Za ropu platíme ročně jedno procento HDP. Elektromobilita nás může zachránit, říká Přibyla

Česko si samo pro sebe stanovilo takové cíle, u kterých se nepředře, prozradil v rozhovoru pro Obnovitelně.cz Ondráš Přibyla, zakladatel a ředitel portálu Fakta o klimatu. Za svou práci obdržel spolu s celým týmem Cenu za komunikaci globální změny klimatu (2020) a Cenu Josefa Vavrouška (2022). Zúčastnil se také panelové diskuze Pro moderní Česko v Brně s ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem (KDU-ČSL), hejtmanem Jihomoravského kraje Janem Grolichem (KDU-ČSL) a ESG managerkou Kristýnou Vobeckou.

„Svět je složitý a lidé mají tendenci si ho zjednodušovat, ne za vším stojí dezinformace,“ komentuje. „Je zvláštní sledovat, jak občas se velmi chytří lidé dokážou držet nějaké myšlenky, a ačkoliv jim předkládáte vědeckou literaturu, publikované články a další důkazy, řeknou vám, že se mýlíte, a jediná pravda je ta jejich, je to zvláštní, psychologický jev.“ V rozhoru popisuje také příležitosti, které nám dekarbonizace dává nebo upozorňuje, jaké množství peněz nás nyní stojí závislost na fosilních palivech.

Svět kolem nás se mění, počasí se neprojevuje stejně jako dřív. Co bude nový normál v době klimatické změny?

To záleží na tom, jestli se podaří přestat spalovat fosilní paliva a zastavit klimatickou změnu, nebo ne. Teplota v České republice stoupá tempem asi 0,35 stupně Celsia za dekádu, a to znamená, že za třicet let se oteplí o něco víc než jeden stupeň. Tento trend sledujeme už posledních šedesát let a bude pokračovat, dokud budeme spalovat fosilní paliva.

Pokud se opravdu podaří dekarbonizovat a přestat přidávat oxid uhličitý do atmosféry do roku 2050, mohl by se teplotní nárůst zastavit. Pro Česko by to znamenalo průměrné roční teploty mezi 10 a 11 stupňů Celsia, možná někdy až 12 stupňů Celsia. Pokud se to nepodaří, může to být ke konci století o čtyři až pět stupňů víc.

Jak by takové klima v Česku mohlo vypadat?

No, to je složité. Jednak z hlediska modelování, jednak z hlediska představivosti. Ale jeden způsob, jak si to ilustrovat, je třeba Huglinův index pro pěstování vína. Ten ukazuje, kde je vhodné klima pro bílé nebo červené víno – a kde už to kvůli zimě, nebo naopak vedru, nejde.

CzechGlobe zpracoval mapy, které ukazují posun těchto zón. Dřív se na jižní Moravě pěstovala hlavně bílá vína, červených bylo málo. Dnes už jsou vhodnější podmínky pro červené – a pokud se klima dál oteplí, přestanou být vhodné i pro tato vína. Podmínky pro bílá vína by se mohly posunout až na Vysočinu. Je to trochu bulvární příměr, ale ilustruje to změnu v krajině.

• Psali jsme: Jednotlivec nic nezmění, klimatická krize se musí řešit systémově, vyzývají odborníci

Jiný příkladem je kůrovcová kalamita. Postihla asi 2 000 kilometrů čtverečních – což je obrovská plocha. Smrky, které kalamita zasáhla, jsou přizpůsobené chladnějším oblastem. Oteplení o dva stupně jim snižuje vhodnost prostředí – jako by klesly o 300 výškových metrů.

K tomu se kůrovec množí rychleji. Na jižní Moravě dřív zvládal dvě rojení za sezónu, teď už čtyři. Smrkové monokultury se tak stávají neudržitelnými. Pokud změnu klimatu nezvládneme, mohou být problémy i s pěstováním listnatých lesů.

Můžeme vůbec stihnout split klimatické cíle?

Cílem České republiky je aktuálně snížit o 55 procent emise z roku 1990. To je velmi snadný cíl, který je naplněný už i dnes. Takže ano, ale to přišlo i samotnou změnou průmyslu a snižování energetické náročnosti. Zkrátka, Česká republika si dává takové cíle, u kterých se nepředře, a ideálně si je nastaví tak, aby do jejich plnění nemusela lít energii, ale aby se ideálně staly samospádem bez práce.

Často komunikujete s médii a děláte přednášky. Uvědomují si lidé dopad oteplení „o pouhé“ dva stupně Celsia?

Nevím, jestli je to o vnímání lidí, nebo spíš o tom, jestli máme mentální kapacitu o tom přemýšlet. Katastrof je hodně, klimatická změna je jedna z dalších věcí navíc. A možná ji nechceme řešit právě proto, že je nepříjemná – svět, který z toho vyplývá, nemusí být hezký. Máme z ní strach.

Já se snažím vyhýbat krátkým výrokům a rychlým odpovědím, jaké vyžadují média. Radši mluvím klidně, tak, aby to lidi neodradilo ani nevyděsilo, ale aby mohli pochopit problém i řešení. Když lidé vidí, že řešení existuje, je větší šance, že se do něj pustí.

Jaký vliv na vnímání klimatické změny mají dezinformace?

Otázka klimatické změny má jiný charakter, než třeba důchodové reformy nebo inovace školství. Existuje tu totiž velký zájem fosilních firem nebo i celých států, které z fosilních zdrojů čerpají svůj příjem. Říká se tomu vested interest, tedy, že jsou něčí investice závislé na fosilních palivech a pokračování klimatické změny. A tito lidé tlačí proti obranným opatřením a podporují naši vzájemnou neschopnost se v klidu domlouvat a spolupracovat v boji s klimatickou změnou. Je to geopolitický boj.

Svět je ale složitý a lidé mají tendenci si ho zjednodušovat, ne za vším stojí dezinformace. Je zvláštní sledovat, jak se občas velmi chytří lidé dokážou držet nějaké myšlenky, a ačkoliv jim předkládáte vědeckou literaturu, publikované články a další důkazy, řeknou vám, že se mýlíte, a jediná pravda je ta jejich. Je to zvláštní psychologický jev.

Škodí také nadužívání slov jako „extrémní“ v souvislosti s klimatickou změnou. Ke komunikaci se dostávají stále více lidé z marketingu, kteří používají emoce a rádi popisují. Je ale potřeba hledat balanc a nabízet řešení a snažit se pochopit i protistranu.

Dekarbonizace jako řešení

Řešením jsou také obnovitelné zdroje, máme jako země dostatek potenciálu na soběstačnost?

Instalujeme stále mnohem méně, než by energetický mix unesl a než by bylo výhodné, jak pro slunce, tak pro vítr. Obnovitelné zdroje jsou zadarmo, investici vyžadují pouze na začátku. Ale nemá smysl si představovat, že bychom mohli fungovat ze sta procent z fotovoltaiky, to je hloupost. Dává smysl směřovat k 25 nebo 20 procentům, což je ale samo o sobě docela hodně. Větší množství by jen vyrábělo nespotřebitelné přebytky.

U větru to ale neplatí, tam můžeme stavět kolik chceme a využijeme to. Problémem, který to zbrzdí, bude kapacita sítě a územní plánování. Například mapa, kterou jsme zveřejnili, a která čerpá z dat Ústavu fyziky atmosféry, ukazuje ještě ohromné množství potenciálu, který jednotlivé kraje mají. Ale už u solární energie jsme narazili na hranici kapacity připojení do sítě – ačkoliv je velký zájem, síť to nezvládá. Také se stává, že si někdo „rezervuje“ kapacitu, i když nic stavět nechce, čímž blokuje ostatní.

A co role firem a průmyslu v emisích?

Zhruba polovina emisí v České republice vzniká v rámci systému emisních povolenek ETS1 – tedy u velkých znečišťovatelů, jako jsou elektrárny, teplárny, cementárny nebo chemičky. A třetinu z toho produkuje jen dvacet nebo třicet největších podniků. Takže když se často mluví o tom, že klimatickou změnu může vyřešit jednotlivec tím, že nebude jíst maso nebo bude méně létat letadlem, nedodává se, že hlavní část emisí je systémová. Pokud by všichni nejedli maso a nelétali, snížíme emise asi o tři procenta, a to nestačí, je to hrozně málo.

• Tip: Víno bude sladší, voda vzácnější a celé státy v pohybu. Jak bude vypadat život s klimatickou změnou?

Za druhou polovinou emisí stojí domácnosti, ačkoliv ne tolik, ale i zemědělská družstva, malé výtopny na sídlištích, doprava… Ale rozhodně má i z hlediska emisí smysl zateplit dům, pořídit tepelné čerpadlo a tak dále.

A také je důležitá elektrifikace dopravy. Nebo spíše zásadní. Jenom za ropu odteče z České republiky ročně asi jedno procento HDP – a to do zemí jako je Rusko, Kazachstán nebo Ázerbájdžán. A přitom na to, abychom dokázali jezdit autem, si dokážeme vyrobit dostatek elektřiny i u nás, a to procento HDP můžeme investovat lépe.

Elektrifikace i celá dekarbonizace je ale nákladná, neovlivní sociálně zranitelnější skupiny lidí?

Velké projekty dekarbonizace, které se týkají průmyslu a elektrárenství, se běžných lidí nedotýkají, jedou z dotací, jsou koncentrované u velkých pár firem. Ale energetická a dopravní chudoba skutečně existuje a je to významné téma, které se týká především chudých lidí a lidé ze zranitelných regionů. Kromě toho, že nemají na zateplení, na úsporná opatření nebo na nové a třeba elektrické auto, bojují vůbec s infrastrukturou a tím, jak se do té práce vůbec dostat.

A je něco, v čem jsme jako národ úspěšní?

Ano. Například výroba tepelných čerpadel – Česko je v tom skutečně velmoc. Máme firmy, které se prosazují v celé Evropě, máme know-how, pracovní místa, export. A to je právě příklad toho, jak klimatická opatření mohou posílit naši ekonomiku.

Úvodní foto: Archiv O. Přibyla