Foto: Výprava na střechu české energetiky. Větrné elektrárny si umí poradit i s bouřkou

Pofukuje velmi mírný vítr a lopatky vrtulí se pomalu dávají do pohybu. Zapřu se nohama do střechy větrné gondoly na které stojím, protože podvědomě čekám, že se začne hýbat. Jsem ve výšce přes 80 metrů a pokud by se střecha větrné elektrárny skutečně začala pohybovat, závrať mě nejspíš nemine. Věž ale stojí téměř nehnutě. „Tohle není vůbec nic, při téhle rychlosti ani nevyrábí, i když se točí,“ uklidňuje mě s úsměvem odborník na obnovitelné zdroje společnosti ČEZ Ondřej Němec.

Nacházíme se na vrcholu větrné elektrárny Věžnice u Polné, nad námi už jsou jenom její lopatky, které zvedají celkovou výšku elektrárny na 120 metrů. Je jedna ze dvou, ta druhá se líně roztáčí jen kousek od nás. Když vyrábí naplno, mají výkon 2 megawatty. K tomu by ale potřebovaly výrazně více větrné energie než je dnes.

„Dohromady vyrobí asi 5,5 milionů kilowatthodin ročně. Nefouká tu tolik, kolik jsme doufali, mohlo by to být lepší. Mohly by ale být taky klidně o dvacet metrů vyšší,“ komentuje Němec. Nejvíce energie, hned tři čtvrtiny své roční produkce, vyrábí od září do března. Přes léto méně fouká a častěji jsou bouřky, během kterých je tak silný vítr, že se naopak elektrárna zastaví. Větrné elektrárny proto výborně doplňují fotovoltaiky, které jedou naopak zejména od jara do podzimu.

Vyrábět elektřinu větrníky začínají od rychlosti větru tří až čtyř metrů za sekundu, na maximální výkon jedou, když fouká rychlostí 30 metrů za sekundu. V takovém případě se rotor, tedy středová část turbíny, otáčí rychlostí 16 otáček za minutu. Daleko děsivější je ale svistot na konci lopatek, který dosahuje dokonce 250 kilometrů v hodině.

Točit by se dokázaly i daleko rychleji, v takovém případě elektrárnu ale zastaví automatická bezpečnostní pojistka a odkloní ji od větru. Díky tomu se větrné elektrárny netočí třeba při bouřkách.

Nahoru na věž vede nejdřív úzký výtah. Jen jízda nahoru trvá čtyři minuty a to jsme na jedné ze starších věží, pocházející z roku 2009, která je oproti moderním elektrárnám relativně malá. Alternativně lze pro cestu nahoru zvolit i žebřík. Trochu toužebně po něm koukám, ráda bych se pochlubila, že jsem ho vylezla. Tlačí nás ale čas a tak skáču do výtahu.

„A jsme nahoře, nacházíme se těsně pod gondolou,“ uvítá mě nahoře Němec, když se i s batůžkem protáhnu z výtahových dvířek a ze speciálního postroje se přejistím na zábradlí. Jištění, v některých místech i dvojí, je zde povinné. Není divu. Tam, kde bych to nejméně čekala, se nachází otvory, pod kterými je desítky metrů prázdnoty. Samotný tubus je rozdělený na třetiny a postupně se zužuje.

Z posledního patra výtahu se proto škrábu nahoru po žebříku a v zubech svírám poutko od foťáku, aby se nepraštila o úzký průlez mezi tubusem a strojovnou. Žebřík, po kterém lezu, se navíc může každou chvíli začít točit, pokud by zafoukal vítr a natočil celý větrník jiným směrem. To ale není příliš pravděpodobné, exkurze probíhá za takřka bezvětří.

Němec mi popisuje jednotlivé části gondoly. Nachází se zde obrovský generátor, převodovka, brzda rotoru, která hlídá rychlost pohybu lopatek, a konečně samotný rotor, který ale nevidíme, ten se nachází vpředu před lopatkami. „Když je potřeba něco v gondole opravit, celá se rozšroubuje, sundá se její vrchní díl a technici pracují z jeřábu ve výšce. Každá oprava je proto velmi nákladná,“ vysvětluje.

Protože turbína nevyrábí a navíc nefouká, je zde klid a poměrně ticho. Jindy je tu ale hlučno a vedro, stejně jako v jiných strojovnách. Pak Němec otevírá okno, ze kterého je možné vylézt ještě na střechu gondoly a nabízí mi možnost vyhlédnout ven. Sbírám odvahu a nakonec se zajistím lanem k tyči, která je venku na střeše a vylézám ven.

Pocit je to zvláštní, jako kdyby se člověk procházel po vypouklé střeše karavanu. Němec mě ale ujišťuje, že všechno je dost pevné a nosnosti střechy se nemusím bát. Tyč, ke které se jistím, slouží mimo jiné jako hromosvod a vede k malé ohrádce na konci gondoly, kde se nachází dvě meteorologické stanice a světla, která jsou zde kvůli bezpečnosti letového provozu.

Výhled je úchvatný. Vedle nás se točí ještě dvojče této elektrárny. „A co když to turbíny uhodí blesk? Přeci jen, je to nejvyšší bod na kopci,“ ptám se a odpověď mě zarazí. Němec mi totiž ukazuje hromadu teček na kovovém hromosvodu, kterého se držím a který mě jistí při pohybu nahoře. „Tohle všechno jsou rány od blesků, ale jen část, něco se trefí přímo do lopatek, to odtud ale nevidíme,“ komentuje.

Při bouřkách se elektrárna nastaví tak, aby tvar lopatek směřoval do tvaru písmene V, tudíž žádná z lopatek není příliš provokativně vystrčena směrem k nebi. I přesto jsou ale údery bleskem jedním z běžných důvodů pravidelné údržby.

Právě kvůli častým údržbám a nedostatku servisních firem jsou elektrárny v provozu třeba jen dva tisíce motohodin místo ideálních tří a půl tisíc motohodin plného výkonu. Je to aktuální slabina českých větrných farem. Až jich na našem území bude více, přijdou i servisní firmy. Nyní si je ČEZ musí zvát z Německa či Polska.

Nahoře čas utíká rychle, po chvíli kochání se a fotografování slézáme dolu, kde už na nás netrpělivě čekají hasiči. Budou nacvičovat slaňování z elektrárny dolů jedním z okének, do kterého jsem předtím nahlížela. Nahoře jsem se sice nebála, ale představa, že se někdo pustí a sjede po laně dolů, mi přijde obdivuhodná.

Budoucnost větrné Vysočiny

Provozní podpora větrných elektráren byla v Česku nastavena na 20 let, v případě elektráren ve Věžnici z roku 2009 bude tedy za pár roků končit. Co se s nimi stane poté, zatím zůstává otázkou. Například v Novém Hrádku vyrobili z vysloužilé větrné turbíny rozhlednu. V případě věžnických větrníků je ale možné, že je nahradí modernější a výkonnější turbíny. Záležet bude na rozhodnutí investory i postoji místních občanů.

Podle starosty Věžnice s větrníky ale místní nemají problém. Jsou na ně zvyklí a když se konala schůze o návrzích na budoucí výstavby nové turbíny, téměř nikdo nepřišel, protože to bylo všem jedno. Větrníky zde všichni znají a strach z nich nemají. A ti, co na setkání přišli, měli jen věcné dotazy a připomínky.

„Pokud dojde k navýšení počtu větrníků nebo jejich výkonu, pak pro malou obec jako jsme my, přinesou významnou částku do rozpočtu. Mohlo by to být kolem jednoho milionu korun za větrník pro obec ročně,“ komentuje starosta David Drahoš, zatímco za ním slaňují z turbíny hasiči. Dav místních, kteří se přišli na exkurzi do elektrárny podívat, je obdivně sleduje.

Právě oni mají při výstavbě větrné elektrárny první a poslední slovo. Pokud realizaci podpoří, čeká ale na investora ještě zdlouhavé kolečko povolovacích procesů. To je hlavní důvod, proč rozvoj větrné energetiky v Česku stagnuje.

Mezi nejvhodnější lokality na výstavbu nových větrných parků navíc patří příhraniční oblasti, kde ale obvykle stavět nelze, protože se zde nachází také vojenské prostory nebo chráněné krajinné oblasti a národní parky. „Také Vysočina je poměrně větrný kraj, plány a vytipované lokality zde máme. Prozatím jsme ale ve fázi uzavírání smluv s obcemi a zahajování povolovacích řízení,“ komentuje za ČEZ tisková mluvčí Barbora Peterová.

Přípravě předchází navíc velké množství mapování terénu a větrnosti. To je fáze, kterou mnoho lidí ani nevnímá, zabere přitom velké množství času. Přístroj LiDAR se postaví do místa plánované výstavby větrníku a po celý rok vysílá do stejné výše laserový paprsek, s jehož pomocí zaznamenává přesné údaje o větrnosti. Pokud vyjdou výsledky dobře, může investor začít plánovat a jednat.

„Větrných lokalit existuje dostatek, ne všude jsou ale obce tak vstřícné. Energetickou krizí se ale jejich přístup změnil. I lidé si už uvědomují potřebu stavět vlastní zdroje a nespoléhat jen na dovoz ze zahraničí, takže se to mění,“ komentuje Peterová.

Úvodní foto: KČ