45 let od katastrofy: Erupce Mount St. Helens pohřbila vše živé ve vzdálenosti desítek kilometrů

Byla krásné nedělní ráno 18. května 1980. Mnoho obyvatel amerického státu Washington si plánovalo užít zbytek slunečného víkendu. Nikdo ovšem netušil, že právě tento den se sopka St. Helens rozhodne probudit ze spánku způsobem, který se zapíše do historie jako největší sopečná katastrofa na území Spojených států amerických. Příběh může také sloužit jako smutná ukázka toho, jaké následky může mít zpochybňování varování vědců a expertů.

První vážné známky aktivity Mount St. Helens začaly již koncem března 1980. Od 20. března zaznamenávali vulkanologové sérii drobných zemětřesení, které naznačovaly pohyby magmatu hluboko pod horou. V následujících dnech se z vrcholu začala uvolňovat pára a sopečné plyny, což přilákalo pozornost médií i místních obyvatel. Vědci proto pečlivě monitorovali sopku a vydali varování před možnou erupcí. Již koncem dubna se severní svah hory začal nápadně vydouvat. Takzvaný kryptodóm postupně rostl až o několik metrů denně. Hora tak doslova bobtnala před očima vulkanologů, kteří si byli vědomi, že se schyluje k mimořádné události.

Přestože byly okolní oblasti evakuovány a stanoveny bezpečnostní zóny, ne všichni obyvatelé a návštěvníci je respektovali. Pro některé se sopka stala turistickou atrakcí, a to i přes varování úřadů. Každý den proudily stovky lidí, kteří chtěli vidět „kouřící horu“ zblízka. Zvyšující se aktivita sopky sice přiměla úřady k důslednější kontrole, ale bohužím se nedokázalo zabránit tragédiím.

Osudové minuty

Přesně v 8 hodin, 32 minut a 11 sekund ráno se hora probudila naplno. Masivní zemětřesení o síle 5,1 Richterovy stupnice narušilo oslabený severní svah sopky. Tato oblast se již týdny nápadně vykláněla ven a varovala geology před blížící se katastrofou. Právě zemětřesení bylo poslední kapkou – svah se během několika vteřin odlomil a rozpoutal jeden z největších sesuvů půdy, jaký byl kdy zaznamenán.

Tato gigantická lavina hornin a ledu dosáhla neuvěřitelné rychlosti až 240 kilometrů za hodinu a během okamžiku pohřbila údolí severně od sopky. To však byl teprve začátek.

Okamžitě poté, co severní svah sklouzl dolů, došlo k boční explozi sopky. Tlak sopečných plynů uvnitř hory se uvolnil mohutným výbuchem směrem ven, přímo na sever. Žhavý pyroklastický proud, tvořený směsí horkých plynů, prachu a hornin, vyrazil z hory rychlostí přes 500 kilometrů za hodinu, likvidoval vše živé a zdevastoval přes 600 kilometrů čtverečních lesa během několika málo minut.

Lidé v okolí neměli žádnou šanci uniknout. Přestože vědci varovali, že se něco může stát, málokdo očekával výbuch právě v této formě – prudký boční výbuch nebyl v té době ještě příliš známý.

Jedním z těch, kteří osudově podcenili situaci, byl fotograf Robert Landsburg. Landsburg fotografoval sopku už několik týdnů před erupcí a chtěl zaznamenat průběh událostí co nejblíže kráteru. Když sopka explodovala, pořídil Landsburg ještě několik snímků, ale vzápětí pochopil, že před žhavým mrakem již neuteče. Fotograf proto rychle sbalil fotoaparát do batohu, lehl si na něj vlastním tělem a pokusil se ho ochránit před ničivou vlnou. Jeho tělo bylo později nalezeno, stejně jako jeho fotoaparát s unikátními snímky zachycujícími poslední momenty jeho života a sopky samotné.

Velmi dramatický je také příběh vulkanologa Davida Johnstona, který na sopku dohlížel ze speciálního stanoviště vzdáleného pouhých deset kilometrů od vrcholu. Johnston byl přesvědčený, že výbuch nastane, ale i jeho šokovala síla a rychlost erupce. Ve vysílačce stačil jen zakřičet: „Vancouvere, Vancouvere, už je to tady!“ Pak bylo spojení náhle přerušeno. Stanoviště, kde Johnston seděl, bylo během několika sekund zničeno výbuchem, a jeho tělo se nikdy nenašlo.

Nejznámější obětí se stal svérázný Harry Truman, osmdesátitříletý muž, který spravoval chatu na břehu jezera Spirit Lake přímo pod sopkou. Truman přes varování úřadů odmítl svůj domov opustit. V jednom z rozhovorů před erupcí dokonce prohlásil: „Ta hora by se neodvážila mě zabít.“ V den výbuchu byl jeho dům pohřben pod padesátimetrovou vrstvou bahna a popela. Trumanovo tělo se nikdy nepodařilo najít, a jeho jméno se stalo symbolem tragédie, která dopadla na oblast Mount St. Helens.

• Psali jsme: Desítky tisíc mrtvých jen kvůli chamtivosti. Od největší průmyslové tragédie uplynulo 40 let

Mezitím, co se žhavý mrak valil do okolí, stoupal nad sopkou mohutný sloup popela, který rychle dosáhl výšky 24 kilometrů. V dalších hodinách pokryl obrovskou část Spojených států vrstvou sopečného prachu. Denní světlo v postižených oblastech téměř zmizelo a život se zastavil.

Mount St. Helens během několika hodin zcela změnila tvář krajiny i životy mnoha rodin. Zbytek dne a noc přinesly ještě obrovské bahnotoky (lahary), způsobené rychlým táním ledovců na úbočí hory, které ničily domy a infrastrukturu až desítky kilometrů od místa erupce. Celkem výbuch zabil 57 lidí, většina z nich neměla vůbec šanci uniknout katastrofě.

Klima pod vlivem erupce

Sopečné erupce mají zásadní dopady i na klima, a Mount St. Helens nebyla výjimkou. Do atmosféry se dostalo přibližně 10 milionů tun oxidu uhličitého, což sice na první pohled působí impozantně, ve skutečnosti je to ale jen zlomek toho, co každoročně vypouští lidstvo. Například lidská aktivita v roce 2024 vyprodukovala přibližně 41 miliard tun CO2, tedy více než čtyřtisíckrát více, než zvládla sopka při své monumentální explozi.

Zásadní klimatický dopad měla ale především oblaka sopečného popela a oxidů síry, která krátkodobě snížila teploty v některých oblastech Spojených států až o osm stupňů. Tato změna sice nebyla dlouhodobá, ale pomohla vědcům lépe pochopit, jaké následky mohou sopečné erupce mít pro klimatické procesy.

• Tip: Trump ničí americké národní parky. Škody mohou být nevratné

Ironií osudu se Mount St. Helens stala přírodní laboratoří, kde mohli vědci sledovat fascinující proces obnovy ekosystému téměř od nuly. Zpočátku zdánlivě mrtvá krajina začala překvapivě rychle ožívat. Do několika let se objevily první rostliny a hmyz, později přišli savci a ptáci.

Obnova krajiny kolem sopky se stala důkazem toho, jak odolná a schopná regenerace příroda dokáže být, a jaké procesy ji vrací zpět k životu po velkých katastrofách. Po zkušenostech z erupce navíc vznikly specializované instituce jako Cascades Volcano Observatory, které pomáhají předcházet podobným tragédiím díky pokročilému monitoringu a včasným varováním.

Erupce také změnila způsob, jakým lidé chápou a respektují sopečnou aktivitu a přírodní rizika obecně. Na příkladu Mount St. Helens se můžeme přesvědčit, že byť má příroda obrovskou ničivou sílu, vždy je také schopná vrátit se zpět k životu. A právě tento odkaz je dnes možná tím nejcennějším dědictvím sopečné erupce z roku 1980.

Úvodní foto: Kreemerz,CC BY 2.0