Niedermayer: Stát nepochopil svou roli, za provoz Chvaletic zaplatíme zbytečně
Komentář europoslance Luďka Niedermayera o uzavření tří uhelných elektráren. Dočasnému provozu chvaletických bloků se podle něj přitom dalo předejít.
Kristýna Walterová
10. 2. 2026
Odpovědný státní úřad pro elektroenergetiku (ČEPS) potvrdil to, co již léta naznačují mnohé analýzy. Ty nejšpinavější a nejméně efektivní elektrárny v ČR – Počerady a Chvaletice – jsou pro pokrytí spotřeby elektřiny zbytné. Myslím, že si mnoho lidí oddechlo: každý jiný výsledek by byl hodně divný.
Rozhodnutí ČEPS ale obsahuje i druhou část, která by neměla uniknout pozornosti. Vychází z požadavku úřadu, aby polovina chvaletické elektrárny, která má výkon 4 × 205 MW, nebyla (pro rok 2027) odstavena. Důvody, které mají být dočasné, jsou dva: elektrárna má mít nezastupitelnou roli (zjednodušeně řečeno) při regulaci napětí a jalového výkonu a je důležitá při hypotetickém startu soustavy po rozsáhlém blackoutu.
To zní rozumně a logicky. Ale na druhý pohled už ne zcela, a to i při zohlednění toho, že jde o hodně složitou technickou oblast, takže nemusí být přesně pokryty všechny dimenze vzniklé situace, a tak vyvolané otázky vyžadují odpovědi. Brzy totiž dorazí účet za to, že část velké uhelné elektrárny bude pokračovat v provozu.
Nutná cena? A za co?
Vlastník uvedených elektráren opakovaně zmínil dvě důležité skutečnosti: provoz uhelné energetiky má sice v jeho případě nízké variabilní náklady na jednotku elektřiny, ale velmi vysoké náklady fixní – na udržení technologií, a to nejen elektrárny, ale i dolů.
Podstatný je i druhý argument, který od vlastníka zazněl: protože si byl vědom, že elektrárny „dojíždějí“, došlo k omezení investic pro jejich spolehlivý (doufejme, že nikoli bezpečný) provoz. To je významné, protože pokud si stát pro své občany za stamilionovou roční částku „kupuje“ pojistku, je třeba, aby v případě potřeby fungovala.
Bude tedy nesnadné určit, jakou „kompenzaci“ a „za co“ navrhne za provoz požadované části elektrárny další ze státních orgánů – Energetický regulační úřad (ERÚ). Zda bude pro majitele atraktivní, a pokud ne, zda na podmínky kývne jiný provozovatel. Což je mechanismus dle zákona. Udržení státem vyžadovaného provozu může vyžadovat další peníze, které vzhledem k údajné dočasnosti této potřeby asi nebudou (státem, z kapes občanů) úplně rozumně vynaložené.
Je to podstatné, neboť ve vyjádření ČEPS, ač hovoří o potřebě elektrárny pro rok 2027, údajně dojde k „přestavbě“ jednoho bloku elektrárny. Je tedy třeba vyjasnit, kdo, za jakých okolností ji provede a jak bude kompenzován. A také zda je to nejefektivnější cesta, jak danou funkcionalitu zajistit. Neboť k jejímu dosažení by přece měly probíhat aukce či jiné kompetitivní postupy.
Proč až nyní?
Je zde ale ještě další okruh otázek, které si zaslouží odpověď. Vzhledem k tomu, že je již několik let zcela jasné, že ty nejméně efektivní uhelné elektrárny končí, jak je možné, že nyní stát zjišťuje, že se bez části jejich funkcionality neobejde? Jak to, že je řeč o investicích „budoucích“, a nikoli „již probíhajících“, když se ukazuje, že jsou zcela nezbytné?
To až nyní státní energetici zjistili, jak je uvedeno v řadě vyjádření, že „Elektrárna Chvaletice je jedním z mála velkých zdrojů v ČR, které jsou schopny se po úplném výpadku sítě samostatně spustit“? Respektive jak to, že pokud to věděli, neřešili, kdo tuto funkcionalitu po konci Chvaletic převezme? Nebo měli doloženo, že udržování této elektrárny v částečném provozu je nejefektivnější cestou?
Zdá se ale, že státní orgány netrápilo, že takto „důležitá“ elektrárna je na vrcholu seznamu těch, které mají být z ekonomických důvodů odstaveny jako jedny z prvních (mimochodem proto je ČEZ dnešnímu vlastníkovi prodal). Stejně tak se problém s (pro nás poučené laiky ne zcela srozumitelným) jalovým výkonem jistě neobjevil až v roce 2026. Proč tedy nebyly různé scénáře jeho řešení již léta na stole, když podle dostupných informací jej lze řešit mnoha různými způsoby?
Jinými slovy: vzhledem k tomu, že rozhodnutí firmy Sev.en ukončit provoz svých uhelných elektráren není nijak překvapivé, je podivné, že stát neinicioval zajištění schopnosti „nahodit“ soustavu prostřednictvím jiných elektráren, které mají větší perspektivu, a nenašel způsob, jak pokrýt další funkcionality, které si dnes od Chvaletic chce koupit.
A jak to, že pokud je oblast, kde elektrárna Chvaletice leží, slabým bodem naší soustavy, nebyly tam směřovány investice, které by jej posílily a byly schopny plnit roli, kterou nyní ČEPS považuje za nutnou a kterou si nyní budeme zřejmě kupovat od Chvaletic? To, že se tak nestalo, se nyní projeví v asi nemalé ceně, kterou budeme platit a která bude výsledkem zjevně tvrdého vyjednávání. Ceně, která by nemusela být placena, pokud by potřebné investice proběhly včas, nebo by byla nižší, kdyby se našla efektivnější cesta, jak potřebné funkce zajistit.
Izolovaný problém? Asi ne…
Nelze se ubránit dojmu, že náš stát a jeho instituce se stále plně netransformovaly do dnešního světa. Dnešní smutný stav je důsledkem toho, že ani po dvou až třech dekádách, kdy by energetika měla fungovat ve zcela jiném, tržním a konkurenčním prostředí, než jak tomu bylo v éře státního postkomunistického monopolu, stát nepochopil svou roli. Monopol se tehdy, logicky alespoň do jisté míry, staral jak o dodávky, tak o strategii rozvoje a zajištění bezpečnosti. Dnes má stát v energetice důležitou roli také, ale nikoli v tom, že bude kdejaký zdroj stavět či jiný zakazovat nebo že bude chtít část aktérů působících na konkurenčním trhu vlastnit. Jeho úlohou je stimulovat investice tam, kde jsou potřeba pro efektivní a bezpečnou výrobu a distribuci elektřiny.
Logika doby „ČEZ se postará“ se změnila jen v logiku „oni (myšleno aktéři v energetice) se postarají“. Bez pochopení toho, že zatímco státní monopolní ČEZ mohl zohledňovat i obecný prospěch, jednotliví investoři myslí zcela legitimně především na svůj zisk.
Již mnoho let lavírujeme kolem otázky, zda mít, či nemít systém kapacitních plateb nebo strategických rezerv, který by co nejtransparentnějším způsobem zajistil investice pro bezpečný provoz soustavy. Proto je státu v zásadě jedno, zda například nová bateriová úložiště vzniknou tam, kde soustavu posílí, nebo tam, kde ji naopak zatíží – staví se totiž tam, kde investor získá potřebná povolení. To, že některá místa soustavy jsou slabá, zjevně také nebude v centru zájmu, jak ukázal nedávný poměrně rozsáhlý výpadek – investice trvají desetiletí a nikdo na ně, zdá se, nespěchal. A zjevně nikomu nevadilo, že některé důležité služby zajišťují elektrárny, které jsou technicky i ekonomicky „na odpis“ a jasně směřují k odstavení.
Samozřejmě nelze vyloučit, že doporučení ČEPS i konečná dohoda o osudu zmíněných elektráren dopadnou lépe, než se nyní jeví. Přesto se nelze zbavit dojmu, že jde jen o pokračování dekády trvající agonie, či přinejmenším chaosu státní energetické politiky, která se nezaměřuje na to, co má, a dělá to, co by spíše dělat neměla.
Pochybuji, že tato „kauza“ něco zásadního změní. Koneckonců tábor argumentující nadbytečností odstavovaných elektráren je poměrně spokojený a lze očekávat, že kompenzace uspokojí i jejich vlastníka. Což ale znamená, že pojedeme dál. A to není dobře.
Autorem textu je europoslanec Luděk Niedermayer (TOP09), úvodní foto: Archiv L. Niedermayera