Spadl starý větrník, ne moderní turbína. Co havárie v Potštátu skutečně znamená

Ve čtvrtek 20. srpna se u Potštátu zřítila větrná elektrárna. Nikdo nebyl zraněn. Podle informací od Policie ČR, byla elektrárna už od začátku letošního července mimo provoz kvůli závadě, která znemožňovala správné nastavení lopatek. To právě mohlo přispět k pádu: souběh této technické závady a silných poryvů větru. Přesnou příčinu ale teprve musí určit odborné šetření.

Větrný veterán z minulého století

Potštátská elektrárna byla Bonus Mk II o výkonu 150 kW. Stožár měl výšku 30 metrů, rotor přibližně 23 až 24 metrů a celková výška stroje byla kolem 42 metrů. Stavební dokumentace pro obdobné potštátské elektrárny popisuje betonový základ 8,6 × 8,6 metru.

Vyrobila ji dánská společnost Bonus Energy. To bylo svého času významné jméno evropské větrné energetiky. V roce 2004 celý podnik koupil Siemens a na jeho základě následně rozvíjel svou divizi Siemens Wind Power. Samostatný výrobce Bonus tak z trhu před více než dvaceti lety zmizel.

Přečtěte si: Niedermayer: Levnější elektřina? Česká energetická politika jde opačným směrem

Spadlý stroj byl vyroben před 31 lety, tedy přibližně v roce 1995. První potštátské turbíny dovezl jejich provozovatel jako repasované použité elektrárny. V české lokalitě byly první kusy instalovány v roce 2005.

Je proto dobré uvědomit si časovou perspektivu. Když byla tato větrná elektrárna vyrobena, Windows 95 byl novinkou, mobilní telefon měl v Česku zlomek populace a místo na Netflixu jste mohli brouzdat spíše po půjčených DVD filmech. Větrná energetika za stejnou dobu prošla zásadní technologickou proměnou.

Stejný název, úplně jiný stroj

Bonus v Potštátu měl výkon 150 kW. Moderní onshore turbína, jaká se může dnes projektovat například v Česku, má výkon kolem 6 MW. Například Vestas V162-6.2 MW má rotor o průměru 162 metrů a může mít osu rotoru 149 metrů nad zemí. Jediný takový stroj má tedy více než čtyřicetinásobný výkon potštátského veterána.

Rozdíl ale není pouze ve velikosti. Databáze The Wind Power uvádí u starého Bonus B23/150 regulaci výkonu typu stall (při příliš silném větru se výkon omezoval především samotným aerodynamickým profilem pevně nastavených lopatek). Současné turbíny používají aktivní řízení úhlu lopatek, proměnlivé otáčky, rozsáhlou senzoriku a automatické bezpečnostní systémy. Například současné turbíny Vestas mají možnost úplného „zapraporování“ všech tří lopatek, tedy natočení listů tak, aby při odstavení zachycovaly minimum energie větru.

To samozřejmě neznamená, že moderní stroj nemůže mít poruchu. Může. Znamená to ale, že srovnávat konstrukci z roku 1995 s elektrárnou projektovanou o třicet let později je podobné jako hodnotit bezpečnost dnešních automobilů podle nehody auta vyrobeného v polovině devadesátých let.

Kolik takových veteránů ještě stojí?

Databáze The Wind Power eviduje tento model historicky ve více než stovce větrných parků. Některé jsou již demontované, jiné jsou stále vedené jako provozní. Dánská energetická agentura ještě v roce 2026 certifikuje servisní společnosti přímo pro údržbu starých turbín Bonus 150 kW, takže část této generace v Dánsku stále slouží.

Celkově databáze The Wind Power v květnu 2026 evidovala v provozu ještě přibližně 2 900 turbín Bonus různých výkonových řad ve 26 zemích.

Jde však o technologii na konci životního cyklu, nikoli o zařízení, které by dnes někdo objednával pro nový český větrný park.

Padají větrné elektrárny?

Ano. Stejně jako mohou spadnout mosty, jeřáby, stožáry vysokého napětí nebo jiné velké konstrukce, může při kombinaci konstrukční vady, špatné montáže, poruchy řízení, nedostatečné údržby nebo extrémního počasí zkolabovat také větrná elektrárna.

Podstatná je četnost. V Evropě dnes stojí přibližně 107 tisíc větrných turbín. Většina z více než 300 GW evropského větrného výkonu je přitom na pevnině.

Jednotná oficiální evropská databáze pádů neexistuje, jednotlivé případy se ale dají dohledat. Od roku 2010 se mi podařilo v Evropě dohledat zhruba dvě desítky doložených případů úplného kolapsu velké větrné elektrárny. Vůči dnešní flotile jde přibližně o 0,02 % – jednu z pěti tisíc turbín za celé šestnáctileté období, nikoli ročně. Skutečný podíl vůči všem větrným elektrárnám provozovaným během tohoto období je ještě nižší. 

Věže moderních větrných elektráren jsou obecně stabilní a spolehlivé. Zajímavým poznatkem je, že vážné poruchy se koncentrují častěji na samotný začátek provozu nebo naopak do pozdních fází životnosti.

Proč nás jeden spadlý větrník vyděsí víc než stovky každodenních nehod?

Za dvě dekády historie české moderní větrné energetiky tedy pád jedné věže a to ještě se zastaralou technologií. Žádné zranění, žádná škoda na majetku mimo samotného “větrníku”. Vedle toho od ledna do července letošního roku řešila česká policie 50 163 dopravních nehod. Zemřelo při nich 220 lidí, 920 bylo zraněno těžce a dalších 14 658 lehce. To znamená v průměru asi 237 policií evidovaných nehod každý den a více než jednoho mrtvého denně. Fotografie jednoho nabouraného auta proto obvykle není celostátní zprávou. Třicetimetrový větrník ležící na poli ano.

Tip: Následek brutálně osekaných akceleračních zón: celé Česko může doplatit ztrátou evropských peněz

Hasiči po odpojení elektrárny prozkoumali trosky. Uvnitř nalezli nádrž s olejem, žádný únik provozních kapalin ale nezjistili. Okolí nádrže pouze preventivně zajistili sorbentem. Následující den začala demontáž a odvoz trosek. Po zastavení rotoru a odpojení elektrické instalace už uvnitř větrné elektrárny není zdroj energie, který by mohl havárii dál živit.

Není tam zásoba uhlí, plynu ani jiného paliva. Neprobíhá spalování. Není přítomen radioaktivní materiál. Nevzniká dlouhodobá havarijní zóna.

Zůstává technická nehoda: ocel, kompozity, kabely, případně omezené množství provozních kapalin, které je nutné bezpečně odstranit.

To je významný rozdíl proti zdrojům, jejichž provoz je založen na velkém množství paliva, vysokých teplotách a tlacích. Neznamená to, že klasické elektrárny jsou nebezpečné a větrné nikoli. Každá technologie má jiný profil rizika. U větrné elektrárny jsou možné následky těžké mechanické poruchy především místní a po zajištění havárie dál neeskalují.

Z pádu v Potštátu bychom proto neměli dělat ani banalitu, ani symbol údajného nebezpečí moderních větrných elektráren. Je to především připomínka toho, že technické zařízení nemůže být v provozu navždy.

Elektrárna měla za sebou 31 let života, z toho 21 let v Česku. Byla koupena jako použitá, pocházela z technologické generace z první poloviny devadesátých let a její původní výrobce jako samostatná firma více než dvě desetiletí neexistuje. Navíc byla více než měsíc mimo provoz kvůli závadě související s nastavením lopatek.

Právě proto je namístě ptát se, jaké kontroly musí absolvovat staré elektrárny při prodlužování jejich provozu, zda mají být po určité době povinné například detailní kontroly svarů a konstrukce a jak se má postupovat, pokud klíčový bezpečnostní systém čeká delší dobu na opravu.

Nedává smysl vzít fotografii 31 let starého větrníku - veterána, a vydávat ji za obrázek technologie, kterou dnes někdo plánuje stavět v českých regionech.

Autorem textu je Martin Sedlák, programový ředitel Svazu moderní energetiky. Úvodní foto: ChatGPT