Šrámy po těžbě můžou být rájem biodiverzity. Necitlivé a drahé rekultivace ale přírodě škodí

Ondřej Novák | 23. 10. 2022

Šrámy po těžbě můžou být rájem biodiverzity. Necitlivé a drahé rekultivace ale přírodě škodí

Česká krajina je poseta řadou míst, která člověk vzal přírodě a zničil kvůli těžbě kamene, uhlí, písku nebo vzácných surovin. Lomy, doly a výsypky jako příslovečné šrámy na tváři krajiny proto procházejí postupnou rekultivací. Ale obnova poničených míst, pokud je provedena špatně, může přírodě ještě víc uškodit.

Narušená a opuštěná krajina totiž představuje ráj pro divokou přírodu a poskytuje útočiště druhům, které se jinak na intenzivně obhospodařovaných polích, v monokulturních lesích nebo ve městech jen stěží udrží.

Stát začal s obnovou míst po těžbě už za minulého režimu. V 70. letech vznikl v Československu dokonce vlivný myšlenkový proud, který prosazoval takzvanou technickou rekultivaci. Jde o stav, kdy se třeba povrchový důl nebo lom složitě upraví, a na místě vznikne les, louka nebo pole.

„Jenže později v 80. a 90. letech se na plochy dostali přírodovědci, kteří z dnešního pohledu celkem nepřekvapivě zjistili, že na uměle vytvořených plantážích v podstatě nežije nic zajímavého,“ vysvětluje Robert Tropek, ekolog a entomolog z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Biologického centra Akademie věd, který se biodiverzitě na bývalých těžebních plochách dlouhodobě věnuje.„Tehdejší ideologie byla taková, že co je zelené, to je příroda,“ dodává.

Odkaliště v severozápadních Čechách.
Foto: Ondřej Novák

Na opačném konci spektra stojí plochy, které z pohledu člověka jsou zanedbané, ponechané jen přírodním procesům. Výzkumy biologů ale ukázaly, že lokality ponechané přirozené sukcesi (tedy procesu, kdy se na vytěžená místa šíří bez zásahu člověka volně žijící druhy) představují doslova zřídla biodiverzity.

„Na sukcesně vyvinutých plochách žijí stovky vymírajících druhů živočichů a rostlin. A zjistilo se, že když lokality ponecháme volnému průběhu, řada míst začne mít ochranářskou cenu srovnatelnou s chráněnými územími. Zatímco technicky rekultivované plochy jsou biologicky bezcenné, přestože jejich přeměna stála obrovské množství peněz. Rekultivace stojí i přes milion korun za hektar a na severočeských nebo západočeských výsypkách se rekultivují obrovské plochy,“ říká Robert Tropek.

Ať zavládne příroda

Výzkumy vědců v uplynulých desítkách let prokázaly, že drahé technické rekultivace potenciál pro přírodu nevytvářejí, ale naopak ničí. Jde o postup, který za pomoci technického řešení velmi rychle vytvoří něco umělého. Typicky pracuje s remodelací terénu, zavážkou organickým materiálem a vysazováním monokultur stromů, keřů nebo trav. Z řady vytěžených míst tak vznikají smrkové nebo borové monokultury, případně biologicky nezajímavé trávníky.

Naopak spontánní sukcese je proces, kdy plochy postupně obsazují náletové dřeviny a trávy, a v těžbou narušené půdě se zabydlují druhy hmyzu, které jinak v české kulturní krajině už příliš nevidíme. Jde třeba o různé druhy samotářských včel, které si hloubí nory v pískovnách nebo na výsypkách teplárenského popílku. Nevzhledné prostředí pro ně může představovat učiněný ráj, protože podobně narušené (odborně řečeno disturbované) plochy už nejsou v obhospodařované krajině běžné. Společnost navíc ušetří peníze za drahou rekultivaci, která je z ekologického hlediska kontraproduktivní.

Na druhou stranu, neopečovávané plochy jsou také vhodným prostorem pro invazní druhy. A pokud rostliny nic nespásá, plocha postupně zaroste do té míry, že začne být pro ohrožené druhy nepříznivá. A biodiverzita po čase zase klesne. Biologové proto dnes doporučují rekultivovat kompromisním řešením.

„Ekologická obnova představuje postupy s jiným cílem. Tím není rychlé zazelenění, ale vytvoření polopřirozených ekosystémů, které budou dlouho udržitelné. Používají se sice také technické postupy, ale většinou jsou tam jen proto, aby odstranily urgentní problém jako odstranění invazních druhů, nastartování ekologické sukcese tak, aby její vývoj směřoval k přirozenému prostředí,“ vysvětluje ideální postup Robert Tropek.

V rámci ekologické obnovy rekultivátoři na lokality navezou třeba semena ohrožených druhů rostlin posbíraná v nedalekých chráněných oblastech. Bývalý lom se může stát třeba biologicky cenným stepním trávníkem nebo mokřadem. Podle Tropka je to náročnější proces, protože při ekologické obnově nelze pracovat jen od rýsovacího prkna. Celý proces je ale ve výsledku levnější a ještě podpoří biodiverzitu.

„Navíc to samozřejmě trvá trochu déle a o lokalitu se musí někdo desítky let aktivně starat. Náklady na rekultivaci se ale díky tomu rozprostřou do dlouhého období. A výsledek je cennější pro celou krajinu a ne jen třeba pro někoho, kdo tam za sto let pokácí smrky a prodá je,“ dodává Tropek.

Někteří těžaři potřebují za rekultivace utratit co nejvíc

Volání vědců po uplatňování rozumných forem rekultivace už podle Tropka za poslední desítky let vyslyšela řada firem. Od postupů takzvané restaurační ekologie (což je obor zkoumající obnovu poškozených území) si slibují jednak nižší povinné náklady na přeměnu poničené krajiny. A jednak výsledek citlivé rekultivace je důležitý i ze socio-ekonomického hlediska, protože úbytek biodiverzity ohrožuje život tak, jak jej známe, a bývalé těžařské lokality představují místa, která můžeme vrátit přírodě poté, co jsme je z přírody ukradli.

Střešní solární elektrárna může přinést úsporu i 30 tisíc korun za rok. Vyplatí se i vám?

„Pak jsou tu ale některé těžební firmy, které rekultivace dělají s úplně jinou motivací. Je běžné, že velké těžební firmy mají dceřinou společnost na rekultivace. Od 90. let existují rekultivační fondy, do kterých firmy ukládají procenta z tržeb. V těchto fondech těžaři akumulují desítky miliard korun, které pak musí využít na rekultivaci. A když mají dceřinou firmu, mohou si vyfakturovat velmi drahý postup, jako je modelace terénu, zavezení organickým materiálem, vysázení smrčků nebo exotických druhů a trávníků. A tímto způsobem dostávají prostředky z rekultivačního fondu zpět do své firmy a mají na tom zisk,“ upozorňuje Tropek na nebezpečnou praxi těžařů.

Malí těžaři naopak plánují na vytěžených plochách borové lesy, které ale třeba v pískovnách už rostou samovolně. „A firmy po konci těžby divoké borovice odhrnou buldozerem, zavezou to sutí, aby získali peníze za uložení odpadů, následně vysází smrčky a to vydávají za rekultivaci. Naštěstí těchto případů ale trochu ubývá,“ dodává Tropek.

Zničená Tuchlovická halda

K podobným, z přírodního hlediska, ne zcela ideálním rekultivacím ale kromě firem přistupuje i stát. Robert Tropek připomíná třeba případ Tuchlovické haldy u Tuchlovic na Kladensku. Ta vznikla návozem zeminy po těžbě černého uhlí a desítky let se o ni nikdo nestaral.

„Velká část haldy mezitím samovolně zarostla dřevinami, křovinami, byly tam poměrně cenná společenstva řady ohrožených druhů. Lidé tam chodili venčit psy a jak už to na Kladensku bývá, haldy jsou tam součástí života. Jenže pak se to najednou začalo rekultivovat,“ vzpomíná Tropek. Rekultivátoři celý kopec přemodelovali z členitého tvaru do podoby pravidelného kopce a vysázeli na něm trávníky bez významné biologické hodnoty.

Zvládněte zimu i bez ruského plynu. Tepelné čerpadlo přinese pohodu i velké úspory rodinného rozpočtu

„A stálo to přes miliardu. Měli jsme něco, co samovolně zarostlo, stalo se to součástí krajiny a stát to rekultivoval z pohledu ochrany přírody naprosto kontraproduktivně. A to se pořád zbytečně děje. Jako společnost tím ztrácíme ekonomicky i eticky. Něco zničíme, pak tam vznikne cenná příroda a my ji zničíme ještě jednou, protože příroda nevypadá jako narýsovaná od rýsovacího prkna,“ uzavírá Tropek.

Přírodovědci ale upozorňují, že i technické rekultivace mají někdy svůj smysl. Například na odkalištích plných těžkých kovů, kde hrozí eroze či proniknutí škodlivin do spodních vod. Na jiných místech zase může obecný zájem převážit nad zájmy přírody a je vhodnější na nich vytvořit třeba park pro rekreaci. Ale i na takových místech se snad vždy najde skrytý kout, který můžeme ponechat včelám samotářkám.

Autor: Ondřej Novák

Úvodní foto: Pixabay