Z otevřené krajiny zmizelo čtyřicet procent ptáků. Ornitologové vysvětlují proč

Česká společnost ornitologická slaví sto let existence. Od první schůzky třinácti nadšenců v pražské restauraci vyrostla v organizaci s tisíci členů a zásadní rolí v ochraně přírody. Její dlouhodobá data dnes jasně ukazují, jak dramaticky se mění česká krajina a s ní i početnost ptáků. O tom, jak se proměnila role ornitologů, co jejich data vypovídají o stavu přírody a proč ptáci patří mezi nejcitlivější ukazatele změn v krajině, přinášíme rozhovor s Andreou Klvaňovou, vedoucí projektu Celoevropského monitoringu běžných druhů ptáků, manažerkou komunikace Evropské rady pro sčítání ptáků a šéfredaktorkou časopisu Ptačí svět.

„Už před sto lety byl úbytek ptáků jedním z impulsů pro založení ČSO. Dnes ale v mnoha případech pracujeme už jen se zlomky původních populací. Tvrdá data máme od osmdesátých let, a i kdybychom za výchozí bod vzali až toto období, vidíme velmi výrazný pokles, zejména u ptáků otevřené krajiny, kterých od 80. let ubylo 40 %,“ popisuje Klvaňová.

Česká společnost ornitologická (ČSO) vznikla v roce 1926, kdy došlo k té první schůzce?

První schůzka se uskutečnila 5. dubna 1926, kdy se třináct odborníků na ptactvo sešlo v restauraci U Bumbrlíčka v Praze. Ornitologie u nás ale nezačala až tímto rokem. Už v 19. století existovala řada spolků, často regionálních, které se ptákům věnovaly. Byly však roztříštěné a vzájemně nespolupracovaly, což byl jeden z hlavních důvodů pro založení jednotné společnosti.

Hlavním cílem byl výzkum ptáků. V té době totiž neexistoval souhrnný přehled o tom, jaké druhy u nás žijí, kdy přilétají tažní ptáci nebo čím se živí. Dalším cílem byla osvěta, tehdy označovaná jako „uvádění v širší známost“. Třetím důležitým bodem byla ochrana ptáků, protože platný zákon o ochraně ptactva pocházel ještě z poloviny 19. století a mnoho druhů nebylo chráněno.

Už tehdy si lidé všímali, že některé druhy ubývají, takže ochrana přírody byla důležitou součástí činnosti od samého začátku. Prvním předsedou společnosti se stal zoolog a popularizátor vědy Jiří Janda, který měl zásadní podíl také na založení pražské zoologické zahrady. Jeho hlavním zájmem byli právě ptáci.

Jak se činnost společnosti postupně proměňovala?

ČSO byla vždy založena především na dobrovolné práci svých členů, takže její možnosti závisely na tom, kolik lidí se do činnosti zapojilo. Na začátku šlo o poměrně uzavřenou odbornou organizaci, členem se mohl stát jen ten, kdo prokázal znalosti ptáků a získal doporučení dvou stávajících členů.

Postupně ale role společnosti rostla. Například po vstupu České republiky do Evropské unie se ČSO podílela na vymezování významných ptačích území, která se později stala ptačími oblastmi v rámci soustavy Natura 2000. Společnost také zakládá ptačí parky, kde aktivně pečuje o krajinu.

Velmi důležitou oblastí je dlouhodobé sledování ptáků. V Česku má mapování hnízdního výskytu a sčítání ptáků dlouhou tradici už od 70. a 80. let minulého století. Díky tomu existují rozsáhlé datové řady, které mají zásadní význam pro ochranu přírody i tvorbu legislativy.

Jaké byly hlavní milníky v historii společnosti?

Za jeden z prvních významných kroků lze považovat vznik odborného časopisu Sylvia v roce 1936, který umožnil sdílení poznatků mezi ornitology v Československu. Dalším důležitým momentem bylo založení kroužkovací stanice v roce 1934, díky níž jsme začali systematicky sledovat pohyb ptáků, v 70. letech proběhlo první mapování výskytu ptáků pro hnízdní atlas a od roku 1981 fungoval Jednotný program sčítání ptáků, na který jsme v roce 2018 navázali Liniovým sčítáním ptáků s moderní metodikou.

Zásadním milníkem pak byl rok 1994, kdy se ČSO stala partnerem mezinárodní organizace BirdLife International. Díky tomu získala inspiraci a začala nabízet aktivity vhodné i pro laiky, například jarní vycházky v rámci Vítání ptačího zpěvu nebo vyhlašování ptáka roku.

Od roku 2002 ČSO koordinuje celoevropský monitoring běžných druhů ptáků, do kterého dodávají údaje tři desítky zemí. Výsledná data slouží mimo jiné Evropské komisi jako indikátory stavu životního prostředí.

Mezi další důležité milníky patří založení prvního ptačího parku v roce 2006 nebo spuštění projektu Ptačí hodinka v roce 2019, který zapojuje veřejnost do sledování ptáků nejen na krmítkách, nebo také takzvaná psí jednotka, specializovaný tým psovodky se cvičenými psy, který vyhledává otrávené návnady.

Na začátku stáli hlavně odborně zdatní lidé. Jak vypadá členská základna dnes?

Zakladatelé byli odborníci, ale zdaleka ne všichni profesionální přírodovědci. Byl mezi nimi třeba učitel nebo lékař, zoologů bylo jen málo. Původní členskou základnu tedy tvořili především amatéři, ale velmi znalí amatéři. Dnes je situace jiná. Po vstupu do BirdLife International se ČSO otevřela veřejnosti a členem se může stát kdokoli, už není potřeba doporučení dvou stávajících členů jako dřív.

Pomohly tomu i programy, které společnost více zviditelnily, například Ptačí hodinka nebo zakládání ptačích parků. Zatímco v roce 1928, kdy byly přijaty první stanovy, měla ČSO 98 členů, dnes jich má osm a půl tisíce. Většina z nich má úplně jiné povolání, než je zoolog, ale spojuje je vztah k přírodě a zájem o její ochranu.

• Tip: Stačí jeden neukázněný turista a zničí celou snůšku. Proč tetřevům uškodí i krátká návštěva?

Jak se proměnil vztah veřejnosti k ptákům?

Ornitologie má jednu velkou výhodu: ptáci byli lidmi od nepaměti přijímáni velmi pozitivně. Jsou barevní, zpívají, létají a právě schopnost letu lidi fascinovala už od starověku. Proto se ptáci objevují ve výtvarném umění, literatuře i lidové kultuře.

Zároveň jsou všudypřítomní a nápadní. Když jdete na procházku do přírody, z různých skupin živočichů nejspíš uvidíte právě nejvíc ptáků. I to je důvod, proč tolik lidí baví je pozorovat a učit se je poznávat.

Proměňoval se ale vztah k určitým skupinám ptáků, zejména k predátorům. To platí obecně i pro jiné šelmy. Dravci byli dlouho pronásledovaní a trávení, protože je lidé vnímali negativně. Dnes, po letech ochrany, patří třeba orli mořští mezi ikonické druhy, které lidé obdivují. Právě u dravců je změna veřejného postoje velmi výrazná.

Dá se vůbec říct, který pták je mezi lidmi nejoblíbenější?

To nás také moc zajímalo, a proto jsme si nechali udělat výzkum veřejného mínění od agentury Ipsos. Nejoblíbenějším druhem je sýkorka (nejspíš koňadra nebo modřinka) – to uvedlo 40 % respondentů, v závěsu za ní pak kos černý a na třetím místě čáp bílý. Sýkory a kosi jsou početné, celoročně se vyskytující druhy, a lidé je proto dobře znají. Zato čápů u nás hnízdí jen kolem 1000 párů, ale z reakcí veřejnosti na našich akcích nebo z programů občanské vědy je vidět, že jsou u nás velmi oblíbení. Do programu Čapí hnízda, v němž mapujeme úspěšnost hnízdění čápů bílých, se každoročně zapojuje přes tisíc lidí, a právě tento program zná veřejnost podle výzkumu nejvíce – 55 % populace o něm někdy slyšela nebo se ho účastní.

Dříve byly oblíbené i vlaštovky nebo jiřičky, protože hnízdily v těsné blízkosti lidí. Jenže dnes se část společnosti mnohem víc soustředí na čistotu a hygienu, a tak některým lidem začínají vadit třeba kvůli trusu. I tady je tedy vidět, že vztah veřejnosti k ptákům není úplně neměnný.

Vidíte, čekala jsem, že řeknete sýkorky. Často vyhrávají právě Ptačí hodinku, lidé si jich také všímají, ne?

Možná už samotné to, že lidé často říkají „sýkorky“, tedy používají zdrobnělinu, ukazuje, že k nim mají pozitivní vztah. Přitom to nejsou žádní svatoušci, sýkory umějí být docela agresivní a dokážou zabít i jiného ptáka.

Jsou ale velmi přizpůsobivé, zvídavé a nápadné. Dobře se jim daří v lidských sídlech, umějí využívat nové zdroje potravy i neobvyklá hnízdní místa. Právě ta jejich přizpůsobivost je důvodem, proč patří k nejběžnějším ptákům v okolí lidí. Navíc jsou hlasově i vizuálně nápadné, zpívají, jsou barevné, drobné a dobře odpovídají lidské představě „hezkého ptáčka“. Proto je lidé znají a mají k nim blízko.

Tak naopak, kterému ptákovi lidé křivdí?

To je bohužel jednodušší otázka. Lidé mívají negativní vztah hlavně k predátorům, protože jsou někdy svědky predace a vnímají ji velmi emotivně. Jedním z úkolů ČSO je vysvětlovat, že predace je přirozenou součástí fungování přírody.

Typickým příkladem je straka obecná. Přestože jde o velmi inteligentního a krásného ptáka, lidé ji často nemají rádi, protože je všežravec a plení i hnízda jiných ptáků. Když to někdo vidí na vlastní oči, snadno si ke strace vytvoří odpor. Přitom jde o mimořádně chytrého a přizpůsobivého ptáka, kterému se u veřejnosti snažíme napravit pověst. Za úbytek ptactva totiž nemohou predátoři, ale my, lidé.

Jak jsou na tom Češi se znalostí ptáků?

Myslím, že poměrně dobře, a souvisí to právě s historií české ornitologie. U nás se, na evropské poměry, brzy začalo s pravidelným a standardizovaným sčítáním ptáků i mapováním jejich hnízdního rozšíření. To vyžadovalo dobrovolníky, kteří ptáky opravdu uměli poznávat, a to i podle hlasu, což je už poměrně náročná dovednost.

I to ukazuje, že tu vždycky byl silný zájem o ptáky. Přes osm tisíc členů ČSO, čtyři tisíce dárců a čtyřicet tisíc účastníků letošní Ptačí hodinky naznačuje, že ten zájem rozhodně není malý. Ne všechna data z občanské vědy jsou samozřejmě bezchybná, ale většina už je kvalitní a použitelná. To svědčí o tom, že lidé základní druhy poznávají poměrně dobře.

Které druhy nejlépe vypovídají o stavu krajiny?

To je pro naši práci zásadní otázka, protože právě z údajů o vývoji početnosti ptáků vytváříme indikátory stavu životního prostředí. Máme například indikátor polních a indikátor lesních ptáků, které tvoří druhy závislé na daném prostředí – ať už ho využívají ke sběru potravy nebo pro hnízdění. U polní krajiny jsou důležitými ukazateli třeba koroptev, skřivan polní nebo čejka chocholatá. Právě jejich úbytek ukazuje, že zemědělská krajina je vysušená, zatížená pesticidy a hnojivy a obecně ztrácí pestrost. Čejka například klesla asi na desetinu početnosti oproti osmdesátým létům.

U lesních druhů je situace o něco příznivější. Lesů přibylo a v některých místech také stárnou, což prospívá druhům vázaným na staré stromy a mrtvé dřevo. Takovým ukazatelem zdravějšího lesa je třeba datel černý.

Jak je na tom česká krajina dnes ve srovnání se stavem před sto lety?

Už před sto lety byl úbytek ptáků jedním z impulsů pro založení ČSO. Dnes ale v mnoha případech pracujeme už jen se zlomky původních populací. Tvrdá data máme od osmdesátých let, a i kdybychom za výchozí bod vzali až toto období, vidíme velmi výrazný pokles, zejména u ptáků otevřené krajiny, kterých od 80. let ubylo 40 %.

Právě polní a luční druhy ubývají nejrychleji. A bohužel to není jen dojem pamětníků nebo nostalgie. Potvrzují to dlouhodobá data. Za posledních několik desetiletí jsme skutečně přišli o velké množství ptačích jedinců a trend se zatím nedaří zásadně zvrátit.

Co by pomohlo nejvíc?

Záleží na tom, pro které druhy. Třeba pro některé polní ptáky nejsou remízky nebo stromy vždy řešením, protože slouží jako posed pro predátory. Čejka nebo koroptev potřebují otevřenou krajinu. Podobně i mnoha vodním ptákům vyhovuje plynulý přechod rybníka do rákosin a otevřené krajiny, ne zarůstání stromy.

Obecně dnes přicházíme právě o otevřenou krajinu. Zarůstá křovinami a náletovými dřevinami, a přitom je to jeden z nejohroženějších typů biotopů. Pomáhá tedy péče o louky, odstraňování náletů a zachovávání volných ploch.

Velmi důležité je také omezit používání pesticidů a dalších chemických látek. Pole se jejich používáním mění v téměř mrtvou plochu bez hmyzu i plevelů, a tedy bez potravy pro ptáky. To se ale netýká jen zemědělské krajiny. I zahrady mohou fungovat jako malé ostrovy biodiverzity, pokud se na nich vysazují keře a ovocné stromy a nepoužívá se chemie.

Pomáhá ale i běžné, každodenní chování. Všímavost k okolí, šetrnost k přírodě a ochota mluvit s lidmi kolem sebe, třeba vysvětlit, proč není dobré krmit vodní ptáky pečivem, nebo jak zabránit nárazům ptáků do skel, mají také smysl.

• Tip: Kolik zabije jedna větrná turbína ptáků? Výsledky možná překvapí

Jak se z hlediska ptáků dívat na větrné elektrárny?

Obnovitelné zdroje energie považuji za důležitou součást budoucnosti. Není možné jejich rozvoj úplně zastavit. Samozřejmě záleží na tom, kde se staví, a není vhodné povolovat je bez rozdílu kdekoliv. Ale z hlediska dopadů na ptáky máme i mnohem zásadnější a plošnější problémy.

Jednou z hlavních příčin úhynu volně žijících ptáků způsobených člověkem jsou například kočky. Ve studiích mortality ptáků se pravidelně objevují na prvním místě, před srážkami s elektrickým vedením, auty, utopením nebo nárazy do skel. Kdyby lidé přistupovali zodpovědněji k chovu koček, pomohli by přírodě často víc než tím, že se nepostaví jedna větrná elektrárna.

A co by podle vás měla veřejnost o ptácích a jejich ochraně pochopit především?

Myslím, že důležité je uvědomit si, že příroda není jen něco, co potřebuje naši ochranu samo o sobě, ale také něco, co velmi prospívá nám samotným. Přibývá výzkumů potvrzujících, že pobyt v přírodě a třeba i obyčejné pozorování ptáků má měřitelně pozitivní vliv na lidské zdraví, zejména psychické.

V době, kdy lidé žijí pod velkým tlakem, stěhují se do měst a přibývá stresu i civilizačních chorob, může být právě kontakt s přírodou velkou úlevou. Příroda je tu pro nás a je dostupná každému. Stačí jít do parku, zastavit se a poslouchat ptáky. I to může člověku velmi zpříjemnit život.

Úvodní foto: Jiří Parůžek / ČSO