Společný nepřítel spojuje. I Motoristé mohou pomoci ekologům, říká Krajhanzl

Sociální a environmentální psycholog a vysokoškolský pedagog Jan Krajhanzl je aktuálním držitelem Ceny za komunikaci změny klimatu, kterou uděluje Informační centrum OSN v Praze a Učená společnost ČR. Pro lidi z oboru to nebylo žádné velké překvapení, protože patří mezi nejzkušenější odborníky. A pomáhá mu právě i vystudovaná psychologie.

„Myslím, že snaha pochopit také ty lidi, jejichž názory se lidem z environmentálního prostředí vůbec nelíbí, porozumět tomu, co se v nich odehrává, jak se u nich formulují názory na větrné elektrárny, elektromobily nebo emisní povolenky, je velmi důležité – právě pro správně nastavenou komunikaci,“ říká Krajhanzl, spoluzakladatel a ředitel Institutu 2050, specializující se na „komunikační strategie, které pomáhají stavět mosty k lidem, snižovat emise a chránit přírodu“.

Proč je dobré znát i myšlenkové pochody lidí, kteří se na ekologická opatření dívají opatrně nebo dokonce odmítavě?

Protože dobrá komunikace znamená v první řadě naslouchat. Až pak může následovat strategie, jak veřejnosti důležitá témata přetlumočit. A především srozumitelně a atraktivně, aby to získalo potřebnou pozornost. S naším týmem Institutu 2050 klademe velký důraz na to lidi pochopit, porozumět tomu, proč zastávají určité názory.

Zmínil jste větrné elektrárny a elektromobily. Právě obě tato témata se v Česku stala negativními symboly Green Dealu. Nejprve to byla právě elektromobilita s tím, že nám Brusel zakáže auta se spalovacími motory. Teď to jsou větrníky se všemi dopady na lidské zdraví, přírodu i krajinu. Čím to podle vás je?

Není možné nevidět, že se Green Deal už brzy po schválení v českém veřejném prostoru od odpovědných osob prakticky nekomunikoval. Také Fialova vláda se snažila téma z velké části promlčet, i když samozřejmě existovaly výjimky jako třeba ministr životního prostředí Petr Hladík. Ale platí, že většina politické reprezentace včetně poslanců k tématu mlčela a myslela si, že to nějak projde. Jenže tak to nefunguje. Jde přece o jedny z největších ekonomických a technologických změn minimálně za posledních několik dekád.

Ve veřejném prostoru pak tato témata komunikovali obvykle jen kritici. Ve výzkumech se nám potvrdilo, že veřejnost prakticky nevěděla, o čem Zelená dohoda vlastně je, jaké jsou její pilíře. Ale současně značná část obyvatel tvrdila, že Green Deal rovná se zákaz spalovacích motorů. To bylo totiž také často to jediné, co o Green Dealu slyšeli.

Co s tím, dá se to ještě nějak zachránit?

Když se budeme bavit o aktuálním problému s větrnými elektrárnami, myslím, že samotná příprava akceleračních zón a souvisejících záležitostí byla pohříchu hodně technická. Mělo to hodně malý přesah do takových otázek, jako je třeba estetika krajiny. A následně se potvrdilo, jaké negativní následky to v přístupu mnohých lidí k větrné energetice má.

• Související: Na sítích organizovaný odpor, v průzkumech podpora. Větrníky rozdělují Evropu i Česko

Vidím to i u nás v podhůří Šumavy, kde s rodinou žiji a kde se také plánuje akcelerační zóna. Jakmile byla zveřejněna mapa těchto oblastí, okamžitě do lokálních facebookovských skupin vlétli lidé, kteří začali sdílet dezinfostránky o tom, jak větrníky škodí zdraví a podobně.

Není tedy už pozdě na to vrátit debatu o větrnících do věcné roviny?

Netvrdím, že se větrné turbíny mají všem líbit, ale měli bychom se snažit v těch lokálních debatách držet linii, ať se na stůl dávají jen věcné argumenty. Že to lidem ugriluje mozek? OK, a jakým důvěryhodným zdrojem to můžete doložit?

Myslím, že je rolí i veřejnoprávních médií vysvětlovat, co jsou vyložené hlouposti, které nemají žádnou vědeckou oporu, a co jsou záležitosti, o nichž se musí diskutovat a vyjednávat. Mohou se týkat třeba ekonomické stránky projektů nebo kolik peněz z prodeje elektřiny může daná obec získat. A dá se debatovat také o šetrném umístění do krajiny.

Mám pocit, že čím více se bude diskuse polarizovat stylem, že na jedné straně bude názor „každý větrník je špatně“ a na druhé „čím víc větrníků, tím lépe“, tím to bude pro zastánce větrné energetiky horší. Už na začátku se trochu zapomnělo právě na estetické hledisko a vzhledem k tomu, že jde o industriální stavby, je logické, že to u obyvatel zejména v rurálních oblastech naráží.

Mnozí lidé vlastně ani nezdůvodňují, proč elektrárny nechtějí, jen tvrdí, že se jim nelíbí.

Ano, lidé mnohdy nedokážou přesně pojmenovat, proč to nechtějí, což my psychologové moc dobře známe. Prostě se jim něco nelíbí, mají určitý pocit, a až následně si hledají zdůvodnění. Proto jsou pak úspěšné různé dezinformační příběhy, které dopadají na mimořádně úrodnou půdu.

Když se spojí férový byznysový přístup, participace, důvěryhodní místní ambasadoři a kvalitní facilitace (technika, která pomáhá skupině lidí efektivně dosáhnout společného cíle – pozn. aut.), často se to podaří. Mnozí starostové také nevidí větrníky černobíle. Úspěchem by bylo fokusovat (zaměřit, soustředit – pozn. aut.) pozornost na to, kde turbíny postavit a za jakých podmínek.

Jenže k větrníkům jsou velmi kritičtí i Motoristé, kteří vedou ministerstvo životního prostředí. I tak jste v jednom rozhovoru řekl, že právě díky nim nakonec mohou být Češi zelenější. Jak to myslíte?

K tomu je zapotřebí dodat, že politici, kteří nejvíce dehonestují environmentální hnutí nebo většinu zelených témat, jsou dva v současnosti nejméně populárními politiky v zemi. Je to zimní ministr životního prostředí Petr Macinka a vládní zmocněnec Filip Turek. Už jen to, že když každý týden někoho naštvou včetně svých koaličních partnerů, je příležitost pro zelené hnutí. Protože společný nepřítel spojuje. Otázkou samozřejmě je, jak teď protiakce bude vypadat.

Jak by měla?

Pokud na to zástupci environmentálních organizací naskočí stylem, že my jsme tady ti, kteří konfrontují Turka s Macinkou, a budou si s nimi vzájemně pinkat různé útoky, nemusí to přinést požadovaný efekt. Jakkoli mají ekologické spolky podle všech dostupných dat výrazně větší důvěru veřejnosti než politici, a speciálně tito dva, není to důvěra všeobecná. Populisté to budou stále moci hrát v populistickém stylu: „Kdo vám přijde rozumnější? My, kteří ekologii chceme dělat pragmaticky a rozumně, nebo ekologičtí fanatici?“

Je důležité vytvořit daleko širší koalici různých akademických a vědeckých institucí, lidí z byznysu a samospráv, veřejně prospěšných spolků a prostřednictvím tohoto širokého fóra upozorňovat a vysvětlovat nevědecké výroky politiků nebo jejich návrhy, které v praxi nemohou fungovat nebo ohrožují dlouhodobou odolnost České republiky. Myslím, že taková široká koalice má nyní obrovský potenciál, ostatně z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že lidé rozhodně nechtějí hodit životní prostředí přes palubu. Je to šance do budoucna, aby se příští vláda lépe orientovala v environmentálních tématech než Fialova vláda; o současném Babišově kabinetu ani nemluvě.

V tomto ohledu je velmi úspěšný například chemik Daniel Kortus, který na sociálních sítích vyvrací konkrétní nevědecké názory Filipa Turka a dalších politiků například na globální oteplování. Má desítky tisíc sledujících.

Není jediný. Jmenoval bych třeba ještě Rozálii Haškovcovou, Jitku Nováčkovou nebo Prokopa Pitharta, kteří mají dosahy ve stovkách tisíc. Tyto hlasy jsou také velmi důležité. Oslovují jinou část publika než nevládní ekologické organizace. Přemýšlím ještě o tom, jak více oslovit starší generaci.

Není problém také v tom, že většina lidí sice chce čisté životní prostředí a podporuje i stavbu větrných elektráren, ale jakmile se mají postavit v blízkosti jejich bydliště, jsou spíše proti?

Nejde to úplně míchat dohromady. To, že mají lidé sympatii k životnímu prostředí a více než polovina obyvatel se dokonce považuje za ochránce přírody, ukazuje, že jde o mnohem více spojující téma než třeba podpora Ukrajině nebo jestli má být vyrovnaný státní rozpočet. Zároveň je to ale ve velké míře platonický postoj, který se ne vždy projevuje vlastním chováním. Ostatně to, že má někdo rád třeba italské těstoviny, ještě neznamená, že je bude jíst každý den.

• Související: Začalo to strachem z budoucnosti. Dnes jeho videa sledují desetitisíce lidí

Občané navíc žijí svými každodenními starostmi: od prospěchu dětí ve škole, přes porouchanou pračku až po to, jak se postarat o staré rodiče. Zároveň mnoho lidí řeší, z čeho vlastně novou pračku zaplatí, protože nemají peněz nazbyt.

Dost také záleží na tom, co se jim za jejich domem má budovat. Pokud to je třeba nový rybník, biokoridor, zkrátka obnova místní přírody a krajiny, nepochybně jich nebude moc proti. Nenalhávejme si ale, že tady budou desítky procent obyvatel, kteří se u voleb budou rozhodovat podle toho, která strana je klimaticky nejvíce zodpovědná.

Zase se ale vracíme k základní otázce: Jak to zařídit, aby se podstatná část veřejnosti ztotožnila se zelenou transformací, dekarbonizací?

Myslím, že je potřeba ukazovat, že ekologie, byznys a kvalitní život mohou jít ruku v ruce. To znamená, že Česko například může být méně závislé na dovozech, pokud bude dekarbonizované. Kdo chce být dneska závislý na Hormuzském průlivu, plynu z Trumpových Spojených států nebo energetických surovinách z Putinova Ruska? Platí, že naše země nebude více odolná, pokud bude pravidelně zažívat dlouhá období sucha, jako je tomu v letošním roce, anebo se vyrovnávat s ničivými povodněmi.

Důležité je nacházet shodu, konsenzus, nikoli roztáčet další kola kulturních válek. Když ale položíme otázku, jestli chceme odolnou republiku, většina odpoví ano. Otázkou pak samozřejmě je, jak vypadá odolné Česko. Bude to v případě, když nám tady budou kvůli kůrovci vymírat lesy? Nebo když budeme mít nedostatek vody? Pokud bude prudce klesat úrodnost české půdy? Pokud budou na hranicích stát statisíce lidí kvůli klimatické migraci?

Domnívám se, že ani současná vládní garnitura si nemůže dovolit říct, že nechce odolnou Českou republiku. Klidně bych trochu ubral na akcentu „Zachráníme planetu“ a víc bych se zaměřil na české prostředí, naši krajinu, životní úroveň našich obyvatel, na tuzemskou ekonomiku, která potřebuje modernizovat a výrazně snížit provozní náklady kvůli vysokým cenám energií.

Myslím, že právě tyto záležitosti ohledně odolnosti, obnově krajiny, modernizaci mohou příkopy ve společnosti zakopávat. Zkrátka proto, že to dává spoustě lidí smysl.

Foto: Radovan Kramář