Jan Plšek: Fotovoltaika na památkách je ve veřejném zájmu, plošné zákazy povedou jen k soudním sporům

Jan Plšek | 30. 11. 2022

Jan Plšek: Fotovoltaika na památkách je ve veřejném zájmu, plošné zákazy povedou jen k soudním sporům

Památkáři v novém metodickém vyjádření upřednostňují ochranu památek před ochranou klimatu, energetickou soběstačností a ekonomickým využitím budov.

Takový pohled však může být v mnoha případech nezákonný, píše ve svém komentáři právník Jan Plšek z advokátní kanceláře Doucha Šikola advokáti. Vydáváme redakčně upravenou a zkrácenou verzi textu, jehož plné znění najdete zde.

Národní památkový ústav (NPÚ) dne 10. 11. 2022 zveřejnil metodické vyjádření k posuzování záměrů na osazování fotovoltaických a jiných solárních zařízení na kulturních památkách, v památkově chráněných územích a v ochranných pásmech kulturních památek a památkově chráněných území. Vyjádření je sice nezávazné, ale lze očekávat, že v praxi se budou orgány státní památkové péče metodikou NPÚ řídit.

Právník Jan Plšek.
Foto: archiv Doucha Šikola advokáti

V praxi se setkáváme s řadou případů, kdy je ze strany lokálních orgánů památkové péče ve jménu ochrany „střešní krajiny“ zcela nepřiměřeně bráněno v instalacích střešních solárních elektráren bez ohledu na práva a oprávněné zájmy vlastníků staveb.

Děje se tak mnohdy i v situacích, kdy by instalace solární elektrárny nebyla téměř vůbec viditelná, nebo je daná střešní krajina již fakticky zasažena jinými moderními instalacemi, případně jde o lokality s nižším stupněm památkové ochrany.

V takových případech se pak blokace instalací solárních elektráren jeví jako samoúčelná, tím spíše v aktuální energetické, klimatické a geopolitické krizi. Rigidní postoje lokálních orgánů státní památkové péče jsou pak mnohdy nuceny napravovat odvolací orgány či správní soudy. Snahu památkářů o sjednocení přístupu lze určitě uvítat, nicméně samotný výsledek budí spíše rozpaky, a v praxi lze očekávat další správní spory.

Památková ochrana není jediný veřejný zájem

Přístup NPÚ zůstal bohužel v mnohém zakonzervován v metodách z období před rokem 1989. Na půdorysu zákona o státní památkové péči z roku 1987 příslušné orgány mnohdy zapomínají, že památková ochrana je sice důležitý, avšak nikoli jediný veřejný zájem hodný ochrany. V konkrétním případě je třeba vždy hledat proporcionální vztah mezi památkovou ochranou a dalšími konkurujícími veřejnými zájmy, včetně práv a oprávněných zájmů vlastníků příslušných staveb.

Právě systematické přehlížení zájmů vlastníků dotčených budov je z ústavního hlediska letitou slabinou památkové ochrany v České republice a důvodem korigujících zásahů správních soudů do rozhodovací praxe orgánů památkové péče.

Kolik vám vydělají solární panely a jak rychle je můžete mít na střeše vašeho domu?

K proporcionalitě památkové ochrany se návodně vyjádřil Nejvyšší správní soud například již v rozsudku z roku 2013: „správní orgán musí při rozhodování na úseku státní památkové péče vždy velmi pečlivě vážit, zda omezení vlastnického práva, kterým je i závazné stanovení, jakým způsobem vlastník památkově chráněné nemovitosti smí, či naopak nesmí tuto nemovitost opravit, upravit či přebudovat, je proporcionální veřejnému zájmu na zachování památkové hodnoty dané nemovitosti či lokality, v níž se nachází."

Soud navíc tehdy poukázal na to, že zájem na památkové ochraně je jen jedním z více veřejných a soukromých zájmů, které se střetávají a v případech stavebních zásahů do nemovitostí si vzájemně konkurují. Nová metodika NPÚ ale dlouhodobý ústavní problém neproporcionality uplatňování památkové ochrany přehlíží. V metodice NPÚ není opět zmíněna povinnost orgánů proporcionálně zohledňovat nejenom památkové hodnoty, ale rovněž ekonomické zájmy vlastníků budov. Takto pojatá problematika má tedy opět nakročeno před odvolací orgány a správní soudy.

Metodika je prodchnutá absolutizací památkové ochrany

Možnost umístění solární elektrárny na střechu budovy pro účely výroby elektřiny je přitom dnes již zcela samozřejmým, společensky akceptovaným, ekonomicky a environmentálně přínosným, a státem podporovaným způsobem využití majetku a tvoří součást standardu provozu staveb, obdobně jako elektrická přípojka, anténa či vodovod a kanalizace.

Veřejný zájem rozvoje fotovoltaiky navíc dlouhodobě deklarují evropské orgány, které v souvislosti s energetickou krizí připravují další radikální zjednodušení podmínek. O tom se metodika NPÚ rovněž nijak nezmiňuje a zůstává zahleděna sama do sebe, kdy přímo uvádí, že „řešení klimatické krize nesmí přivodit krizi kulturního dědictví“.

Pochybnosti budí i samotný obsah nové metodiky NPÚ, který je prodchnut duchem absolutizace památkové ochrany. Lze uvítat akcent památkářů na individuální posuzování reálného pohledového uplatnění fotovoltaiky a na zohlednění stupně a charakteru památkové ochrany. Naproti tomu metodika NPÚ nezohledňuje dostatečně řadu dalších aspektů.

Instalací běžné fotovoltaiky zpravidla nedochází k narušení střechy a její hmotná podstata nebývá podstatně zasažena. Instalace navíc nepředstavuje nevratný zásah. Běžná solární elektrárna bývá povolována a realizována jako dočasná, lze ji prakticky kdykoli ze střechy sejmout a obnovit původní stav. Oba aspekty sice metodika zmiňuje na stranách 7 až 9, ale nejsou dovedeny k jasnému závěru.

Moderní panely navíc mohou být vyhotoveny v tlumených barvách bez nežádoucích kontrastů a odlesků. Ani tento aspekt metodika, ačkoliv jej zmiňuje, nedovádí k jasnému závěru.

Pokud metodika NPÚ ve svém závěru uvádí, že „osazení FTV nebo jiných solárních zařízení by nemělo být odmítáno bez uvedení relevantních důvodů“, pak by bylo na místě upřesnit, že takový postup by byl nezákonný.

Paušální vyloučení viditelnosti panelů je nesmyslné

Památkáři dále uvádějí orientační příklady principů posuzování, které však prakticky vylučují efektivní instalaci panelů na plochých či šikmých střechách. Společným jmenovatelem příkladů je paušální vyloučení viditelnosti panelů fotovoltaické elektrárny, byť i z ojedinělého pohledového místa nebo vzdálených vyvýšenin.

Výjimkou jsou pouze takzvané integrované systémy, u nichž jsou fotovoltaické panely přímo součástí stavby, tedy řešení pro běžného stavebníka stěží dostupné. Úplné vyloučení pohledového uplatnění panelů je nesmyslné, neboť v praxi bude jen málo střech, na které není odnikud vidět.

Podle našeho názoru by si přístup NPÚ zasloužil přehodnocení a širší společenskou diskuzi, zda je skutečně solární panel umístěný na střeše takovou pohromou pro naše kulturní dědictví a identitu, jak varuje metodika NPÚ, anebo zda by před rigidní neměnností vzhledu „střešní krajiny“ neměly dostat přednost spíše ekonomický provoz budov, svoboda nakládání s majetkem a ohleduplnost k životnímu prostředí a k lidem. Jsme přesvědčení, že za současné energetické, klimatické a geopolitické situace by památková ochrana měla být jen zcela výjimečně důvodem zákazu střešních fotovoltaik a nikoli naopak.

Autor: Jan Plšek, Doucha Šikola advokáti

Foto: Pavel Baroch