Niedermayer: Kritika cen energií je pohodlná výmluva. Firmy brzdí vlastní neochota inovovat

Německý plán na dotaci cen elektřiny pro velké firmy u nás vzbudil velkou pozornost a přinesl řadu misinterpretací, které stojí za objasnění.

Především, Němci svou podporu připravují v souladu s před několika měsíci představeným konceptem CISAF, který Komise předložila jako rámec pro možnou státní podporu energeticky náročného průmyslu. Tento systém umožňuje dotovat část spotřeby elektřiny u energeticky náročných podniků, zároveň však vyžaduje, aby podpořené firmy investovaly do energetických a emisních úspor. Jinými slovy, podobná opatření mohou provést i další země.

Ve vzduchu ale visí otázka: mají na to? Překvapivě se zdá, že ano – dle existujících odhadů jde o částky, které se pohybují v řádu kolem 0,1 % HDP, tedy v našem kontextu ani ne 10 miliard korun.

Pokud tedy naše vláda bez podrobné analýzy dopadů zvažuje převést na stát poplatky za OZE, které jsou u nás nelogicky vybírány výhradně z elektřiny, a nikoliv z jiných, emisně náročnějších paliv, v celkovém objemu kolem 20 miliard korun, pak by podpora energeticky náročných firem v „německém rozsahu“ představovala zhruba polovinu této částky.

• Tip: Čeká nás zdražování elektřiny i plynu, bude v řádu desítek až stovek korun

Není ale od věci podívat se i na další čísla. Především elektřina, která je u nás v centru diskusí, tvoří na celkové spotřebě energií jen necelou čtvrtinu – a to bohužel i v evropském kontextu.

Proč bohužel? Nejen proto, že většinu ostatních paliv Evropa dováží, což představuje jak bezpečnostní riziko, tak zátěž pro naši ekonomiku, zatímco elektřinu – navíc čistě – můžeme vyrábět doma. Elektřina ale kromě své makroekonomické a strategické výhody též umožňuje zásadně snížit emise, zatímco fosilní paliva ne.

Pouze čtvrtina celkových nákladů

Toto číslo tedy ukazuje, že i reálně či hypoteticky vysoké ceny elektřiny mají vliv jen na poměrně malou část – maximálně na čtvrtinu – celkových energetických nákladů v ekonomice. Je proto pozoruhodné, že jsou často uváděny jako hlavní příčina údajné nekonkurenceschopnosti našich firem. U ostatních paliv, zejména zemního plynu, bychom totiž neměli mít výrazně vyšší náklady než země, které tuto surovinu nemají a dovážejí ji jako LNG.

U konkurenceschopnosti se zastavme. V diskusi o ní se objevuje více pojmů z oblasti energetiky. Prvním jsou emisní povolenky – zhruba dvě dekády starý nástroj, který je tahounem transformace k udržitelné dekarbonizaci. V debatě o nich ale uniká fakt, že nejen v minulosti, ale i nyní dostávají energeticky náročné firmy drtivou většinu emisních povolenek zdarma. A možná, že některé z nich mají či měly i finanční prospěch – pokud jich dostanou více, než potřebují. V diskusi tak postrádám informace o tom, jak si stojí konkrétní firmy či odvětví z hlediska toho, jak velkou zátěž povolenky představují.

• Psali jsme: Zhodnocení Pařížské dohody: Oteplování zpomaluje. Ano, čtete správně

Dalším pozoruhodným bodem je diskuse o CBAM – tedy o ochraně našich firem proti emisně zvýhodněným dovozům ze zemí, které zatím emise nezpoplatňují. Ve veřejném prostoru totiž startuje tvrdý atak na tento systém, pravděpodobně ze strany firem, které chtějí dovážet levnější zboží, než jaké vyrábějí místní producenti. Tvůrci politik jsou pak pod dvojím tlakem: od těch, kteří si stěžují na vysoké náklady výroby v Evropě, které je znevýhodňují proti dovozům, i od těch, kteří chtějí nadále dovážet emisně zvýhodněné zboží bez ohledu na to, že to poškozuje firmy z Unie.

Nicméně asi největší otázky spojené s konkurenceschopností jsou z domény ekonomické. První z nich se týká toho, jak si naše firmy stojí z hlediska jednoho z nejvyšších nákladů – tedy mezd.

Ztráta komparativní výhody

Rychlý, velmi hrubý propočet mzdových nákladů zpracovatelského průmyslu (odhadem 1,5 milionu zaměstnanců s hrubou mzdou 50 tisíc měsíčně) nás přivede k ročnímu nákladu firem v řádu 1 200 miliard korun. Porovnáme-li to s nákladem na elektřinu, dobereme se při odhadované ceně například 6 korun za kWh k nákladu nejvýše 120 miliard (spotřeba zpracovatelského průmyslu je odhadována na 15–20 TWh), tedy desetinu nákladů na mzdy.

Jinými slovy, pokud máme například vůči Německu (stále) mzdovou výhodu v řádu desítek procent nákladů na práci, pak ani hypoteticky extrémně vysoké ceny elektřiny – které dle mých informací firmy s vyšší spotřebou neplatí – těžko něco změní na naší cenové konkurenceschopnosti. Samozřejmě to vlastníka nepotěší, protože jde zřejmě o náklad na úkor jeho zisku. Naopak, ani třeba o korunu či dvě levnější elektřina na makroúrovni nevymaže fakt, že díky slušnému dlouhodobému růstu jsou u nás vyšší mzdy než v Bulharsku či Maďarsku.

Je zde ale ještě jeden, zřejmě důležitější ekonomický koncept – otázka komparativní výhody, která je v centru rozhodování firem o tom, co a kde vyrábět. Asi každý chápe, že komparativní výhoda je věc, která se v čase mění. Třeba tím, že technologie firmy se z nadprůměrné stane – kvůli rychlé inovaci u konkurentů – sotva průměrná. Nebo vyšším růstem mezd. Změnou směnného kurzu. Anebo tím, že firma přijde o výhodné dodávky surovin.

• Tip: Niedermayer: Evropa ve vývoji elektromobilů začíná vítězit, čínská pohádka je nadhodnocená

Jistá část problému naší, ale také německé ekonomiky, spočívá v tom, že některé firmy přišly o komparativní výhody. Třeba tím, že „přišly“ o levný (v praxi proklatě drahý) ruský zemní plyn. Jinde podobnou roli sehrály končící ruské dodávky surovin. Roli hraje i fakt, že ve Skandinávii a Španělsku je – díky vhodným investicím – extrémně levná elektřina. Pro většinu firem u nás je podstatným faktorem oslabujícím konkurenceschopnost nezavedení eura. Také se pravděpodobně stalo, že se leckde vlastníci rozhodli „dojet“ existující technologii, kterou neinovují, a ta už třeba i s přispěním růstu mezd není konkurenceschopná.

Jinými slovy: může dávat smysl, aby i naše vláda v rámci schválených pravidel zvážila podporu nejvíce citlivých firem v otázce ceny elektřiny, pokud se tedy rozhodne „někomu“ elektřinu zlevnit. Dobře cílené opatření by bylo nejen levnější, ale mělo by i větší efekt než kroky plošné. Nad tím by zároveň měla být otázka, zda je to rozumné. A zda nejde jen o poměrně malý faktor v „průměrné“ konkurenceschopnosti našich firem.

Mnohem důležitější, přinejmenším ve střednědobém horizontu, jsou všechny ty „nudné faktory“, ve kterých se nám úplně nedaří. V první řadě kvalitní vzdělávání, efektivní R&D či dobré fungování státu. A samozřejmě podpora takového fungování firem, které podporuje jejich neustálé inovace a udržování silné konkurenční pozice – namísto málo produktivního vyzývání minulosti, které je u nás hluboce zakořeněné… a které může přispět k tomu, že začneme naši budoucnost prohrávat.

Úvodní foto: Archiv L. Niedermayer