Ze střechy větrné elektrárny vede únikový východ jedině po laně, z vrcholu je výhled na uhelný Turów

Svistot lopatek skoro není ani slyšet. Stojíme před turbínou s pořadovým číslem jedna a technik větrného parku Marek Zikmund nám dává bezpečnostní školení. Dostáváme postroje, dvojí jištění, přilby a můžeme jít. Nahoru to máme přes 80 metrů, raději proto volíme cestu úzkým výtahem.

„Elektrárny jsou dálkově řízené. I když tu nikdo není, tak víme o všech nastaveních, aktuálních parametrech, výkonu, poruchách. Nejvíce toho ví a může ovládat sám výrobce,“ vysvětluje Zikmund a ujišťuje, že když jsme ve věži na prohlídce, je její provoz bezpečně pozastaven, aby nám nic nehrozilo. Lopatky nebo samotná gondola se možná pohnou tak, aby odpovídaly směru větru, ale počasí máme dobré a měl by být klid.

„Kdybychom provoz elektrárny před prohlídkou nevypnuli, cítili bychom se jako v automatické pračce za provozu, není to nic příjemného,“ vysvětluje Zikmund a posloucháme, jak hlasité hučení postupně utichá a dobíhá. Elektrárna si totiž ještě chvíli bude sama nastavovat své listy a brzdit je pomocí zákonů aerodynamiky.

Stoupáme výtahem, který jede přes tři minuty, nahoře vystupujeme přímo pod obrovsky vypadající gondolou, která váží zhruba sto tun. Do ní vede už jen malý žebřík. Ačkoliv venku nebylo kdovíjak horké počasí, tady uvnitř už se člověk zapotí, funguje tu totiž komínový efekt. Nejvíc hluku proto v odstavené turbíně vzduchové nadělá chlazení. Ven jeho hukot ale nepronikne.

Větrný kabriolet

Gondola je ve skutečnosti velká laminátová skořápka. Když je potřeba vyměnit nebo opravit něco, co není možné vyřešit na místě, existují jen dvě možnosti. Menší díly se mohou zavěsit na malý jeřáb umístěný přímo v gondole,který součástku spustí na laně speciálním otvorem v podlaze až dolů na zem. Tam si ji převezmou servisní technici a opraví nebo vymění.

U velkých dílů je ale nutné odšroubovat horní víko gondoly a pomocí velikého vysokého jeřábu celou střechu věže sundat. Že si technik při popisu postupů nevymýšlí, dokládá kovové zábradlí, které lemuje vnitřní obvod gondoly.

Servisní dvířka zespodu elektrárny také fungují jako evakuační cesta, jak ostatně dokládá i plánek na stěně elektrárny. Jestli bych ale měla v případě nehody odvahu skočit na laně dolů, raději netroufám hádat. Zikmund otevírá poklop a naskytne se nám pohled na obilné pole více než 80 metrů pod námi.

„Ještě existuje možnost připnout se nahoře a skočit z vrcholku,“ namítá s úsměvem, že to malé okénko není jedinou cestou dolů. Raději ale necháváme úvahy o evakuacích za námi a vylézáme nahoru. Jistící oka připínáme k úchytům na samotné střeše turbíny.

Druhý největší větrný park v ČR

Počasí vyšlo skvěle, z větrné turbíny je krásně vidět i zbytek celého parku Václavice. Má 13 věží, které dohromady disponují výkonem 26 megawattů. Park tak dokáže vyrobit čistou energii, která by pokryla spotřebu 17 tisíc domácností.

„Podařilo se nám najít již rozpracovaný projekt ve Václavicích a také dobré partnery, a zrealizovali jsme projekt, který již dlouhou dobu vyrábí celé jedno promile české výroby elektřiny,“ komentuje majitel společnosti JRD Jan Řežáb. Roční výroba celého areálu je zhruba 60 gigawatthodin a tím ušetří přes 52 tun emisí oxidu uhličitého.

Podle ředitele divize JRD Energo Marka Langa jsou Václavice unikátní hned v několika ohledech. „Za prvé tom, jak vznik. O jeho vzniku rozhodovali místní hned v několika referendech a většinou ho schválili. Druhým faktorem je velikost parku,“ komentuje Lang. Za posledních deset let se jedná o největší větrnou farmu, která na území České republiky vyrostla.

Třetím unikátem je samotná výroba, která je nadprůměrná, ve srovnání se zbytkem České republiky. I proto byl větrný park od skupiny JRD vítězem kategorie Obnovitelné zdroje pro českou ekonomiku v soutěži Hrdinové moderní energetiky, kterou pořádal Svaz moderní energetiky.

Fosilní vs. obnovitelná

Pojďme ale zpět na věž, při rozhledu ze střechy gondoly je vidět jak na majestátní Ještěd, tak na polský uhelný důl Turów. Tiše se otáčející rotory věží, které stojí jen pár kilometrů od hrany dolu, kontrastují s až sem doléhajícím hlukem těžebních strojů a také s kouřícími komíny polských uhelných elektráren. Málokde v Česku se lze na vlastní oči přesvědčit o tom, nakolik pokročilejší a šetrnější je moderní energetika ve srovnání s energetikou starou, fosilní.

Ostatní elektrárny čile vyrábí, ale „jednička“, na které se právě nacházíme, kvůli údržbě jen poslušně líně převaluje lopatky a pomalu je natáčí po větru. Jak se mají nastavit poznají podle meteostanice, která se nachází na zádi každé jednotlivé gondoly, hned vedle dvou varovných světel leteckého provozu.

Zikmund upozorňuje na skutečnost, že jsou lopatky při zastavení ohnuté – mají totiž relativně pružnou konstrukci, která se pro maximální výkon přizpůsobuje pohybům větru. Když do lopatky zafouká, listy se propnou a narovnají.

„V zimě to tu je jedna ledová plocha, námraza je silná klidně i třicet centimetrů, to se ani nedokážu k ničemu zajistit,“ vysvětluje nepříjemnosti spojené s údržbou turbín ve velkých výškách Zikmund. Z bezpečnostních důvodů se při bouřkách, vichřicích nebo právě i velikých vánicích elektrárny odstavují.

Ptákům neškodí

Když je běžná povětrnostní situace, rotory se točí poměrně rychle, na koncích lopatek by se dalo naměřit i 300 kilometrů v hodině. Je to těžko představitelné, Zikmund proto radí vyzkoušet si na zemi někdy přeskočit stín, který větrná lopatka v plné rychlosti vrhá. Rotor se pak točí zhruba tempem 13 otáček za minutu. Při optimálním stavu to roztočí generátor na 1200 až 2000 otáček za minutu.

I přes podobné rychlosti ale například ptákům nebo netopýrům místní větrný park neškodí, jak potvrzuje Zikmund a vyvrací tak některé z častých nepodložených obav, které kolem větrné energetiky panují. „Za roky práce jsem tu nenašel jediného mrtvého ptáka pod věží. Přitom tu rádi využívají místní větrné podmínky k plachtění, ale jsou moc chytří na to, aby se nechali srazit lopatkou,“ komentuje Zikmund.

Zikmund upozorňuje ještě na jeden prvek, který možná člověku nepřijde na mysl. Bleskosvod sice elektrárna má, silný výboj po ní ale sjede až k zemi.Během špatného počasí se tak nejedná o ideální místo, kam se schovávat.

Právě bouřkové mraky v dáli a nejistá předpověď odpoledního počasí nás nakonec přiměje z věže slézt opět stejnou cestou dolů. Byl to krásný zážitek a především ukázka jednoho z obnovitelných zdrojů, kterého má Česko zoufalý nedostatek. Třeba tak právě kontrast mezi velkým uhelným dolem, který zaneřádil krajinu i s přesahem do českých obcí a podzemní vody, a třinácti tichými turbínami na kopci, bude tím správným důkazem, že není třeba se obnovitelných zdrojů bát.

„Rozvoj větrných parků v Česku je důležitý, protože pomáhá zajišťovat naši energetickou bezpečnost. S ukončením těžby a spalování uhlí bude snižovat potřebu dovozu elektřiny a zemního plynu ze zahraničí. Jak navíc potvrdila nedávná studie, levná domácí elektřina z větru bude zároveň snižovat průměrnou cenu silové elektřiny v Česku až o 11 EUR na MWh, což je významné pro posílení konkurenceschopnosti celé naší ekonomiky,“ komentuje Martin Ander ze Svazu moderní energetiky.

Soutěž Hrdinové moderní energetiky je financovaná Svazem moderní energetiky, Aliancí pro energetickou soběstačnost a spolufinancována za podpory projektu From Plans to Reality: Renewable Chance for Future podpořeného Evropskou klimatickou iniciativou.

Mezi další Hrdiny moderní energetiky patří například také areál Slavičín, modernizovaný systém městské teplárny, který vsadil na decentralizaci zdrojů i energií, nebo areál Neufe, který chrání chytrý systém, který předpoví spotřebu a přizpůsobí tak nákupy elektřiny, moderní fotovoltaika na střeše a obří baterie.

Úvodní foto: Kristýna Walterová