Když chceme levnou elektřinu, nebude bezpečná. Expert kritizuje i nevyužitou sílu Evropy

„Když to chceme bezpečné, bude to dražší. Když to chceme levné, nebude to bezpečné,“ komentuje aktuální energetickou situaci v Evropě expert Martin Jirušek z Masarykovy univerzity, odborník na energetickou bezpečnost. V České republice mu pak nejvíce chybí strategické uvažování a dlouhodobá energetická koncepce.

Energetická tranzice podle něj není otázkou zda, ale kdy. „Už jen proto, že fosilní paliva jsou konečná a neobnovitelná. Tranzice tedy proběhne. Otázkou je, jestli bude řízená, nebo vynucená,“ dodává. V rozhovoru se dále věnuje stávajícím i hrozícím krizím, cenám elektřiny i klimatu a dekarbonizaci.

Jakým způsobem válka na Ukrajině změnila energetický trh a situaci v Evropě?

Změnilo se importní energetické portfolio Evropy. Nejvíc nás zajímá zemní plyn, protože tam jsou dodavatelsko-odběratelské vztahy mnohem více závislé na fyzické infrastruktuře než v případě ropy. Když někdo zavře plynovod, mnohem hůř hledáte náhradu. Dnes proto vidíme fragmentovanější seznam dodavatelů, který může na první pohled působit nestabilněji, ale politicky je to mnohem bezpečnější situace, než v jaké jsme byli předtím.

Před krizí jsme měli několik dominantních aktérů, z nichž jeden zásadně převládal – Rusko. To se týkalo hlavně střední a východní Evropy. V případě plynu šlo asi o 40 až 45 procent evropské spotřeby, u ropy o téměř třicet procent. Pořád existují velcí dodavatelé, například Norsko nebo Spojené státy, ale už nejde o tak dominantní postavení a zároveň to nejsou dodavatelé, kterých bychom se měli obávat.

Změnil se i evropský trh?

Tam se toho zas tolik nezměnilo, což je podle mě velká chyba. Pravidla evropského trhu s elektřinou a plynem jsou totiž zaměřená dovnitř Unie. Evropská komise nemá nástroje, jak řídit to, co se děje navenek. K tomu by členské státy musely dát Komisi mandát, aby Evropskou unii zastupovala v externí dimenzi energetické politiky.

Poučili jsme se a máme bezpečnější dodavatelskou strukturu, ale to je spíš důsledek toho, že jeden velký hráč vypadl. Evropa ale pořád nemluví jednotným hlasem v té vnější dimenzi, což je chyba.

„Největší síla Evropské unie spočívá právě v jejím trhu. Evropská unie není vojenská mocnost a vzhledem ke své roztříštěnosti ani klasická politická mocnost, ale je ekonomickou mocností.“

Co by se podle vás mělo z pohledu Evropy změnit? Jaká by byla ideální podoba?

Energetická politika je sdílenou pravomocí, protože členské státy mají různé energetické mixy. To, co vyhovuje jedné zemi, nemusí být v zájmu jiné. Nelze tedy očekávat, že by Evropa měla jednotnou zastřešující energetickou politiku. Ale to ani není potřeba, protože uvnitř Unie trh funguje.

Problém je v té vnější dimenzi. Evropská komise by tam měla mít nástroje nebo přímo mandát zasahovat například do vyjednávání o kontraktech. Určitým krokem tímto směrem byla iniciativa společné platformy pro nákup zemního plynu, která vznikla po krizi v roce 2022. Jenže ta zůstala úplně na začátku.

Povinné společné nákupy se týkaly jen malé části krizových zásob a platforma navíc nefunguje tak, že by agregovala evropskou poptávku a jednala jménem členských států. Kdyby Evropská komise zastupovala například státy střední Evropy a poptávku ve výši čtyřiceti miliard kubíků plynu na několik let dopředu, byla by její vyjednávací pozice úplně jiná než v případě jednotlivých nákupčích z menších zemí.

Přitom největší síla Evropské unie spočívá právě v jejím trhu. Evropská unie není vojenská mocnost a vzhledem ke své roztříštěnosti ani klasická politická mocnost, ale je ekonomickou mocností. Je to obrovská kumulace kapitálu, bohatý trh, který platí řádně a včas a kde funguje vymahatelnost práva. Pro dodavatele je to velmi atraktivní prostředí.

Právě tímto takzvaným bruselským efektem Evropská unie formuje své okolí. Může říct: „Pokud chcete prodávat na evropském trhu, musíte nám vyjít vstříc.“ Jenže Unie toho nevyužívá, a to je podle mě velká škoda.

Když musí jednotlivé státy nebo firmy jednat samostatně, nikdy nebudou mít takovou váhu jako celá Evropská unie.

• Tip: Podpora tepla z biomasy končí. Obce řeší, jak vytápět dál a kde vzít palivo

A bylo by vůbec možné energeticky propojit celou Evropu, když je to pro některé státy výhodnější než pro jiné?

Pravděpodobně by nešlo o jednu univerzální politiku, ale určitě by bylo možné vytvářet klastry států s podobnými zájmy. Ať už z hlediska komodit, nebo dodavatelských směrů a infrastruktury.

Přirozeně by mohl vzniknout například klastr států střední Evropy – Polsko, Česko, Slovensko nebo Německo – které jsou dobře propojené a mohly by spolupracovat při agregaci poptávky po zemním plynu. Podobně si umím představit spolupráci Itálie, Slovinska a Rakouska.

Tyto země by mohly vytvořit poptávkový klastr a Evropská komise by fungovala jako politický garant. Mohlo by to být propojené i s obchodní politikou. Pokud nějaká země chce přístup na evropský trh, může Unie nabídnout výhodnější podmínky pro určité zboží výměnou za lepší podmínky při dodávkách energetických komodit.

Pro dodavatele by to bylo výhodné, protože by prodával větší objem a mohl uzavírat delší kontrakty. A to je důležité i v případě LNG, tedy zkapalněného zemního plynu.

Dlouho se u LNG spoléhalo hlavně na rychlé obchodování, ale v posledních letech i exportéři LNG chtějí dlouhodobé kontrakty na velké objemy. Důvod je jednoduchý – sami vidí, že okno příležitostí pro fosilní paliva se postupně zavírá. Poptávka po nich se podle očekávání začne stabilizovat někdy ve třicátých letech.

Exportéři se proto snaží z trhu vytěžit maximum, dokud to jde, a postupně budou nuceni nabízet výhodnější podmínky. Je zřejmé, že evropská spotřeba plynu už růst nebude. Mezi polovinou minulé dekády a prvním rokem války na Ukrajině klesla evropská poptávka kumulativně asi o sto miliard kubíků. Evropská unie se dříve blížila roční spotřebě 380 miliard kubíků, ale v prvním roce války spadla pod 300 miliard.

• Psali jsme: Majitelé fotovoltaik vydělají. Ostatním porostou účty za distribuci, říká šéf TEDOM energie

Mohla by být Evropa energeticky nezávislá? Nebo je odsouzená k tomu být vždy na někom závislá a bude si vybírat pokud možno nejbezpečnější dodavatele?

Nezávislá nebude nikdy. Nezávislé nejsou ani Spojené státy, které jsou čistě matematicky schopné produkovat víc fosilních paliv, než samy spotřebují. Energetické trhy jsou globální, nebo alespoň do velké míry globální, takže ani Spojené státy nejsou izolované v pravém slova smyslu.

Můžeme zvýšit svoji soběstačnost, ale vždy bude do určité míry záležet na ceně. Všichni se pohybujeme v energetickém dilematu, respektive trilematu, mezi třemi vrcholy: bezpečností, udržitelností a dostupností. V různých situacích se tyto priority vyvažují různě. Když Rusko napadlo Ukrajinu, jednoznačně převážil vrchol bezpečnosti. Bylo zjevné, že některé země byly ochotné restartovat třeba i uhelné zdroje, čímž ustoupila udržitelnost.

Prioritou státu vždy bude udržet světla rozsvícená a zajistit lidem teplo. Tomu je podřízeno všechno. Pokud by tedy došlo k další krizi, Evropa pravděpodobně bude chtít a částečně i moci zvýšit domácí produkci. Máme vlastní zdroje, které jsme se z různých důvodů rozhodli nevyužívat. Týká se to například offshore zdrojů zemního plynu v Severním moři, břidličného plynu nebo břidličné ropy v různých částech Evropy.

Čistě teoreticky tedy platí, že pokud bychom chtěli, můžeme zvýšit soběstačnost. Izolovaní ale nebudeme. Otázkou je, zda se to vyplatí časově, finančně a zda náklady, které bychom tomu museli obětovat, opravdu stojí za to.

Hrozící krize

Válka na Ukrajině není u konce, situace kolem Hormuzu také ne. Na co bychom si měli dát pozor? Kam bychom měli soustředit pozornost a opatrnost?

V bezprostředním prostoru problém jsou a budou úzká hrdla světové dopravy, bez ohledu na to, jaké komodity budou klíčové. Hormuz je jedním z nich, ale máme také Bab al-Mandab, Suez, Malackou úžinu, Panamu, Dardanely, Bospor, Gibraltar, Dánské úžiny a další.

Lodní doprava je páteří světového obchodu, mimo jiné i obchodu s energetickými komoditami. I když budeme méně závislí na některých konkrétních surovinách, bezpečnostní situace v těchto místech může trhem vždy výrazně zahýbat. Jsme také v situaci, kdy energetická tranzice není otázkou zda, ale kdy. Už jen proto, že fosilní paliva jsou konečná a neobnovitelná. Tranzice tedy proběhne. Otázkou je, jestli bude řízená, nebo vynucená.

Budeme přecházet na obnovitelné zdroje, ekonomika se bude elektrifikovat a infrastruktura bude koncipovaná jinak – mnohem decentralizovaněji. K tomu bude potřeba řada jiných surovin a zdrojů, zejména kritických materiálů. Jednoduše řečeno: bude potřeba například hodně mědi na kabely.

To je na jednu stranu špatná zpráva. Dobrá zpráva ale je, že minimálně ve zpracování a výrobě můžeme svoji bezpečnost zvýšit. Nemůžeme výrazně zvýšit bezpečnost v těžbě ropy nebo plynu, protože ty zásoby prostě nemáme. Ale můžeme zvýšit bezpečnost tím, že si v Evropě vybudujeme víc kapacit na zpracování.

Stejně jako bychom mohli snížit závislost evropských aerolinek na kerosinu z Blízkého východu, můžeme u kritických surovin přesunout zpracování blíž k sobě, případně přímo do Evropy, a vyrábět zde finální produkty. Ano, může to být dražší, ale opět se pohybujeme v energetickém trilematu: co je bezpečné, co je udržitelné a co je dostupné. A pokud něco vidíme v posledních patnácti letech – když do toho zahrnu i plynové krize z nultých let – tak je to fakt, že energetická nebo dodavatelská bezpečnost má svoji cenovku.

„Dekarbonizace dává a bude dávat ekonomický smysl.“

Takže jde spíš o otázku ceny.

Když to chceme bezpečné, bude to dražší. Když to chceme levné, nebude to bezpečné. A právě proto je energetika vysoce politická záležitost. To není technikálie. Někdo musí přijít před voliče a říct: „Chcete, aby se pořád svítilo a topilo? Dobře, zajistíme to, ale budete za to platit víc.“

V podstatě tedy vyměňujeme jednu závislost za druhou. Závislost na kritických surovinách je o něco méně nebezpečná v tom, že její dopady nejsou okamžité. Nepotřebujete kontinuální dodávky jako v případě ropy nebo plynu. Ale pořád tam určitá závislost existuje.

Ono nejde jen o kritické suroviny, ale i o samotné technologie. Asii se podařilo z Evropy prakticky vytlačit výrobce solárních panelů. Dokonce se vyplatí dovážet z Číny i větrné elektrárny.

A to je právě důsledek cílené politiky, kterou Čína budovala více než tři dekády. Je zdaleka největším investorem do obnovitelných zdrojů a souvisejících technologií na světě.

To je cílená strategie: „Ano, teď nás to bude stát peníze. Budeme do toho sypat obrovské množství veřejných prostředků.“ V totalitním státě se to samozřejmě dělá snáz než v demokratickém systému. Ale díky tomu rozběhli sektor, kterým následně převálcovali zbytek světa.

Západ čekal, až to začne ekonomicky dávat smysl. Čína si ten trh mezitím sama vytvořila. A když tomu pak sundala „postranní kolečka“, systém už fungoval sám. Vidíme to dnes třeba u elektromobilů. Už se nebavíme o tom, jestli Čína dokáže vyrábět levné elektromobily, ale o tom, že je vyrábí levně a zároveň konkurenceschopně.

Je podle vás reálné, že se k emisním cílům budeme vracet i kvůli klimatu? Nebo už jsme moment dekarbonizace propásli?

Myslím si, že ano, protože postupně zjistíme, že je to dobré i pro byznys. Obnovitelné zdroje jsou z hlediska bezpečnosti výhodnější, i když je tu stále závislost na Číně. Ta ale do značné míry vznikla proto, že jsme si řekli, že je pro nás důležitější dostupnost než bezpečnost.

Jak jste zmínila u solárních panelů nebo větrných elektráren, nejde o to, že by čínské technologie byly nutně lepší. Evropa se prostě rozhodla je dovážet, protože byly levnější. Solární boom v Evropě přišel ve chvíli, kdy v Číně dramaticky klesly ceny panelů.

Podle mě tedy dekarbonizace dává a bude dávat ekonomický smysl. Dává smysl i bezpečnostně a zároveň přináší – v uvozovkách – příjemný bonus v podobě snižování emisí. A on to není jen bonus. Je to nutnost. Fosilní paliva totiž nesou spoustu skrytých nákladů, které běžně nevidíme – například vyšší nemocnost obyvatelstva nebo vyšší náklady na zdravotní systém. Tyto externality jsme dlouho nepočítali do ceny fosilních paliv, takže máme pocit, že jsou levná. Ve skutečnosti je ale stejně všichni zaplatíme.

Takže ano, podle mě to smysl mít bude. Dekarbonizace už není politika „do dobrého počasí“.

• Tip: Havlíčka překvapil odpor proti větrníkům. Pokud je obce podpoří, stát by neměl bránit

Jaký vidíte výhled do nejbližších let? Když to vezmu čistě z pohledu běžného spotřebitele: zdraží elektřina?

Myslím si, že půjde nahoru. Už jen proto, že nás čekají velké investice do infrastruktury, tedy do regulované složky ceny. Někdo to bude muset zaplatit. Buď to zaplatí stát, což znamená, že to stejně zaplatíme nepřímo přes daně, nebo to zaplatíme přímo v účtech.

Elektřina půjde nahoru i proto, že se bude jinak konstruovat energetický mix. Budeme potřebovat záložní zdroje a budeme platit kapacitní mechanismy, tedy stojící kapacitu například plynových elektráren, které naskočí ve chvíli, kdy nebude foukat nebo svítit. Část může pokrýt akumulace, ale i tu bude potřeba zaplatit.

Jak si podle vás Česko ve srovnání se zbytkem Evropy stojí, pokud jde o ponaučení z energetické krize?

Obávám se, že hlavní problém české energetiky, a v tom nejsme úplně výjimkou, je politický. Chybí politická odvaha a vůle. Chybí odvaha otevřeně říct, že pokud někdo navrhuje návrat k levným fosilním palivům nebo masivní výstavbu jaderných elektráren, vždy to bude něco stát.

Energetická politika má totiž jednu nevýhodu: pozitivní efekty se projeví až v dlouhém časovém horizontu, zatímco negativní efekty, hlavně finanční, přicházejí mnohem dřív. Politici, kteří často přemýšlejí jen do příštích voleb, proto nemají velkou motivaci přicházet s dlouhodobými strategickými návrhy. Pozitivní výsledky jejich politiky sklidí někdo jiný, zatímco oni musí nést okamžité náklady a vysvětlovat lidem, proč nejsou peníze jinde.

Nikdo nechce přijít a říct: „Investujeme obrovské peníze do infrastruktury, protože se nám to za deset nebo patnáct let vyplatí při decentralizaci energetiky a rozvoji obnovitelných zdrojů.“ Znamenalo by to totiž vysvětlovat, proč není více peněz na důchody, platy nebo jiné mandatorní výdaje.

Když to převedu do konkrétní roviny, od roku 2015 nemáme aktualizovanou Státní energetickou koncepci. A už tehdy přišla pozdě. Předchozí byla z roku 2004 a měla být několikrát aktualizovaná.

Obávám se, že podobně dopadne i nová koncepce, která zůstala ležet na vládě. Dokument je hotový, ale není schválený, protože by ho někdo musel politicky obhajovat. Minulá vláda to nechtěla dělat na konci mandátu, současná se do toho zase nechce pouštět, protože jde o dědictví té předchozí.

To, co mi v Česku chybí nejvíc, je strategické uvažování. A v energetice je to obzvlášť problém, protože právě tam je dlouhodobá strategie naprosto klíčová. Investoři potřebují vědět, že existuje nějaký výhled, že stát má plán rozvoje infrastruktury a že se na něj mohou spolehnout. To tady ale chybí.

Energetická koncepce Česku chybí

Jak by podle vás měla vypadat ideální energetická koncepce České republiky?

Myslím si, že energetická koncepce by měla být co nejméně dogmatická. Neměla by trvat na tom, že přesně tento mix chceme za každou cenu. Dosud byla koncepce postavená hlavně na scénářích: tohle se může stát, vyberte si. Vize tam chyběla.

Koncepce většinou pracují se scénáři: když postavíme toto, bude vývoj vypadat takto. Já bych se ale spíš zasazoval o to, aby pracovaly s výhledy. Tedy: pokud se evropská energetika bude vyvíjet určitým směrem a dodavatelská struktura bude vypadat určitým způsobem, měla by se česká energetika vyvíjet takto. Pokud se něco změní, měla by na to reagovat konkrétními mechanismy.

Musí tam být vize, která by řekla: „Naším cílem je dekarbonizovaná energetika s přibližným podílem těchto a těchto zdrojů, a tomu musíme přizpůsobit infrastrukturu.“ Potřebujeme tedy strategický cíl a zároveň mechanismy, které umožní reagovat na vývoj. Koncepce by mohla být do určité míry modulární. Například: pokud bude do určitého data technologie malých modulárních reaktorů dostupná a cena elektřiny z nich bude v určitém rozpětí, pak navrhujeme dát víc peněz do rozvoje jaderné energie.

Do jaké míry bychom se měli propojit se zbytkem Evropy?

Česká energetická koncepce by měla být maximálně provázaná s Evropskou unií. Nemůžeme a neměli bychom chtít být energetickým ostrovem. Naopak bychom měli maximálně využít toho, že jsme ve středu Evropy.

Budoucnost evropské energetiky je ve spolupráci. Někde svítí, jinde fouká, někdo pomáhá s tranzitem elektřiny, někdo má zásobníky, někdo má kapacitu připravenou naskočit. Českou energetiku nemůžeme rozvíjet bez ohledu na to, co se děje v Evropě.

Dostáváme se do světa, který je geopoliticky mnohem nebezpečnější a konkurenčnější, než na jaký jsme byli zvyklí. Máme tu tvrdé bezpečnostní riziko ze strany Ruska i Číny a mnohem konkurenčnější vztah se Spojenými státy, který bude pokračovat bez ohledu na to, kdo zrovna bude v Bílém domě.

Jednotlivé členské státy samy o sobě nemají dostatečnou váhu. Proto musíme českou energetiku a energetickou koncepci co nejvíc navázat na Evropskou unii a snažit se být v centru evropské integrace. To není vzdání se suverenity. To je maximalizace možností, které máme.

Úvodní foto: Unsplash