Předčasný konec Tykačových elektráren je důkaz, že dekarbonizace funguje, říká Přibyla
Miliardář Pavel Tykač hrozí zavřením svých elektráren už za rok. Česko to zvládne, ale definitivní konec uhlí musí být koordinovaný, upozorňuje Ondráš Přibyla z organizace Fakta o klimatu.
Ondřej Novák
22. 12. 2025
Oznámení miliardáře Pavla Tykače o možném uzavření uhelných elektráren Počerady a Chvaletice a teplárny Kladno už zhruba za rok vyvolalo v českém mediálním prostoru pozdvižení. Navzdory nekonečným diskuzím, zda se Česko zvládne od uhlí odstřihnout už v roce 2038, jak si stanovil stát, se nyní zdá, že trh přijde s ještě mnohem dřívějším termínem. Přežijeme zimní měsíce bez gigawattů elektřiny a zejména tepla z hnědého uhlí? A proč se vlastně dříve „zlaté vejce“ energetiky stává přítěží? V novém díle podcastu Pod proudem odpovídal zakladatel organizace Fakta o klimatu Ondráš Přibyla.
První otázka, která napadne každého spotřebitele, zní: Zhasneme? Ondráš Přibyla nabízí uklidnění, ovšem s poznámkou pod čarou. Z hlediska zdrojové přiměřenosti, tedy schopnosti soustavy pokrýt poptávku po elektřině, Česko odstavení těchto zdrojů zvládne.
„Jednoduchá odpověď je ano. Akorát to má širší souvislosti a je vlastně trochu přirozené, že s koncem uhlí přichází strach o to, co bude. Z hlediska zdrojové přiměřenosti to nevypadá, že by ty (Tykačovy) elektrárny měly být potřeba,“ vysvětluje v podcastu Přibyla s odkazem na dřívější studie Fakt o klimatu, například o výrobě elektřiny bez uhlí nebo o dopadech rozvoje obnovitelných zdrojů na ceny energií, které výzkumníci z Fakt o klimatu vypracovali pro Svaz moderní energetiky.
Problém se však pod Přibyly dělí na tři části: 1) dostatek elektřiny (tam jsme v bezpečí), 2) stabilita sítě (podle ČEPS zvládnutelné) a 3) výroba tepla. Právě teplo je u Tykačových elektráren kritickým bodem pro Kladno. Zatímco elektrárny Počerady a Chvaletice vyrábějí primárně elektřinu, Kladno zásobuje teplem desítky tisíc domácností. Zde bude nutné najít náhradu nejrychleji, což odděluje osud teplárny od čistě kondenzačních elektráren.
Proč se uhlí přestává vyplácet?
Debata se často stáčí k emisním povolenkám jako k jedinému viníkovi konce uhelných elektráren. Elektrárny Tykačova Sev.Enu údajně vyráběji elektřinu za zhruba 6 eur za megawattohodinu, ale cena emisních povolenek je prodražuje tak, že jsou ve srovnání s čistšími zdroji nekonkurenceschopné. Realita je však komplexnější. Povolenky sice zdražují provoz špinavých zdrojů (což je jejich účel), ale na trhu působí další silné vlivy.
Za prvé, klesající cena plynu činí plynové elektrárny konkurenceschopnějšími. Za druhé, masivní rozvoj obnovitelných zdrojů energie (OZE) v regionu vytlačuje uhelné elektrárny z trhu v časech, kdy svítí a fouká. Uhelné bloky tak běží méně hodin v roce, ale jejich fixní náklady, především na udržování dolů a zaměstnanců, zůstávají obrovské.
Energetika jako problém koordinace, ne technologie
Jak ale Přibyla zdůrazňuje, transformace energetiky už dnes představuje zejména koordinační, nikoliv technologický problém. Technologie na nízkoemisní výrobu elektřiny a tepla již máme a svět je postupně masivně zavádí. Aby ale transformace proběhla efektivně a bez větším problémů, je potřeba souhra všech zainteresovaných aktérů, kteří mají často protichůdné zájmy:
- Uhelný byznys chce maximalizovat zisk a udržet aktiva co nejdéle.
- Stát chce bezpečnost a stabilitu sítě.
- Spotřebitel chce nízkou cenu.
- Globální společenství chce zastavit změnu klimatu.
Trh nyní začíná dělat přesně to, k čemu byl designován, tedy vytlačuje nejméně efektivní zdroje. Rizikem není, že by nám chyběly elektrárny, ale že se aktéři neshodnou na načasování. Pokud se tato koordinace nezvládne, hrozí, že staré zdroje zmizí dříve, než se postaví nové řiditelné zálohy (např. plynové), nebo že budeme platit obrovské sumy za udržování uhelných skanzenů „pro jistotu“.
Strašák dovozu elektřiny
Často skloňovaným argumentem proti rychlému odchodu od uhlí je ztráta soběstačnosti a nutnost dovozu. Přibyla však v podcastu Pod proudem nabádá k pragmatismu. Dovoz elektřiny není automaticky selhání státu. V propojené Evropě se dováží tehdy, když je to levnější než domácí výroba. Pokud sousední země vyrobí levnou elektřinu z větru v Severním moři, proč ji nevyužít? Otázka by neměla znít „dovážet či nedovážet“, ale „kolik jsme ochotni zaplatit za absolutní soběstačnost“.
„Kolik chceme platit za to, že si tu elektřinu budeme vyrábět tady? Kolik chceme platit za něco, co může vypadat jako vyšší energetická bezpečnost nebo redukce rizika? Pokud chceme nižší riziko, co jsme za něj ochotni dát?“ klade řečnickou otázku Ondráš Přibyla.
Různé aspekty dekarbonizace podrobněji rozebirá i nový Atlas dekarbonizace, který Fakta klimatu představily letos na podzim. Publikace obsahuje souhrn nejdůležitějších dat a studií, které dokazují, že dekarbonizace české ekonomiky je možná. Snížení emisí o 90 % není sci-fi, ale vyžaduje práci ve třech hlavních pilířích: úspory, elektrifikace a výroba čisté elektřiny. Překvapivým zjištěním pro mnohé může být, že i při masivní elektrifikaci dopravy a průmyslu nevzroste spotřeba elektřiny v ČR na trojnásobky, ale zhruba ze současných 60 TWh na 100 TWh, což je zvládnutelný nárůst.
Je pravděpodobné, že po Tykačových elektrárnách budou následovat další. Není to katastrofa, ale nový normál. Energetika se mění z „tužkou a papírem“ plánovaného odvětví na dynamický systém řízený daty, předpovědí počasí a flexibilitou. Více se dozvíte v novém dílu podcastu Pod proudem, který je dostupný také na Spotify a Apple Podcasts.
Cesty k dekarbonizaci budou také předmětem konference POWER SHIFT, která se koná 22. ledna v Praze. Obnovitelně.cz je mediálním partnerem akce.
Úvodní foto: archiv Obnovitelně.cz