Niedermayer: Makající Babiš? V energetice po něm zůstala promarněná léta

V diskusích o energetice často zaznívá z nejen vládního hnutí ANO, že budoucnost naší energetiky tkví především v jádru. Opakovaně je to dáváno do protikladu s politikou EU, která zejména akcentuje význam obnovitelných zdrojů.

Málokdy ale zazní, že působení dnes dominantního českého politického uskupení, kterým je hnutí ANO, udělalo nejen pro „české jádro“, ale i pro celou naši energetiku poměrně málo.

Pro připomenutí: první velký tendr na jadernou elektrárnu byl vypsán v roce 2009. ČEZ jej spustil během úřednické vlády Jana Fischera, ale na jeho přípravě (a plánu na renesanci jaderné energetiky) se podílela zejména předchozí vláda premiéra Mirka Topolánka, v úzké spolupráci s tehdejším vedením ČEZ. Do soutěže se přihlásili tři zájemci: americký Westinghouse, česko-ruské konsorcium MIR.1200 a francouzská Areva. Její nabídka však byla během procesu vyloučena pro nesplnění podmínek.

Tendr skončil na stole následující vlády premiéra Sobotky. Jeho vláda však odmítla garantovat společnosti ČEZ výkupní cenu elektřiny z bloků (kvůli očekávané vysoké částce) a projekt tak byl ukončen. Zásadní roli v tom měl tehdejší ministr financí Andrej Babiš, který po jednání vlády řekl, že si „nemůžeme si dovolit garantovat ceny elektřiny“.

Následující vláda, vedená Andrejem Babišem, tak diskutovala o „novém modelu financování“ a zvažovala, zda pokračovat ve výstavbě v Temelíně, nebo dát prioritu Dukovanům. Mimochodem, podle dostupných informací byl Rosatom tehdy stále zvažován jako jeden z potenciálních uchazečů.

Z přítomnosti do budoucnosti

Pokud dnes hnutí ANO spolu se svým satelitem Motoristy vidí budoucnost podstatné části naší energetiky v jádru (bez ohledu na jeho aktuálně vysokou cenu), stojí za připomenutí, že ačkoliv Babišova vláda schválila základní rámec projektu – včetně modelu jeho financování a dohody se společností ČEZ (nikoli levného, tedy takového, který několik let předtím pan Babiš odmítal) – rozhodnutí projekt skutečně rozběhnout, dovést do fáze tendru a podepsat smlouvu s vítězem padlo až za vlády Petra Fialy. Tedy té, kterou dnes hnutí ANO ostře kritizuje.

Mimochodem, to není jediný negativní zářez spojený s působením Andreje Babiše v energetice. Její zaostávání z hlediska ceny, struktury i bezpečnosti jeho vláda prohloubila i tím, že nebyla schopna implementovat závazná evropská pravidla, tzv. Zimní balíček (Clean Energy for All Europeans Package) navržený v roce 2016. Balíček zahrnoval kromě podpory OZE zejména klíčová pravidla pro akumulaci a flexibilitu, která efektivní využití obnovitelných zdrojů podmiňují.

Většina jeho směrnic měla být převedena do národního práva do roku 2020, ale Česko pod vedením vlády Andreje Babiše tento proces nestihlo. Mělo to nemalý vliv na to, že se modernizace energetiky zpozdila a domácí trh zůstal méně připravený na nové podmínky. Mimo jiné jsme si tak řadu let připláceli za některé služby, které namísto moderních baterií poskytovaly – k radosti jejich vlastníků – uhelné elektrárny. Implementace pravidel se nakonec uskutečnila postupně během vlády Petra Fialy, ovšem s tím, že nejdůležitější část prošla až na samotném konci mandátu.

• Psali jsme: Bude nám inspirací Indie? Země splnila dohodu o pět let dříve než musela

Důsledky mnohaletého zpoždění jsou přitom patrné dodnes. Podpory, a to často dosti velkorysé, se u nás dočkaly zejména drahé, malé fotovoltaické elektrárny. V jejich rámci sice vznikla velká „flotila“ malých baterií, ty však nejsou využívány ve prospěch sítě. Legislativně zpožděný nástup velkých baterií a flexibility má (spolu se situací v německé energetice) důsledky v podobě záporných cen elektřiny v době, kdy svítí slunce.

Tento stav přitom brzdí nové investice do fotovoltaiky, protože existuje velká nejistota ohledně budoucích příjmů. Nepomáhá ani pomalý rozvoj elektromobility, která by při vyšším rozšíření vytvářela prostor pro inovativní řešení snižující cenu elektřiny.

A to není vše. Pro oblast bezpečnosti jsou důležité „kapacitní platby“, které právě Zimní balíček umožnil. Díky nim mohou členské státy transparentně a efektivně „poptat“ kapacity, které trh v danou chvíli nedokáže dodat. Ani v této oblasti (a zde již i přičiněním minulé vlády) naše země neexceluje a tento mechanismus dosud plně nezavedla – na rozdíl například od Polska, Francie či Belgie, které jej zavedly již kolem roku 2021. Přitom scénář, kdy uhelné elektrárny brzy ztratí cenovou konkurenceschopnost, je poměrně reálný – a nejefektivnější a nejtransparentnější cesta vede právě přes poptání nových zdrojů prostřednictvím těchto mechanismů.

Jinými slovy, ačkoliv se na zaostávání naší elektroenergetiky podepsaly prakticky všechny vlády posledních 20 let (respektive jejich ochota naslouchat různým lobby), působení Andreje Babiše v předchozích vládách s sebou nese velký díl odpovědnosti za tento stav. A tedy i za rizika v oblasti bezpečnosti, vysoké ceny za některé služby či chybějící investice. A v této politice Babišova vláda bohužel pokračuje svými „tanečky“ kolem akceleračních zón, nutných pro vznik alespoň nějaké kapacity větrných elektráren, které zvýší naši bezpečnost a pomohou snížit ceny.

Největším paradoxem pak zůstává, že ačkoliv tým pana Babiše věří v jádro (bez ohledu na to, že v dnešní situaci jde o jednu z nejdražších cest výroby elektřiny), právě on byl důležitým aktérem kroků, které budování nových jaderných kapacit v Česku o mnoho let zpozdily.

Úvodní foto: Archiv L. Niedermayer (se svolením)