě nebudu brát v potaz.“ A proti tomu žádný argument nepomůže. Musí to být osobní cesta každého z nás, jak se přiblížit světu, ve kterém skutečně žijeme. Chce to určitou odvahu, omezovat sebeklamy a hledat, jak se věci mají.
Některé věci už lidé nezažijí
Jak klimatická změna ovlivňuje samotné cestování? Dá se to už dnes poznat?
Rozhodně ano. Vezměme znovu Maledivy. Dřív tam lidé jezdili kvůli barevným korálovým zahradám, ale těch míst už ubývá. Mění se dostupnost oblastí, mění se i míra znečištění. Ale hlavní otázka je, co vlastně od cestování očekáváte.
V jedné knize jsem četl, že Donald Trump radil, aby úspěšní lidé necestovali do zemí, které jim neposkytnou alespoň takový komfort, na jaký jsou zvyklí. Pro něj má cestování smysl jen jako forma odpočinku v pohodlí. Pokud někdo sdílí tenhle přístup, budeme se těžko bavit – máme jiná očekávání. Pak proti sobě budeme sedět, podívat si o cestování, ale oba povedeme paralelní monolog a ani jeden z nás svůj názor nezmění.
Takže lidé dnes přicházejí o některé zážitky?
Rozhodně. Třeba kolem roku 2000 jsem se v jižní Africe potápěl ve volné vodě se žralokem tygřím i s velkým bílým žralokem. Dnes je to prakticky nemožné. Lodě s návnadami vyrážejí, ale žraloci tam prostě nejsou. Konec. To, co jsem zažil tehdy, už dnes nikdo neuvidí.
Nebo například v roce 2014 přešli Ryan Waters a Eric Larsen z Kanady na severní pól pěšky – pravděpodobně poslední lidé, kteří šli pěšky na severní pól. Byli nuceni velkou část cesty plavat, protože led nebyl dost silný. Pilot, který pro ně na konec na pól přiletěl, později řekl, že šlo o jeho poslední let na toto místo – přistání na tak tenkém ledu bylo příliš riskantní. Jednalo se o extrémně nebezpečný manévr. A žádná společnost tam už nepoletí.
Takové expedice už nebudou. Úplně poslední byli Mike Horn a Børge Ousland, kteří šli celý traverz severního pólu – ale během polární noci, za naprosté tmy! To je už poslední období, kdy je dostatečný mráz a jde pochodovat. Můj pochod na severní pól je pro mne velkým příběhem ne už tolik kvůli dobrodružství, mrazu a nebezpečí, ale protože dnes je to logisticky velmi komplikované.
Jak nahlížíte na overturismus? Škodí turisté tamnímu životnímu prostředí, nebo ho naopak podporují?
Na to nejsem odborník, nedovolím si to kriticky zhodnotit. Ale obecně si nemyslím, že turismus je špatný, pokud má rozumné hranice. Problém je, když se z toho stane „zoologická zahrada mezi lidmi“ – když turista přijede a kouká na místní obyvatele jako na zvířata v parku. To známe i z Českého Krumlova nebo Prahy.
Turismus ale může i pomáhat. Na Vancouver Islandu jsem potkal rybáře, který dřív lovil tuleně. Dnes ví, kde jsou, a vozí k nim turisty. Vydělá víc a nikomu neubližuje. Stejné to je s pozorováním velryb. Dřív se na mnoha místech lovily, dnes jsou tamtéž zdrojem příjmů díky pozorování. Míra je zásadní – když je všeho příliš, ničíme svět. Když je toho tak akorát, může to fungovat ku prospěchu všech.
Co považujete za největší dopad klimatické změny?
Pro mě je to problém dostupnosti pitné vody. Pokles životní úrovně naštve – ale když jde o přežití, když voda není, spustí se pud sebezáchovy. A to znamená konflikty, migraci, kolaps důvěry. Lidé se přestávají domlouvat.
Pokud klimatická změna začne reálně ohrožovat životy lidí – a to už se děje – a my na to nezačneme reagovat, přijdou skutečně vážné problémy. A to jsou problémy, které nezastaví žádné rozhodnutí ani žádný zákaz.
Úvodní foto: Unsplash