Kolem větrníků se šíří stejné mechanismy jako za covidu, varuje Martin Ander

Rozvoj obnovitelných zdrojů v Česku podle Martina Andera stále častěji naráží na dezinformace a cílené kampaně, které vyvolávají obavy z větrných či solárních elektráren. „V posledním tři čtvrtě roce se objevila nová překážka. Jde o cílenou antikampaň proti obnovitelným zdrojům,“ říká v rozhovoru pro Obnovitelně.cz. Popisuje, kdo může mít na podobných kampaních zájem, proč se téma stalo součástí předvolebního boje i jak se mohou lidé v záplavě protichůdných informací lépe orientovat.

Rozhovor vznikl v rámci iniciativy Nová energie Česka, která si klade za cíl vyvracet dezinformace a mýty spojené s moderní energetikou a obnovitelnými zdroji.

Jak moc dnes dezinformace brzdí rozvoj obnovitelných zdrojů v Česku?

Myslím, že v poslední době se z nich stává jedna z největších překážek dalšího rozvoje a využívání obnovitelných zdrojů elektřiny v Česku. V uplynulých letech byly hlavní překážkou především problémy v legislativě. Ty vedly ke zdlouhavým a pomalým povolovacím procesům jednotlivých projektů, které u některých větrných elektráren trvaly deset až patnáct let.

Důsledkem byla i situace, o které se hodně mluví – tedy vyčerpaná kapacita pro připojování nových obnovitelných zdrojů. Ve skutečnosti ale často nešlo o fyzicky vyčerpanou kapacitu. Byla pouze rezervovaná pro projekty, které se přihlásily dříve, ale zatím nebyly realizovány. Tyto administrativně-technické problémy se v posledních čtyřech až pěti letech postupně dařilo odstraňovat.

Bohužel v posledním tři čtvrtě roce se objevila nová překážka. Jde o cílenou antikampani proti obnovitelným zdrojům. Je založená na neověřených fámách, nebo často zveličených či přímo smyšlených dopadech provozu obnovitelných zdrojů.

To začíná být vážný problém, protože lidé se v tom často nevyznají. Především obyvatelé oblastí, kde mají nové zdroje vznikat, pak snadno podléhají manipulativním zprávám a kampaním, které jim namlouvají, že zveličené dopady jsou reálné a že by se měli obávat o své zdraví nebo kvalitu života.

Když se pak v obcích rozhoduje o tom, zda bude projekt na jejich území povolen, zvedne se vlna nesouhlasu. Pokud se ale debata nevede férově, neopírá se o ověřená vědecká data ani o zkušenosti z míst, kde už větrné elektrárny dlouhodobě fungují, a místo toho stojí na účelově podaných informacích, jejichž cílem je vyvolat strach a paniku, stává se to zásadní překážkou rozvoje obnovitelných zdrojů.

Právě proto jsme ve Svazu moderní energetiky společně se Solární asociací, CZ Biomem a Aliancí pro energetickou soběstačnost spustili informační kampaň Nová energie Česka. Ta má alespoň částečně nahradit nedostatečnou komunikaci státu v této oblasti.

V čím zájmu může být taková antikampaň? Proč by ji někdo vedl?

Těch důvodů může být několik.

Jedním z nich jsou politické ambice lidí, kteří za těmito kampaněmi stojí. Myslím, že dnes už se dá jednoznačně říct, že někteří z těch, co stojí za strašením lidí větrnými elektrárnami plánují kandidovat do Senátu. Podobně se tématu často účelově chytá místní opozice proti stávajícímu vedení měst a vesnic, protože na začátku října se konají komunální volby. Antikampaň proti obnovitelným zdrojům se stává součástí jejich strategie zviditelnění nebo mobilizace vlastního elektorátu.

Dalším důvodem může být určitá psychologická rovina. Někteří lidé mají potřebu se něčeho obávat nebo snadněji podléhají konspiračním teoriím o tom, že se nás někdo snaží ovládat, poškodit nebo zotročit. Podobný mechanismus jsme viděli během pandemie covidu. Prostředí, které dnes šíří antikampaně proti obnovitelným zdrojům, je velmi podobné tomu, které tehdy šířilo dezinformace kolem covidu.

A pak je tu třetí aspekt, který lze otevřít otázkou: komu taková kampaň prospívá? Pokud se v Česku nebudou obnovitelné zdroje stavět, nebo se budou stavět pomaleji a v menším rozsahu, vyhovuje to těm, kteří těží z pokračující závislosti České republiky na dovozu fosilních paliv.

Patří sem firmy, jejichž byznys-model je založen na pokračování těžby a spalování uhlí, případně využívání dováženého zemního plynu. I tento motiv je zřejmý. Argumentační rámec, který dezinformační kampaň doprovází, totiž často tvrdí, že bychom měli pokračovat v těžbě a spalování českého uhlí. Tento narativ bývá předkládán jako řešení budoucnosti české energetiky.

A neposlední řadě tu jde také o vliv Ruska. Můžeme diskutovat o tom, jak konkrétně tento vliv probíhá, ale dezinformační scéna, která podobné kampaně rozjížděla nejprve na Slovensku a následně i u nás, vykazuje známky ruského vlivu nebo dokonce přímo podpory. Rusku totiž naše závislost na dovozu fosilní paliv velmi vyhovuje a z posilování naší energetické soběstačnosti má pochopitelně obavy.

• Tip: Meteorolog Žák: Největší chybou je dělat závěry o klimatu podle jednoho týdne počasí

Jak může běžný člověk poznat, čemu věřit? A kde si informace o obnovitelných zdrojích ověřovat?

To je obecný problém dnešní doby – otázka, čemu věřit.

Jedním z důležitých kritérií je důvěryhodnost zdroje. Pokud čerpáme ze standardních médií, která dodržují novinářské standardy, ověřují si informace a pracují s více zdroji, můžeme jejich obsahu věřit více než webům založeným převážně na názorových textech nebo blozích. Není totéž, když někdo publikuje svůj osobní názor na blogu, a když informaci přinese redakce veřejnoprávního média, například České televize nebo Českého rozhlasu.

Zároveň bychom měli být obezřetní vůči informacím šířeným přímo přes sociální sítě. To samozřejmě neznamená, že každý příspěvek na Facebooku nebo jiné platformě je nepravdivý. Vždy je ale potřeba zjistit, odkud autor informace čerpá a zda je možné dohledat jejich původní zdroje.

Je také dobré pečlivě sledovat, zda argumentace dává logický smysl. Častým postupem při vytváření konspiračních teorií bývá to, že se vezme několik skutečných informací z veřejných zdrojů, spojí se dohromady a vyvodí se z nich grandiózně vypadající závěr, který z nich ve skutečnosti ale neplyne. Na první pohled může taková konstrukce působit přesvědčivě, ale při bližším zkoumání zjistíte, že mezi jednotlivými tvrzeními chybí příčinná souvislost.

Právě tímto způsobem bývají často vedeny i kampaně proti obnovitelným zdrojům. Někdy se vychází z reálných dat, ale následně se z nich nelogicky odvozují závěry, které data nepodporují. Jindy se zase skutečný problém absurdně zveličí.

S jakými konkrétními dezinformacemi se lidé nejčastěji setkávají?

Typickým příkladem je debata o infrazvuku. Je pravda, že infrazvuk existuje a že může působit na živé organismy. To ale samo o sobě neznamená, že větrné elektrárny poškozují lidské zdraví. Je potřeba zohlednit intenzitu infrazvuku, vzdálenost od zdroje i délku expozice. Když se všechny tyto faktory vezmou v úvahu, neexistují studie, které by prokazovaly poškození zdraví lidí žijících v okolí větrných elektráren způsobené jejich provozem za dodržení platných hygienických limitů.

Podobně je to s tvrzeními, že větrné elektrárny způsobují sucho nebo mění klima. Samozřejmě je pravda, že rotující lopatky ovlivňují proudění vzduchu. Jinak by ostatně elektrárna nemohla vyrábět elektřinu. Výzkumy ale ukazují, že efekt promíchání vzduchu je pozorovatelný pouze v bezprostředním okolí elektrárny, řádově několik stovek metrů. Nejde o jev, který by byl schopen měnit počasí, ovlivňovat množství srážek nebo způsobovat sucho v krajině.

Právě na podobných principech dezinformace často fungují. Vycházejí z reálného základu, ale jeho význam absurdně zveličují.

Aby si lidé mohli informace ověřovat, vznikly v rámci kampaně Nová energie Česka webové stránky, na kterých zveřejňujeme vědecky podložené informace o fungování obnovitelných zdrojů. Lidé tam mohou najít odpovědi na řadu otázek nebo nás přímo kontaktovat.

Dezinformací o obnovitelných zdrojích se totiž objevuje stále více. Prakticky každý týden přichází nějaké nové „šokující odhalení“, které má udržet pozornost publika. My se snažíme tato tvrzení průběžně prověřovat, konzultovat je s odborníky a zjišťovat, zda pro ně existují vědecké důkazy.

Pokud bych to měl shrnout, je důležité sledovat zdroj informace a ověřovat si ji. Ať už prostřednictvím odborných webů, vědeckých pracovišť, univerzit nebo institucí, jako je například Státní zdravotní ústav.

• Psali jsme: Nepravdivé informace komplikují rozvoj obnovitelných zdrojů, varují energetici

Je v tomto ohledu Česko něčím specifické ve srovnání se zbytkem Evropy? Nebo se podobné kampaně objevují i jinde?

Pokud se bavíme o euroatlantickém prostoru, podobné kampaně proti obnovitelným zdrojům se objevují i v dalších zemích. Řada zkreslených informací, které se dnes šíří v Česku, má původ v zahraničí. V tomto směru tedy nejsme výjimkou.

Specifická je ale podle mého názoru intenzita, s jakou se tyto kampaně v současnosti vedou. Nechci tvrdit, že je situace v Česku nejhorší v Evropě, protože na to nemáme srovnávací data. Přesto mám pocit, že rozsah a intenzita antikampaní jsou dnes u nás mimořádně silné.

V Česku podle mě současnou situaci zesilují i blížící se volby. Pro některé místní politiky nebo opoziční kandidáty je poměrně snadné postavit svou kampaň na odporu vůči konkrétnímu projektu. Argumenty pro takovou kampaň lze snadno najít na internetu a vyvolávání strachu bývá účinným nástrojem mobilizace části veřejnosti.

Jakou roli v tom dnes hraje politika?

Někteří politici si téma odporu vůči obnovitelným zdrojům zvolili jako jeden ze způsobů, jak oslovovat své voliče. Typickým příkladem je Filip Turek, který na tomto tématu staví část své politické komunikace a snaží se voličům ukázat, že právě on je tím, kdo zabrání rozvoji obnovitelných zdrojů nebo jejich širšímu využívání v Česku.

Nejvýraznější je ale politický rozměr na místní úrovni. Každý projekt obnovitelného zdroje, který prochází schvalováním, se automaticky stává tématem komunální politiky. Obce se totiž vyjadřují v rámci stavebních řízení i dalších povolovacích procesů. Ve chvíli, kdy se má rozhodovat o konkrétním projektu, začínají se k němu vyjadřovat nejen představitelé obce, ale také místní opozice. Téma obnovitelných zdrojů se tak velmi rychle mění v politickou otázku.

To se následně přenáší i na krajskou úroveň. Pokud se na kraje obracejí desítky obcí s požadavky nebo protesty, krajští politici jsou nuceni na situaci reagovat a zaujmout stanovisko.

Současná debata ale souvisí ještě s jedním tématem, a tím jsou takzvané akcelerační oblasti. Právě jejich vymezování podle mě významně přispělo k tomu, proč je dnes diskuse o obnovitelných zdrojích tak vyhrocená.

Jak to?

Akcelerační oblasti měly být území, kde by bylo možné obnovitelné zdroje povolovat rychleji. Šlo o lokality vytipované tak, aby zde bylo menší riziko střetu větrných nebo solárních elektráren s jinými veřejnými zájmy. To byl alespoň původní záměr.

Jestli se podařilo taková vhodná místa skutečně správně vybrat, to dnes nedokážu posoudit. Co se ale podle mě jednoznačně nepovedlo, byla komunikace celého procesu ze strany státu.

Ještě před zveřejněním návrhu akceleračních oblastí měla proběhnout rozsáhlá informační kampaň směrem k obcím, krajům i veřejnosti. Stát měl vysvětlit, proč obnovitelné zdroje potřebuje, jaké přínosy od nich očekává a podle jakých kritérií byly jednotlivé lokality vybírány.

Nic takového se ale nestalo. Stát si nechal odborně připravit návrh, následně jej zveřejnil a dotčeným obcím dal třicet dní na vyjádření. To je postup, který musel narazit na odpor. Obce totiž nevěděly, co pro ně zařazení do akcelerační oblasti znamená, jaké by z toho mohly mít výhody nebo případné kompenzace. Nebylo jim ani vysvětleno, proč byly vybrány právě jejich lokality.

Výsledkem byl pochopitelný nesouhlas. Obce začaly oslovovat ministerstva, kraje, poslance i senátory a snažily se celý proces zastavit. Právě nezvládnutá komunikace kolem akceleračních oblastí podle mě významně přispěla k tomu, že jsou dnes tyto zóny v mnoha regionech velmi nepopulární. A je otázkou, jakou budoucnost tento koncept v České republice vůbec čeká.

Zmínil jste nedostatečnou komunikaci státu. Jak jsou na tom odborné instituce? Není problém i v tom, že energetika a klimatická změna jsou složitá témata, zatímco dezinformace bývají jednoduché a srozumitelné?

Je to přesně tak. Každý, kdo má odbornou autoritu nebo vědecké renomé, se přirozeně obává přílišného zjednodušování. Každé zjednodušení totiž znamená určité zobecnění a někdy může vést k tomu, že sdělení už není úplně přesné.

Stát proto musí najít formu komunikace, která bude jednoduchá a srozumitelná, ale zároveň se bude opírat o odborné autority. Veřejnost musí vědět, že za zjednodušeným sdělením stojí odborníci z univerzit, Akademie věd, státních institucí nebo dalších relevantních pracovišť.

Nemyslím si, že to mohou zvládnout jednotlivé odborné instituce samy. Nestačí, aby komunikoval jen Český hydrometeorologický ústav nebo některá univerzita. Za takovou informační kampaní se musí postavit stát jako celek.

Stát má přitom jasně definovanou energetickou koncepci. Ať už se podíváme na jakoukoli její variantu, obnovitelné zdroje jsou její součástí. Už tím stát říká, že je chce rozvíjet a využívat, protože přinášejí konkrétní přínosy.

V současnosti je nejdůležitější jejich role při posilování energetické nezávislosti. Pokud nebudeme mít dostatek vlastních obnovitelných zdrojů, nebudeme schopni nahradit část zdrojů, které postupně končí. To se týká především uhlí. Ať už skončí za pět nebo za deset let, musíme se na to připravit.

Nemůžeme dalších patnáct let čekat se založenýma rukama na výstavbu nových jaderných elektráren. Navíc ani nové jaderné bloky samy o sobě nenahradí veškerou výrobu z uhlí.

Český stát tedy obnovitelné zdroje jednoznačně potřebuje a měl by za nimi stát i v komunikaci směrem k veřejnosti. Odborné instituce pak mohou poskytovat potřebné zázemí a garantovat, že i zjednodušená sdělení vycházejí z ověřených dat, vědeckých poznatků a dlouhodobého výzkumu.

Úvodní foto: Unsplash