Některá pole jsou ve stavu, že půda požírá sebe sama, říká půdní biolog Ladislav Miko

Ladislav Miko je někdejším ministrem životního prostředí, vysoce postaveným úředníkem Evropské komise, současným prezidentem Ekofilmu nebo ekologickým poradcem prezidenta Petra Pavla. Jeho původní profese je ale půdní biolog, zkoumáním půdy se věnuje desítky let.

„Půda je jedna z nejpodstatnějších funkčních složek přinejmenším velké většiny suchozemských ekosystémů,“ říká Miko, podle něhož jde o nesmírně bohatý a současně vzrušující svět, o němž stále nevíme všechno. Současně mluví o tom, že na některých místech se jeho degradace dostala do stavu, kdy půda – obrazně řečeno – požírá sama sebe.

Někomu se to může zdát jako nuda hrabat se v hlíně. Není to nuda?

Naopak, z hlediska mého a nepochybně i dalších, kteří si to zkusili, je to ohromně vzrušující svět, o němž stále hodně málo víme. V přírodovědě je dnes málo oblastí, kde je možné se relativně rychle dobrat úplně nových poznatků. Stále se v půdě objevují organismy a souvislosti, které dosud nebyly známé.

Co například?

Pokud se bavíme o životě v půdě, o tom, jaké organismy tam žijí, nemáme stále popsáno, jak je tomu u nás, natož ve světě. Když například hrábnu v tropickém pralese do hrabanky, až polovina druhů, které tam zjistím, jsou ještě vědě neznámé. Občas se takové neobjevené druhy najdou i u nás. Navíc nejde o „obyčejné“ sběratelství motýlů nebo brouků, ale všechny organismy v půdě mají obrovský ekologický význam. Ukazuje se totiž, že půda je jedna z nejpodstatnějších funkčních složek suchozemských ekosystémů.

Pokud je půda do značné míry stále neprobádaný svět, existují aspoň nějaké odhady, kolik druhů v ní žije?

Odhady samozřejmě existují, ale mají poměrně široký rozptyl. Uvedu to na příkladu toho, čím se prioritně zabývám já, což je jedna z mnoha skupin – drobní půdní roztoči, kterým se říká pancířníci. Na celém světě je popsáno zhruba 11 tisíc druhů, předpokládá se ale, že by jich mohlo být sto tisíc a víc. Takže dnes jsme někde na deseti procentech.

A v Česku jich žije kolik?

U nás to máme relativně dobře probádáno, spolu s dalšími kolegy se tomu věnuji skutečně dlouhé roky. Zmapováno je okolo 570 druhů. To ostatně dokládá, jak je svět v půdě bohatý. Pokud je něco druhově bohaté a každý druh má svůj význam, je možné jejich dalším poznáváním odhalovat, v jakém stavu se půda nachází, co se v ní děje, jestli je funkční, zachovalá, nebo degradovaná.

• Související: Eroze ničí 60 procent půdy. Řešení přitom existuje a začíná v kuchyni

To samozřejmě neplatí jenom o roztočích, ale také o dalších organismech. Pro znalce, který to umí, je to jako číst v otevřené knize.

Představa většiny lidí je, že půda slouží k tomu, aby na ní něco rostlo. Jaký je její další význam? Proč je půda důležitá?

Skutečně je to tak, že dlouhodobé vnímání půdy je takové, že musí být úrodná, abychom měli co jíst. Pro lidstvo má ale mnohem širší význam. Půda je například klíčová pro koloběh vody v přírodě, s čímž souvisí také to, jestli v daném místě hrozí povodně. V půdě se rovněž rozkládá mrtvá organická hmota na živiny. Je to jakýsi reaktor, v němž se pro rostliny připravuje jejich minerální výživa.

A co klimatická změna? Souvisí nějak s půdou?

Půda je největším úložištěm uhlíku.

Nejsou největším pohlcovačem oxidu uhličitého stromy?

Právě že mnohem více je toho v půdě. Pro zjednodušení to vysvětluji tak, že proces vytváření půdní struktury, kam se ukládá rozkládaná organická hmota v podobě složitých sloučenin, je vlastně vytváření našeho „nového uhlí“. Uhlík se na tisíce let uloží do půdy. U dřeva je to tak, že po čase zetlí a velká část uhlíku se znovu dostane do ovzduší. V půdě naopak ve velké míře dlouhodobě zůstává.

Je potřeba se o půdu starat, aby všechny tyto funkce plnila?

Na to není jednoduchá odpověď. Možná nejpřesnější je to, že se o půdu máme starat tím způsobem, že ji necháme, aby se starala sama o sebe. Skutečně to není tak, že bychom do půdy museli za každou cenu zasahovat. Naopak to děláme až moc, a tím ji degradujeme – samozřejmě především intenzivním zemědělstvím, ale i jinými způsoby, například eutrofizací.

A to způsobuje co?

Přirozené procesy, které jsou v půdě nastavené, se omezí, nebo dokonce zastaví. A pak nám nezbývá nic jiného, než do ní živiny nebo vodu zpátky vracet, což stojí čas, energii, práci a je to samozřejmě drahé. Půda už navíc nikdy nedosáhne té kvality, než jak je tomu při přirozeném vývoji. Když to znovu shrnu: o půdu se musíme starat, ale tak, abychom vytvářeli vhodné podmínky pro zajištění jejích přirozených funkcí.

Zemědělci ale například tvrdí, že neobejdou bez chemických přípravků na hubení plevele. Předpokládám, že to půdě spíše škodí, než pomáhá. Je možné najít nějaký kompromis?

Půda, která funguje ve zdravém režimu, má poměrně široký rozsah toho, co snese. To znamená, že například jednorázové použití pesticidů ji třeba neublíží. Když má ale půda současně nedostatek organické hmoty, provádí se na ní hluboká orba, využívá se velký objem minerálních hnojiv, a do toho ještě přidáme v nějakém koktejlu pesticidy, to už je natolik nakombinovaný zásah, že to ani relativně hodně odolná půda bez následků neunese.

Existují tedy situace, kdy moderní prostředky na ochranu rostlin nebo hnojení využít můžeme, ale musí být splněn ten předpoklad, že daná půda je v dobrém, tudíž funkčním stavu. Pokud nikoli, má to pro ni degradující účinek.

Najdeme u nás už půdy, o nichž se dá říct, že jsou mrtvé?

Například okolo Vyškova na jižní Moravě jsou rozlehlé lány, na nichž se nacházejí vymezené plochy, kde zemědělci už ani nic nesejí, protože půda je natolik degradovaná, že tam nic nevyroste bez enormních nákladů, které jakýkoliv výnos nepokryje.

Je nějaká šance tyto plochy opět oživit?

Obecně lze říct, že v celé Evropě je v různé míře zdegradováno zhruba 60 procent půdy – zejména intenzivních zemědělských ploch. Dobrou zprávou je, že pokud zajistíme základní zdravé podmínky, půda se začne skutečně znovu přirozeně uzdravovat. Akorát to trvá dlouho. Většina výzkumů víceméně konstatuje, že proces nápravy je přibližně tak dlouhý, jak dlouhý byl proces ničení. Když jsme na ní tedy třeba padesát let intenzivně hospodařili, bude trvat dalších padesát let ji vrátit nazpátek. Druhou dobrou zprávou je, že návrat není lineární, ale spíše hyperbolický.

Co to znamená?

Když se zajistí dostatek organické hmoty a další podmínky pro regeneraci, v prvních letech je oživení půdy poměrně rychlé, až později se proces výrazně zpomalí a je stále těžší ji dostat na původní úroveň. Ale třeba šedesát, sedmdesát procent toho, co jsme ztratili, můžeme získat relativně rychle zpět – v řádu let a nikoli desítek roků. Proto ostatně vznikl koncept regenerativního zemědělství, které umožňuje za dodržení správných postupů dostat půdu do výrazně lepšího stavu, a to relativně rychle. Je to navíc příznivé i z ekonomického pohledu.

Zásadní problém je systémový

Jak se k půdě chovají současní zemědělci?

Myslím, že se snaží obdělávat půdu v souladu s tím, co jim radí agronomové a půdoznalci. Jenže zásadní problém je systémový. V momentě, kdy jste v režimu konvenčního zemědělství, které je založené primárně na velkoplošném hospodaření, mechanizaci nebo výrazném využití průmyslových hnojiv, existuje velmi málo půd, které to dlouhodobě snesou bez toho, aniž by se degradovaly. Tím se dostáváme vlastně na začátek našeho rozhovoru, kdy jsme mluvili o tom, kolik organismů v půdě žije. Jsou totiž klíčoví i pro zemědělce.

V jakém smyslu?

Půdní bakterie, houby a další skupiny organismů zabezpečují základní půdní funkce. Problémem je, že původní přírodní, statková hnojiva byla intenzivním zemědělstvím nahrazena průmyslovými produkty. Těmi se sice obslouží pěstované plodiny, takže dostanou všechno, co potřebují pro svůj růst. Jenže neobslouží živý svět v půdě, který také potřebuje získávat energii – právě z mrtvé organické hmoty, což byly právě přírodní hnojiva. V minerálních, průmyslových hnojivech totiž nic takového není.

Co to znamená pro živý svět v půdě?

Že půdní organismy „vyhladovíme“. Jenže bakterie jsou poměrně šikovné, takže změní využívání zdrojů okolo sebe, zapnou – lidově řečeno – jiné enzymy a pustí se do zásob organické hmoty, které se dlouhodobě, třeba i tisíce let do půdy ukládaly. Tím ovšem půdu degradují. Když to shrnu: plodinám přinášíme dokonalý komfort, ale půdní organismy nutíme požírat tu část půdy, která je základem pro její fungování.

Takže taková degradace na druhou…

Jelikož mám rád metafory, říkám takové situaci, že půda začíná požírat sama sebe. Přitom není složité tomu zabránit, stačí zajistit přísun energie pro půdní organismy, tedy onu opakovaně zmiňovanou organickou hmotu. Na poli sice po sklizni zůstanou nějaké kořínky nebo krátké strniště, ale to je málo.

• Související: Českou krajinu čeká změna. Zemědělci budou muset ornici zakrývat

V minulosti se to dělalo tak, že se na pole vracela sláma spolu s chlévskou mrvou, které se rozkládaly a dodávaly půdním organismům potřebnou potravu. Jenže tento mezičlánek prakticky vypadl, protože živočišná výroba se citelně propadla. Moderním způsobem, jak to nahradit, je využívání takzvaných meziplodin.

Jak to funguje?

Poté, co sklidíme základní plodinu, roste na poli něco jiného, co tak zůstane neodveze se. Tím se vytvoří dostatek organické hmoty pro půdní organismy. Jako meziplodina může posloužit svazenka, ředkev nebo třeba hořčice, možností je dost. Dalším přínosem je, že díky meziplodinám pak na polích nerostou plevele, což snižuje nutnost používat prostředky na hubení plevele. Když se to dělá chytře, dá se výrazně snížit i použití pesticidů. I tady platí, že ještě důležitější je to, co se děje pod zemí. Protože meziplodiny, když jsou v kondici, vylučují kořeny energeticky bohaté látky, které vyživují půdní systém, takže se celé prostředí výrazně zlepšuje.

Využívají se meziplodiny v dostatečné míře?

V naší krajině je vidět, že i na plochách velkých konvenčních zemědělců se meziplodiny objevují stále více, že hnědé zorané pole na podzim už není takovým standardem jako dříve. To je určitě pozitivní trend.

Loni jste byl jedním z vědců, kteří zkoumali přírodní hodnotu zahrad Pražského hradu, například Jeleního příkopu. Co jste objevil?

Dokonce bych řekl, že výsledky byly až šokující – samozřejmě v pozitivním smyslu. A to jsem tam zatím provedl jen pilotní odběry, musíme v průzkumu pokračovat, potřebujeme podrobnější zpracování. I tak jsem už zjistil, že tamní půdní společenstvo je plné mimořádných i vzácných druhů, právě zmiňovaných roztočů. Indikují, že Jelení příkop je zbytkem krajiny, která se rozkládala v okolí Prahy ještě před tím, než tam dorazili první lidé.

Jinými slovy: roztoči nám říkají, že jejich stejní prapředci tam žili už v době, kdy byl Jelení příkop součástí takzvaných mamutích stepí. Což byly velké otevřené nezalesněné plochy v časech po době ledové. Měly specifickou faunu, a právě roztoči jsou jejím zajímavým reprezentantem. V Jelením příkopu jsem navíc našel i druhy, které jsou dnes velmi vzácné a u nás známé jenom z nejjižnějších regionů republiky.

Foto: Archiv Ladislava Mika