Přikrmování zvěře škodí lesům. Myslivci se ho ale vzdát nemůžou
Když myslivci v zimě přikrmují zvěř, dodržují zákon i své tradice. Jenže zvěř je přemnožená a její stavy škodí lesům.
Kristýna Walterová
26. 12. 2025
Přikrmování volně žijící zvěře patří k tradičním mysliveckým praktikám, které jsou hluboce zakořeněné nejen v praxi, ale i v představách péče o přírodu. Běžný obraz myslivce, jak většině z nás vyvstane v mysli, vypadá tak, že se dobrácký obr v zeleném brodí sněhovou pokrývkou se sítí sena na ramenou, které pak shodí do krmelce vyhladovělým srnkám.
V posledních letech se však stále častěji dostává do střetu s realitou přemnožené spárkaté zvěře, která způsobuje stále větší škody na lesních porostech i zemědělské půdě. Zatímco ještě před několika dekádami bylo přikrmování považováno za nezbytný nástroj přežití zvěře v zimních měsících, dnes odborníci upozorňují, že v podmínkách mírnějších zim a vysokých populačních stavů může být nejen zbytečné, ale dokonce kontraproduktivní. Přesto zůstává běžnou praxí a v určitých situacích dokonce zákonnou povinností.
„Přikrmování volně žijící spárkaté zvěře, zejména srnčí, jadrnými krmivy či siláží je v dnešních klimatických podmínkách zcela nevhodné. Tato praxe vychází z již překonaných teorií, podle nichž srnčí zvěř, ale i ostatní zvěř spárkatá, údajně nedokáže efektivně trávit vlákninu a je závislá na vysoce energetické potravě,“ vysvětluje pro Obnovitelně.cz Tomáš Kušta z Katedry myslivosti a lesnické zoologie ČZU.
Moderní výzkumy však podle něj jednoznačně prokázaly, že spárkatá zvěř je evolučně výborně adaptovaná na sezónní změny v kvalitě i dostupnosti potravy a dokáže efektivně využívat i krmivo s vysokým obsahem vlákniny. Například studie profesora Königa z Bavorska ukázala, že volně žijící srnčí zvěř přijímá potravu s obsahem vlákniny 20–38 procent sušiny a bez problémů udržuje energetickou rovnováhu po celý rok i v horských či klimaticky extrémních podmínkách.
„Přikrmování ve volné přírodě tak ztrácí smysl, význam má pouze v intenzivních chovech (oborních chovech) nebo přezimovacích obůrkách, kde je zvěř na malé ploše a bez přikrmování by se neuživila. Vzhledem k trvale rostoucím stavům spárkaté zvěře a s nimi souvisejícím škodám na lesních porostech a zemědělské půdě není žádoucí volně žijící populace ještě více podporovat,“ dodává Kušta.
Co by se stalo, kdyby se nepřikrmovalo?
Nepřikrmování volně žijící spárkaté zvěře by podle Kušty nemělo prakticky žádné negativní následky. Zvěř je na sezónní nedostatek potravy přirozeně přizpůsobena, v zimě snižuje metabolismus, mění se struktura i objem bachoru a mikroflóra trávicího traktu, což jí umožňuje využívat hrubší rostlinný materiál. Současně si od léta do zimy vytváří dostatek tukových zásob, z nichž čerpá během nejchladnějších měsíců.
„Samozřejmě víme, že nejde o téma, u kterého lze zaujmout jednoduché či jednotné stanovisko. Zvěř je na zimní období přirozeně adaptovaná, a proto i přikrmování má svá rizika. Může se stát například to, že přikrmovaná laň vstoupí do říje v době, kdy by se to za přirozených podmínek nestalo. Kolouch narozený mimo optimální období pak už není schopen vývojově dohnat své vrstevníky,“ komentuje pro Obnovitelně.cz Štěpánka Fišerová z Oddělení myslivosti a loveckého střelectví Českomoravské myslivecké jednoty.
„Na druhé straně nechceme nechat zvěř strádat či dokonce hynout hlady, a to ani v lokalitách, kde jsou stavy spárkaté zvěře vyšší. Je dobré připomenout, že rostoucí početnost spárkaté zvěře není pouze český problém,“ vysvětluje a dodává, že jde o celosvětový trend, který souvisí hlavně se způsobem hospodaření na zemědělských plochách a dalšími aspekty, strukturou lesů, úbytkem predátorů a tak dále.
Výživová rovnováha i bez lidské pomoci
Výzkumy ale potvrdily, že ani v nejchudších stanovištích neměla srnčí zvěř energetický deficit, naopak si přizpůsobovala příjem potravy tak, aby udržela výživovou rovnováhu. Krmení jadrnými krmivy podle Kušty není pouze zbytečné, ale může být i škodlivé, způsobuje poruchy bachorové mikroflóry, acidózy a nežádoucí změny v chování zvěře.
„Většina myslivecké společnosti bohužel tyto poznatky zatím nerespektuje. Přikrmování je stále považováno za projev ‚péče o zvěř‘, i když se ve skutečnosti často míjí účinkem a vede ke zvyšování početních stavů, nadměrnému tlaku na lesní porosty a změně přirozeného chování zvěře,“ komentuje Kušta.
„Myslivecké hospodaření tak musí citlivě vyvažovat biologii jednotlivých druhů, aktuální podmínky v honitbě, právní povinnosti a etický přístup k péči o volně žijící zvěř,“ uzavírá Fišerová.
Přestože moderní vědecké práce jasně prokazují, že volně žijící spárkatá zvěř přikrmování nepotřebuje, v praxi přetrvává spíše tradiční než racionální přístup. Udržitelná myslivost by však měla vycházet z respektu k přirozené potravní nabídce krajiny, regulace početnosti a podpory přirozených ekologických procesů, nikoli z umělého krmení spárkaté zvěře.
Problémem ale je, že bez ohledu na přístup myslivců, který se může lišit podle regionu i jejich vlastního vzdělání či uvědomělosti, kdy ještě je přikrmování potřeba a kdy naopak, je tu také zákon. Myslivci totiž nemají na výběr.
Zákonná povinnost
Jak již bylo řečeno, je přikrmování v době nouze povinné ze zákona bez ohledu na to, zda s tím myslivec souhlasí, nebo ne. „Pojem ‚doba nouze‘ není legislativně definován a jde o právně neurčitý pojem. Zároveň neexistuje judikatura, která by tento termín detailněji popisovala,“ popisuje mluvčí Ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý.
Podle výkladu ministerstva doba nouze zpravidla označuje období roku, kdy zvěř nemá dostatek potravy či vody. Může jít například o posklizňové období, kdy během krátké doby zmizí z přírody veškeré zemědělské plodiny. Může to také být období dlouhotrvajících vysokých teplot, kdy není v přírodě dostatek vody. Dříve se za období nouze považovalo období s dlouhotrvající hlubokou vrstvou sněhu, kdy zvěř neměla přístup k potravě.
„Povinnost přikrmovat se týká všech druhů zvěře obecně, tudíž 69 druhů zvěře, nikoliv pouze zvěře spárkaté. Jde v polních honitbách i o zvěř zaječí, bažantí, koroptve a tak dále,“ komentuje Bílý a dodává, že při přípravě předchozí novely zákona o myslivosti bylo během mnoha jednání diskutováno i omezení přikrmování.
„Jde však o složité legislativní nastavení, kdy pokud je zaveden nějaký zákaz, pak je nezbytné mít dostatečné a kvalitní nástroje pro jeho kontrolu a vymáhání. Pokud někdo vysype do přírody živočišný/rostlinný odpad (zemědělec, zahrádkář či kdokoliv jiný), lze jen velmi těžko vinit myslivce, že přikrmují zvěř, přesto však pro zvěř může být tento odpad atraktivní,“ dodává.
„Zároveň je nutné vnímat to, že bez možnosti nalákání zvěře na určité místo by nebyla výše lovu spárkaté zvěře každoročně tak vysoká. V přírodě je přirozené potravy dostatek a semenné roky dubů a buků nám ukazují neochotu zvěře chodit k přikrmovacím místům či na vnadiště. Na jedné straně je tedy požadavek na navýšení lovu spárkaté zvěře z důvodu škod na lesích a v zemědělství, na druhé straně je požadavek na zákaz krmení či vnadění zvěře,“ komentuje Bílý.
Do budoucna se tak nabízí otázka, zda by se diskuse neměla posunout od samotného krmení k systémovým změnám, od efektivnější regulace početních stavů přes úpravu krajiny až po revizi legislativy, která by lépe odpovídala současným ekologickým poznatkům, které stále vyvíjí a proměňuje klimatická změna. Ostatně aktuálně platná legislativa pochází z roku 2001 a část o přikrmování v době nouze se neproměnila ani v aktuální vyhlášce platné od ledna příštího roku.
Úvodní foto: Bad Kleinkirchheim, Licence CC BY 2.0