Vyzkoušeli jsme největší Hyundai všech dob. Luxusní kolos s jednou nepříjemnou slabinou

Když si jdete pro to nejluxusnější a největší auto, jaké kdy Hyundai vůbec vyrobil, logicky máte nemalá očekávání. IONIQ 9 je majestátní SUV s délkou přes pět metrů a rozvorem náprav přesahujícím tři metry, což v překladu do lidštiny znamená zkrátka obrovský vnitřní prostor. Jenže jaké to je, když tenhle kolos vyrazí na české silnice? Už po prvních kilometrech za volantem mám jasno v tom, co se inženýrům neskutečně povedlo, ale i v tom, co mě vlastně trochu štve.

Cesta na klikaté silnice Šumavy může začít. Začněme tím, co vás na autě zaujme hned po vyjetí z města. Na dálnici odvádí podvozek naprosto skvělou práci a odhlučnění je zkrátka perfektní. I když tohle auto stojí na opravdu velikánských kolech, podvozek uvnitř v podstatě vůbec neslyšíte. A to podotýkám, že na standardním podvozku, bez možnosti příplatku.

První dojmy jsou tak výborné a těším se na to, až budu do obřího kufru skládat zavazadla. Prozradit manželce, že se nemusí v počtu zavazadel omezovat, by se zdálo jako neprozřetelné, ale papírové hodnoty kufru IONIQu 9 slibují zázraky. Jenomže, po složení třetí řady sedadel (IONIQ se nabízí v 6 nebo 7místném provedení) se sice kufr ukazuje jako dostatečně dlouhý, ale ne moc hluboký. Výhled zadním oknem si chci zachovat, takže skládání bez rozmyslu se nekoná. Navíc mezi sedačkami ve druhé řadě je slušně velká díra, takže logicky nemůžete věci naházet jen tak, aby při prudším brzdění neputovaly do interiéru.

Nicméně naloženo, zavíráme kufr a krabice ukazuje dojezd solidních 400 km. Míříme z Liberce do Železné Rudy a cestou není potřeba dobíjet. V limitu max. povolených rychlostí se spotřeba pohybuje kolem 23-25 kWh/100 km. Není to ani málo, ani moc. Teplota padá pod 10 stupňů a přeci jen jedeme v elektrickém obýváku, tady se hodnota spotřeby stává nepodstatnou a pochybuji, že si podobný typ auta pořizují spořílkové.

Co je ale ještě potřeba vyzdvihnout, jsou relaxační sedačky, které v kombinaci s luxusním sound systémem BOSE proměňují auto v ultimátní přepravník. Při zrychlení na 130 km/h se aktivuje/dofukuje boční podpora sedačky a pokud si necháte zapnutý komfortní režim, tak si vás v nastavený čas auto hýčká i lehkou masáží. Heh, to už je vážně snobárna. Nejvyšší výbava Calligraphy tak plní všechny představy o luxusu za volantem.

Ale teď trochu kritiky a ta míří k digitálním zpětným zrcátkům. Při běžné jízdě jsem si zvykl poměrně rychle a za deště jsem vnímal i jejich výhody, ale nemohl jsem podle nich couvat. Obraz v displeji je totiž bez přirozené hloubky a já se za celý týden nedokázal přizpůsobit. Tady bych se tak bez této příplatkové výbavy obešel a ponechal si standardní verzi.

Další kritika míří k čelnímu sklu. Při určitém úhlu dopadajícího světla se to odrazové sklíčko head-up displeje umístěné pod čelním sklem láme tak nešťastným způsobem, že v okně vidíte část odlesku samotného displeje. Nevím, proč to v Hyundai nedokázali nějak lépe odladit. Je to ale velmi rušivý prvek, který vám na jinak perfektním výhledu trochu pije krev.

Jenže tím má kritika prakticky končí, pardon... ještě snad jedna maličkost. Milý Hyundai, prosím – zahoďte ten ohyzdný plastový klíček do tříděného odpadu a už ho nikdy a u žádného svého modelu nepoužívejte. Děkuji.

Z dálnice na okresky

V Železné Rudě nakonec plánujeme první odpolední výlet na Pancíř a auto nechávám pod Špičákem na AC od Innogy. 11 kW je sice s ohledem na velikost baterie jen takové cucání, ale auto by stejně stálo na parkovišti, takže lepší něco než nic. Po návratu k autu ale zjišťuji, že se auto cca po 40 minutách přestalo dobíjet. Ach jo.

No nic, míříme na ubytování a vykládáme věci. S paní majitelkou probírám možnost dobíjení přímo na ubytování a slibuje, že příští rok už bude dobíječka na místě. Obzvlášť na Šumavě se dobíjení v místě ubytování hodí víc než kde jinde. Poblíž je jen Železná Ruda se svými 2 stojany od ČEZu, ale pozor, o výkonu 50 kW. Pro IONIQ 9, který dokáže plně využít potenciál 350 kW stojanů a sosá přes 230 kW, je to zase cucání vody ze sudu brčkem, takže si postojíte, naštěstí dovolená není o spěchu, ale o zážitcích.

• Tip: Týden v OZE: Roste zájem o ojeté elektromobily, vítr zlevňuje a debata o infrazvuku pokračuje

Navzdory úžasnému podvozku je v klikatých silničkách znát váha auta pěkně na volantu. Je to kolos, váží to jako kolos a trochu se tak i řídí. Musíte s tím počítat a jet s ním hezky majestátně, žádné velké vrhání do zatáček. Pak svoji práci odvádí na jedničku.

Když už jsme u těch jízdních zážitků, můžete si samozřejmě přepínat mezi jednotlivými režimy. Varianta SPORT mně ale přijde u tohoto vozu trochu komická. Sice se vám budíky pěkně zbarví do ruda, ale žádné sportování nečekejte.

Infotainment IONIQu 9 nijak nevybočuje z řady a nabízí slušně rychlou odezvu a dostatečně kvalitní rozlišení. Propojení s CarPlay se odehrálo vždy bez komplikací, jen ty nativní mapy s plánováním trasy a dobíjení už by chtěly nějakou modernizaci. Konkurence je už trochu dál. Naopak mi vyhovuje kombinace displeje před volantem a na něj navazující středový displej. Pod nimi je ještě dotykové rozhraní s nastavením teploty a dalších funkcí. Přestože tlačítka nejsou fyzická, fungují dobře, jen takové ovládání vyhřívání volantu bych dal někam blíž po ruce.

O hromadě místa jsem se již zmiňoval, takže posádka nemá absolutně žádné výhrady. Mnou kritizovaná díra mezi zadními sedačkami s ohledem na uspořádání se nakonec ukázala jako vhodné místo pro přenosnou chladicí tašku s dostatečným množstvím zásob pro lehce znuděného teenagera, jehož cesta tímto působivým elektromobilem zdaleka tolik nefascinovala.

Ale ještě k autu, Hyundai má, jak se sluší a patří, i funkci V2L, která vám umožní napájet externí spotřebiče. My jsme ji nakonec nevyužili, protože v kufru chyběla redukce, ale na výlety do přírody je to další malá vychytávka. Obří akumulátor by to ani nepoznal.

O pozornost si s takovým autem ale vyloženě říkáte. Pixelová světla, obří kola, majestátní vzhled a dlouhá přední kapota (pod kterou najdete i tolik elektromobilisty oblíbený frunk), stále působí na přihlížející jako magnet.

Proč mi tenhle korejský obývák bude vlastně chybět

Pondělní ráno se nese ve znamení jízdy po dálnici z Liberce do Prahy a mně tak nezbývá než se zamyslet, jak jsem si autem užil těch pár dní a jaké ve mně zanechal pocity. Hyundai s tímto modelem na trh přináší mimořádně pohodlné a obrovské SUV, které cílí především na početnější rodiny a současně zájemce o elektromobil. Móda MPV se totiž na showroomy automobilek zřejmě hned tak nevrátí, a tak nezbývá než lovit v těchto vodách.

Za nemalé peníze dostáváte obří vnitřní prostor, krásné ticho a komfort na palubě doplněný o sytý zvuk audiosystému. Určitě si nepřiplácejte za digitální zpětná zrcátka, protože vás většinu času budou spíše iritovat. Mně osobně to kazilo i celkový dojem z vnějšího designu a ty zcela zanedbatelné desetiny procenta, která mají ušetřit, stejně smáznete jedním prudším zmáčknutím pedálu.

Spotřeba a dojezd odpovídají velikosti a tvaru vozu. Vlastně mě spíš maličko příjemně překvapily. Ale takové auto si nikdo soudný nekupuje kvůli spotřebě. Stejně tak za volantem nehledejte kdovíjaké řidičské zážitky. Je to těžký kolos a v zatáčkách to prostě ještě u tak vysokého auta nejde zamaskovat.

Nejlépe mu tak je na dálnicích a okreskách. I při běžném tempu vás bude nutit dobíjet po zhruba 300 kilometrech, kde si případné čekání můžete zpříjemnit zapnutím relaxační hudby, přepnutím sedačky do relaxačního módu a u toho si třeba přečíst nějakou tu recenzi na Obnovitelne.cz.

Za zapůjčení vozu mnohokrát děkuji Hyundai CZ.

Úvodní foto: O. Miškovský