Jetpacky a šípy: Amazonie zažívá dosud nevídaný konflikt
Ničení tropických deštných lesů stále více ohrožuje jejich původní obyvatele. V Amazonii žijící Čech Jiří Černý popisuje, jaká je na místě situace.
Redakce Obnovitelně.cz
2. 7. 2025
V uplynulých měsících se v médiích objevilo hned několik článků o konfliktech mezi amazonskými indiány a zaměstnanci různých těžařských společností nebo nelegálními prospektory. Velice neobvyklá situace nastala ve druhé polovině roku 2023 v Alto Nanay v Peru, kde příslušníci kmene Ikitu nahlásili, že čelí teroru ze strany mimozemských bytostí.
Když jsem se na místo osobně vydal, zjistil jsem, že vyšetřování ukázalo, že ve skutečnosti jde právě o výše zmíněné prospektory, kteří k zastrašování místní komunity používali velice neobvyklé vybavení – konkrétně jetpacky. Jde o první případ svého druhu, s nímž jsem se tu dosud setkal, avšak lze očekávat, že do budoucna takových bude přibývat, neboť tlak na původní obyvatele Amazonie se neustále stupňuje.
V červenci 2024 bylo zveřejněno video zachycující desítky členů izolovaného kmene Mashco Piro, jak vycházejí z pralesa v peruánské oblasti Madre de Dios, která se nachází nedaleko hranic s Brazílií. Příčinou byla podle britského magazínu The Guardian aktivita dřevorubců, toužících těžit cenné mahagonové a cedrové dřevo.
Tato konkrétní kauza ovšem není tak jednoduchá. Z dostupných informací totiž plyne, že se jedná o těžbu v lokalitách, které dříve nebyly součástí tamní rezervace, což se změnilo až v roce 2016. Tehdy byly k Reserva Territorial Madre de Dios přičleněny rozhodnutím komise místního Ministerio de Cultura.
Úředníci si ovšem bohužel úplně neuvědomili, že v té době tam byly platné (už od roku 2002) dvě těžařské koncese, z nichž jednu vlastnila společnost Maderera Canales Tahuamanu. Té se dotyčné rozhodnutí přirozeně ani trochu nelíbilo a začala se proti němu aktivně bránit.
Podobné spory se však mohou táhnout opravdu dlouho a indiánům došla trpělivost. O zhruba dva měsíce později na dřevorubce v Madre de Dios zaútočili a nejméně dva z nich zabili šípy. Organizace Fenamad následně obvinila peruánskou vládu z toho, že za tento politováníhodný incident nese zodpovědnost, neboť těmto problémům nevěnuje dostatečnou pozornost. Jenže to už bylo s křížkem po funuse.
Jak pro agenturu AP uvedl odborník na environmentální právo Carlos Ipenza, „napětí mezi izolovanými domorodými obyvateli a nositeli různých aktivit, které se odehrávají na území předků domorodých kmenů, každým dnem roste.“ Je tak jen otázkou času, kdy dojde k dalšímu ozbrojenému střetu.
Nejen Peru
Není žádným tajemstvím, že ani vlády jiných jihoamerických zemí se o tyto věci příliš nezajímají. Například Brazílie před dvěma lety přijala opatření, podle nějž mohou původní obyvatelé vznést nárok pouze na území, na němž žili v říjnu 1988. To je pochopitelně naprosto zcestné, zvlášť když vezmeme v potaz, že jejich předkové byli obvykle vyštváni do jiných končin pomocí brutálního násilí.
Tuto skutečnost sice později uznal i nejvyšší soud, nicméně v praxi jeho rozhodnutí nic moc nezměnilo. Letos v dubnu se proto v hlavním městě Brazílie konal další ročník protestní akce Acampamento Terra Livre, jejíž organizátoři usilují o nápravu. Letos na něj své zástupce vyslalo zhruba 200 kmenů.
Tip: Dokáže jedna majitelka krkonošské boudy rozložit všechny národní parky v zemi?
V témže měsíci brazilská vláda souhlasila s publikováním snímků indiánů střílejících šípy na prolétající letadlo. „Fotografie jsme zveřejnili, protože pokud věci budou pokračovat tak jako dosud, tito lidé zmizí,“ komentoval to Jose Carlos Meirelles z National Indian Foundation.
Výše jmenovaná organizace se domnívá, že v Brazílii se v současné době může vyskytovat až 68 „nekontaktovaných“ kmenů, které sice o existenci západní civilizace vědí, ale nechtějí s ní mít nic společného – obvykle proto, že už s ní v minulosti měly špatné zkušenosti.
Kvůli vidině velkých zisků nerespektuje práva svých občanů ani Ekvádor. Mediálně známá je třeba kauza, kdy zástupci komunity Kofan zažalovali tři ministerstva (životního prostředí, energetiky a fosilních paliv), která svým rozhodnutím umožnila pokračování těžby poblíž jejich území. U soudu nakonec zvítězili.
Bitva o kulturu i pralesy
Je zapotřebí vzít v potaz, že amazonští indiáni nebojují pouze za právo zůstat na místech, která obývají již tisíce let, ale také za zachování tropického deštného lesa. Jelikož ke svému životu nepotřebují mnoho, nemají důvody ho kácet například za účelem získání chaker, tedy jakýchsi mýtin určených pro pěstování zemědělských plodin.
Těžební společnosti si to však dobře uvědomují a proto se často snaží dosáhnout toho, aby se „divoši“ (z jejich úhlu pohledu) seznámili s různými moderními technologiemi a začali po nich rovněž toužit. Později jim za jejich půdu nabízejí relativně velké finanční prostředky, díky čemuž ji mohou získat zcela legálně a vyhnout se možným komplikacím plynoucím z používání nezákonných postupů.
Netřeba asi podotýkat, že něco takového může mít velice neblahé následky. To mimo jiné potvrdil projekt, jehož autoři umožnili kmeni Marubo připojit se k internetu prostřednictvím služby Starlink od SpaceX.
Důsledkem bylo, že mladí muži začali sledovat sociální sítě i porno a zlenivěli. Místo lovu a zemědělství trávili celé dny na svých mobilních telefonech a u některých dokonce bylo zaznamenáno agresivní sexuální chování.
Náčelníkům tak nakonec nezbylo nic jiného, než přístup k internetu omezit, neboť mnozí se na něm stali vysloveně závislými. Nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, do jaké míry toto opatření zabralo.
Další velký problém spočívá v tom, že pokud se nějaká rodina rozhodne své pozemky prodat, pak na nich následně může docházet k aktivitám, které znečistí ovzduší nebo řeky. To ovšem negativně ovlivní i všechny ostatní, kdo v dané lokalitě žijí bez ohledu na to, že oni sami lákadlu mamonu odolali.
Z tohoto úhlu pohledu je nebezpečná zejména těžba zlata. V Amazonii se při ní totiž stále využívá rtuť, která má jak známo neurotoxické účinky. Vědci mimochodem nedávno zjistili, že některé stromy (typicky Ficus insipda) ve svých kmenech dokážou uchovávat záznamy o koncentracích atmosférické rtuti a plní tak úlohu jakýchsi biomonitorů. Díky takovýmto výzkumům sice může být lehčí odhalit nelegální zlatokopectví, ale samo o sobě to nestačí.
Jak situaci změnit k lepšímu?
Je zřejmé, že žádné jednoduché řešení neexistuje. U domorodých obyvatel, kteří jsou již ve styku se západní civilizací, je nutné provádět osvětu a snažit se je přesvědčovat, aby svou půdu neprodávali, nebo alespoň upřednostnili takového kupce, který chce deštné lesy chránit a nikoliv devastovat. To se však často lépe řekne, než udělá, protože řadu jedinců zajímá primárně množství peněz a nikoliv jejich původ.
Kromě toho je třeba vzít v potaz, že konzervátorské organizace, které se této činnosti věnují, často nemají k dispozici dostatek financí, aby mohly skupovat opravdu velké plochy pralesa. Leckdy se tak musí spokojit jen s vytvářením nárazníkových pásem. Například na Ekvádoru se tak děje díky české organizaci Forest.ink.
„Naším cílem je výkup pozemků hraničících s územím El Paraíso a vytvořit tak nárazníkové ochranné pásmo… Pro nás je skutečně nyní nejdůležitější oblast nárazníkových pásem kolem rezervací a podobně se na to dívají i v ostatních zmiňovaných zemích, kde se ochrana pralesa formuje,“ vysvětlil svého času Radim Ondříšek v rozhovoru pro Novinky.cz.
Přínosné mohou být rovněž projekty, které místním chudým obyvatelům umožní nějakým způsobem na jejich přírodním dědictví vydělávat. Zde lze teoreticky uvažovat celou řadu variant od ekoturistiky až třeba po chov včel a následnou výrobu medu a dalších produktů. Zisky z takovýchto činností nicméně jen těžko budou tak velké, aby mohly konkurovat nabídkám těžařských firem.
Co se týče izolovaných kmenů, mnoho lidí v diskusích na toto téma tvrdí, že nejlepší by bylo na jejich území vůbec nevstupovat a nesnažit se s nimi jakkoliv komunikovat. Tato myšlenka sice na první pohled není špatná, avšak v reálném světě se realizuje jen velice obtížně. Významnou roli v tom sehrává i fakt, že některé tradice amazonských indiánů nám připadají barbarské a cítíme potřebu je změnit.
Podíváme-li se blíže třeba na brazilské Yanomami, pak tito stále rituálně zabíjejí děti, které se narodí s nějakým tělesným defektem. Z jejich popela se připraví jakási kaše a ta následně hromadně konzumuje. Sociolog Julio Jacobo Waiselfisz je skálopevně přesvědčen, že se jedná o vraždy a že máme jakousi morální povinnost snažit se tyto životy zachraňovat.
Jiní s tím nesouhlasí. Právě podobné – byť nakrásně dobře míněné – snahy jsou totiž běžně zneužívány k tomu, aby byli domorodci zbaveni svých práv, kultury i půdy. Je velice snadné podobnými dojemnými příběhy ovlivnit mínění veřejnosti a podsunout jí, že „civilizovaní“ běloši by měli zjednat nápravu. A že se při tom jen tak mimochodem značně obohatí? To už je přece nepodstatný detail…
Hlas lidu, hlas…
Chceme-li zabránit pohromě, měli bychom tedy klást velký důraz i na edukativní kampaně zaměřené na širokou veřejnost. Jedním z hlavních důvodů je to, že přestože řada environmentálních aktivistů odvádí velice užitečnou práci, současná doba jim příliš nepřeje. Mnohdy si za to ovšem mohou sami, neboť se ve snaze o získání pozornosti uchylují ke zbytečně extremistickému jednání.
Pokud však většinová společnost dospěje k závěru, že Amazonie i jejich původní obyvatele je zapotřebí chránit, pak dokáže přimět politiky k tomu, aby přehodnotili své postoje. Známý brazilský fotograf Sebastião Salgado velice správně upozornil na to, že zatímco jeho generace pralesy likvidovala ve jméno rozvoje zemědělství, výstavby nových silnic a podobně, dnes si už uvědomuje, že se jednalo o zločin a naopak vysazuje nové stromy.
Vůbec totiž nejde jen o obrovskou biodiverzitu tohoto ekosystému, nebo třeba o jeho význam pro globální klima. Spoustu zdejších farmářů mnohem víc zajímá to, že v důsledku přehnaného odlesňování nemají dostatek vody a chudnou. Toto jsou ryze praktické záležitosti, které nijak nesouvisejí se žádným „zeleným šílenstvím“ (ať už si pod tímto slovním spojením představíme cokoliv).
Indiáni mohou svá území a svou kulturu účinně bránit jen s naší podporou, což mimo jiné znamená, že k nim nesmíme přistupovat jako k nevzdělaným primitivům, kteří si na rozdíl od nás neuvědomují co je pro ně nejlepší. Jejich znalosti o přírodě a jejím fungování jsou ostatně mnohonásobně větší než ty naše.
Autorem textu a fotografií je Jiří Černý