Firmy kvůli stále nečitelnější distribuční síti oprašují pozice podnikových energetiků

Změny, kterými v současnosti prochází česká energetika, jsou nejzásadnější za desítky let. Nastupuje éra decentralizace, obnovitelných zdrojů a pokročilého digitálního řízení, která mění energetiku v rychlou, vysoce dynamickou hru. Hlavním symbolem této transformace se stává přechod na patnáctiminutové zúčtovací intervaly.

Tento krok sice přináší tvrdší pravidla pro stabilitu sítě, ale pro průmyslové podniky a teplárenské provozy představuje obrovskou provozní i strategickou výzvu. Kdo se novým pravidlům nedokáže včas přizpůsobit, riskuje finanční ztráty kvůli vysokým odchylkám. Naopak ti, kteří pochopí nový energetický mindset a naučí se s trhem aktivně spolupracovat, mohou ze své flexibility výrazně profitovat. Podniková energetika tak po letech pasivity zažívá nefalšovanou renesanci.

Za touto změnou prostředí nestojí pouze rozvoj meteorologicky závislých obnovitelných zdrojů, jako jsou solární parky nebo větrné elektrárny. Zásadním a často přehlíženým faktorem je hluboká proměna chování samotného koncového spotřebitele. V minulosti byla spotřeba domácností snadno predikovatelná pomocí standardizovaných typových diagramů spotřeby. Dnes se však situace obrátila o sto osmdesát stupňů. Masivní rozmach střešních fotovoltaických systémů, instalace stovek tisíc tepelných čerpadel a domácích bateriových úložišť v kombinaci s chytrými mobilními aplikacemi způsobily, že chování odběratelů je pro provozovatele přenosové a distribuční soustavy téměř nečitelné.

„Změny na straně spotřeby jsou neskutečně rychlé, na straně výroby pomalejší a na straně distribuce a přenosové soustavy extrémně pomalé kvůli zdlouhavým povolovacím procesům,“ upozorňuje Jan Krišpín, generální ředitel společnosti Orgrez v novém dílu podcastu Pod proudem.

Patnáctiminutové intervaly jsou z pohledu regulátora transparentním a nezbytným prostředím pro ukočírování stability celé sítě. Zatímco dříve se drobné odchylky v průběhu hodiny snadno ztratily, dnes jsou pravidla nastavená neúprosně. Pro řadu průmyslových podniků je tento přechod administrativně i finančně bolestivý, protože vyžaduje neustálou pozornost, monitoring a precizní plánování odběrových profilů.

Energetika už zkrátka nemůže být vnímána jako pouhá provozní služba na pozadí, kterou má na starosti nákupčí s úkolem jednou ročně vysoutěžit nejlevnějšího dodavatele. Stává se z ní klíčová součást celkové byznys strategie podniku a v mnoha energeticky náročných odvětvích představuje jeden z hlavních faktorů určujících finální ziskovost, konkurenceschopnost nebo dokonce samotnou ekonomickou udržitelnost výroby.

Pokud chce dnes moderní teplárna nebo velký průmyslový areál transformovat své energetické zázemí, odklonit se od uhlí a efektivně reagovat na tržní podněty, naráží na limity technické infrastruktury ze 60. až 80. let minulého století. Tato síť byla projektována na jednosměrný tok energie z velkých zdrojů k odběratelům a na dnešní decentralizovaný model s obrovskými přebytky jalového výkonu a náhlými lokálními přetoky není připravena. Navíc jsou volné kapacity pro připojení v mnoha regionech zablokované spekulativními žádostmi o připojení baterií a fotovoltaik, což reálnou modernizaci teplárenství výrazně brzdí a komplikuje.

Pozor na „Frantu z Horní Dolní“ a nereálnou návratnost investic

Jak by tedy měly podniky a teplárny k této komplikované realitě správně přistupovat, pokud chtějí z flexibility vytěžit maximum? Zkušenosti z praxe ukazují, že je nejlepší držet se osvědčeného pravidla „nauč se nejprve chodit, a teprve potom začni běžet“. Velká část firem se totiž snaží první nezbytné kroky přeskočit a s vidinou rychlých zisků skáče rovnou po nejsložitějších řešeních, jako je poskytování podpůrných služeb (SVR) pro ČEPS.

Přitom ten největší a nejsnadněji dosažitelný potenciál finančních úspor leží v úplných základech – v precizním plánování vlastní spotřeby a v nastavení komunikace s obchodníkem. Prvním krokem je zbavit se pasivity, převzít plnou odpovědnost za svou odchylku a najít takového tradera, který dokáže pracovat s plánováním co nejblíže hodině spotřeby a eliminovat rizikové přirážky. Teprve po detailní analýze odběrového diagramu a optimalizaci rezervovaného výkonu dává smysl uvažovat o investicích do vlastních zdrojů.

Při realizaci projektů zaměřených na instalaci kogeneračních jednotek či bateriových úložišť však na investory číhá celá řada nebezpečí. Tím vůbec nejčastějším problémem jsou nerealistická a silně přestřelená očekávání ohledně ekonomické návratnosti vložených prostředků.

• Tip: Záporné ceny opět zaúřadovaly. Elektřina stála téměř –500 eur za MWh

„Kdo investuje do energetických projektů s rámcem návratnosti dvě až tři léta, ten se se zlou potáže. Krásné a robustní projekty v energetice mají reálnou návratnost kolem osmi let,“ varuje Jan Krišpín.

Energetika je ze své podstaty vysoce konzervativní a kapitálově náročný obor, který podléhá složitým regulacím a politickým rozhodnutím. Druhým velkým nešvarem je takzvaná lidová tvořivost, kdy firmy ve snaze ušetřit nakupují levné, vzájemně nekompatibilní komponenty a nechávají si systém navrhovat od neprověřených kutilů bez hluboké expertizy, lidově řečeno od „Franty z Horní Dolní“. Výsledkem jsou pak nefunkční celky, které nedokážou bezpečně komunikovat s nadřazeným dispečinkem tradera a ohrožují stabilitu vnitřní sítě podniku.

Více se dozvíte v aktuální epizodě podcastu Pod proudem. Dostupná je také na Spotify nebo Apple Podcasts.

Úvodní foto: archiv Obnovitelně.cz