Budoucnost Česka je bezemisní, firmám ale chybí jasná pravidla hry
Stavebnictví je sektor, který dekarbonizace z velké části teprve čeká. Je třeba ale posílit přenosovou soustavu a zavést předvídatelnou legislativu.
Kristýna Čermáková
3. 7. 2025
Česko je na cestě k dekarbonizaci, bez podpory a stabilního legislativního zázemí se ale bude rozvíjet velmi pomalu, shodli se řečníci během talkshow Pro moderní Česko v Brně. Sektor stavebnictví má v tuto chvíli komplikovanou pozici. Je energeticky i surovinově náročný a je na něj vyvíjen tlak ze strany Evropské unie i ze strany trhu a cenotvorby.
Podle Ondráše Přibyly, zakladatele a ředitele think-tanku Fakta o klimatu, je zhruba polovina českých emisí tvořena velkými podniky a druhou polovinu tvoří právě domácnosti, malé výrobny nebo doprava. „Pro každou firmu, která chce elektrifikovat, aby mohla dekarbonizovat a využívat tak obnovitelné zdroje nebo třeba vodík, se jedná o obrovskou investici, která se vrátí za hodně dlouho,“ upozorňuje.
Pro podobné finanční kroky, které ovlivní chod firmy na následujících třeba i 20 let, je potřeba vycházet ze stabilního a spolehlivého prostředí, což by měla být právě role státu. Bez jistoty, že se podmínky trhu za pět let nezmění, se do dekarbonizace málokdo pustí. Absence finanční podpory pak vyřazuje i malé a střední podniky, které na náročné investice nemají.
„Firmy potřebují také předvídatelné plány rozvoje sítí a přenosových soustav. Dokážou zajistit a zafinancovat velký zdroj energie, ale potřebují mít rozvinutou síť vysokého napětí, transformátorů a dalších věcí. A to je úloha státu, aby jim takové prostředí vytvořil,“ komentuje Přibyla.
S tím souhlasí i Kristýna Vobecká, ESG managerka společnosti Wienerberger. „Opatření na dekarbonizaci jsou nákladné a pohybují se klidně i v řádech miliard, a ačkoliv se část dá zaplatit z dotace, zbytek musí firma odněkud vzít sama. A to se pak pochopitelně promítne i do koncových cen pro zákazníka,“ dodává.
Přesto stále platí poučka, že nejlepší energie je ta, která se nikdy nemusí ani vyrobit. To znamená energeticky úsporné provozy i nízkoemisní výstavbu. A protože si Evropská unie klade za cíl být do roku 2050 uhlíkově neutrální, i stavebnictví se bude muset rychle změnit.
„Do roku 2030 bude platit, že všechny nové budovy budou muset být emisně neutrální, to znamená třeba fotovoltaiku na střeše, energie čerpaná z obnovitelných zdrojů a nepřípustnost využívání fosilních paliv,“ komentuje Vobecká a vysvětluje, že firmy do dekarbonizace tlačí jak legislativa, tak trh a zákazníci samotní.
Chybějící recykláty
Směrnice Evropské unie navíc dbají na všechny tři fáze provozu budovy. Tedy na původ a emisní stopu materiálů, ze kterých je vyrobena, na její provozní energetické náklady i na to, jakým způsobem se jednoho dne zlikviduje. Problémem jsou paradoxně například recykláty, které by měly tvořit značný podíl při stavbě.
„Není jich dostatek, stavíme více, než kolik budov bouráme, abychom získávali třeba cihly. A navíc se bourá často necitlivě a suroviny jsou pak nepoužitelné,“ vysvětluje Vobecká. Důraz je v tuto chvíli kladen především na to, aby suroviny nesly minimální uhlíkovou stopu a byly i klimaticky odolné.
Když totiž dokážou úspěšně udržet teplo nebo izolovat chlad, uleví tím i následné energetické spotřebě. „Především do budoucna bude větším tématem, jak budovy klimatizovat, než jak je vytápět. Nedává smysl dneska stavět budovu z železobetonu a skla, protože víme, jak to dopadne – že bude nutná permanentní klimatizace,“ dodává Vobecká.
Možností, jak ozelenit provoz, existuje velké množství. Od nákupu zelených certifikátů přes rekuperace a chytré řízení, zelené fasády a zelené střechy, tepelná čerpadla nebo fotovoltaiky. Alespoň částečná povinnost dekarbonizace se zatím týká především průmyslových a veřejných budov, časem ale zasáhne i běžné rodinné domy. Je proto lepší při aktuálních rekonstrukcích a plánech myslet na budoucnost už nyní.
Úvodní foto: KČ