Za oprýskanými zdmi roste nový svět. Podívali jsme se dovnitř do Továrny Vír

Na zahrádce voní káva a slunce se opírá do oprýskaných zdí. Za námi se na prádelní šňůře pohupuje prádlo a z dálky doléhá zvuk rekonstrukce. „Bylo nám jasné, že to může být buď velká příležitost, anebo velký průšvih pro turistický ruch,“ vzpomíná majitel areálu David Matuška na okamžik, kdy se rozhodl koupit rozpadající se továrnu u Vírské přehrady.

Úzkou kamennou uličku, kde sedíme, přezdívá Matuška „italská“. Její křivolaké zdi už dostaly novou tvář, jinde se ještě pracuje a část areálu slouží jako skladiště. Nic se tu nevyhazuje – od starých lustrů z bourané tišnovské radnice po kohoutky u dřezů, všechno čeká na opravu a nové využití.

Areál Továrny Vír leží přímo na břehu Svratky. Řeka tu není jen zdrojem vody, přitahuje turistický ruch a zároveň dodává areálu energii. Jen pár stovek metrů proti proudu tok uzavírá masivní betonová stěna přehrady, kterou vybudoval stát v 50. letech. „Přehrada měla několik funkcí, sloužila jako ochrana proti povodněmi, byla zdrojem pitné vody, sloužila k rekreaci i rybaření. A pochopitelně také pro energetické účely,“ vysvětluje Matuška. Loni na podzim se její význam potvrdil – přehrada dokázala zadržet velkou vodu a ochránila Vysočinu před povodněmi.

Od mlýna k textilce

Původ areálu sahá do roku 1913, kdy Josef Rotter přestavěl starý mlýn na textilní továrnu. V roce 1927 k ní přibyla hydroelektrárna, která nám nyní pod nohama hučí v podzemním kanálu. Po desetiletích výroby podnik v roce 2012 zkrachoval a haly osiřely. Postupně jimi procházíme, i v tom nejdepresivněji vyhlížejícím koutě Matuška popisuje své vize.

Díky tomu, že se jedná o bývalou textilku, má továrna netypicky velká okna, kterými dopadá dovnitř krásné světlo. V mnoha částech leží ještě omšelé parkety, také neobvyklé pro bývalou továrnu. Z této haly by mělo být jednou ubytování.

Dnes má celý areál 25 tisíc metrů čtverečních a Matuška ho rozdělil na tři části: Továrna, Farma a Uhelna. „Továrna“ – původní výrobní prostory – prošla po koupi v roce 2022 rychlou rekonstrukcí, aby se dala co nejdříve využívat. „Farmu“ tvoří haly ze 70. a 80. let, kde má vzniknout výroba regionálních potravin a hydroponické pěstování. A „Uhelna“ je zatím jen v plánech.

„Farma je asi nejnovější část areálu. Jsou to haly ze sedmdesátých, osmdesátých let. A právě Farmu jsme vyčlenili pro výrobu regionálních potravin, kterou už třetím rokem realizujeme v našich stávajících gastro provozech,“ popisuje Matuška, zatímco vcházíme dovnitř dalších hal.

Prozatím ale Farma působí spíše jako skladiště. „Je to taková Ikea,“ směje se Matuška. V halách se kupí staré židle, skříně, lustry i drobnosti, které Matuška zachraňuje a postupně restauruje. Zeleň prorůstá rozbitými okny a pod starým továrenským jeřábem se ukrývá například skleněná mozaika, zachráněná z tišnovské radnice.

Energie z vody

Pan majitel nás ale zavádí i tam, kam se běžní turisté nedostanou, přímo k srdci celé fabriky. Téměř sto let staré potrubí je stále v provozu a funguje, na zdech navíc pořád ještě visí pozůstatky bývalého režimu v podobě plakátů s motivačními hesly. Zůstaly tam jako památka.

Potrubí stále vede užitkovou vodu jen díky gravitaci přímo z přehrady. Od roku 1927 tu funguje hydroelektrárna s výkonem 140 kilowattů, kterou zajišťují dvě Kaplanovy turbíny. Dnes je areál stoprocentně soběstačný a většinu vyrobené elektřiny dokonce dodává do sítě. Do budoucna chce Matuška vytvořit ostrovní provoz a energetickou komunitu.

„Máme dostatek energie a nechceme ji prodávat do sítě. Chtěli bychom fungovat čistě na bázi té vodní elektrárny. Mít 100 procent energie z obnovitelných zdrojů a budovat na tom infrastrukturu,“ říká. Plánuje i nabíjecí stanice pro elektromobily a půjčovnu elektrokol.

Strategie počítá i s fotovoltaikou o výkonu 100 kilowattů a využitím stálé teploty vody z přehrady pro tepelná čerpadla. „Máme tady celoročně šestistupňovou vodu, protože teče ze čtyřicetimetrové hloubky přehrady. V létě studenou, v zimě teplou,“ vysvětluje Matuška.

Pod hlavní přehradou leží vyrovnávací nádrž, která umožňuje výrobu elektřiny 24 hodin denně. Do budoucna by rád vybudoval i přečerpávací elektrárnu. „Přečerpávací elektrárna je ve své podstatě baterie – dobíjí se a vybíjí s řadou pozitivních efektů. My tady máme jednu obrovskou výhodu, že nám tu baterii postavili už při stavbě přehrady,“ říká.

Udržitelný turistický ruch

Od roku 2022 se Továrna Vír otevřela i návštěvníkům. Nejprve tu vznikla hospoda, poté ubytování pro 40 osob a stellplatz pro karavany. Turisté mohou zkusit ferratu na komín, skoky z plošiny ve 26 metrech nebo zimní ledovou stěnu. I během naší návštěvy je vidět, že je o skalní masiv zájem, parkoviště se plní auty a lidé na ferratě na pár místech stojí frontu.

I to bylo kamenem úrazu celého projektu hned zpočátku, nenaštvat místní nárůstem turistického ruchu a parkujících aut. Proto jedním z prvních kroků bylo vybudování parkoviště pro 70 aut a nové stezky, které návštěvníky odvádějí mimo vesnici. „Udržitelný turistický ruch je takový, který se zaprvé neokouká, neopotřebuje, a pak ale také takový, který nezatěžuje okolí,“ vysvětluje Matuška.

Cílem je, aby Továrna Vír sloužila jako zázemí pro sport i společenské akce – od horských kol po kongresy. Největší překážkou ale zůstává financování rekonstrukce. V tuto chvíli je třeba dodělat část Továrnu, kde se i během naší procházky čile pracuje na zednických pracích. Projekt má stavební povolení a schválenou dotaci, nově až na 70 procent nákladů. Počítá s výměnou oken, zateplením střech, novou krytinou i elektroinstalací. Jenže banka odmítla vzít areál jako zástavu.

„Na poslední chvíli nám vypadla financující banka, pro kterou celý objekt nemá dostatečnou hodnotu jako zástava. Což je paradoxní, jenže banka argumentuje tím, že objekt by nemusel sehnat kupce. Takže aktuálně hledáme partnery, financující banku, spoluinvestory,“ říká Matuška.

Podle něj banky narážejí na specifickou povahu podobných nemovitostí – prodejní hodnota je vysoká, kupců málo. Po dokončení by přitom přibylo dalších 60 lůžek. Dalším paradoxem je také jeho snaha o recyklaci. Matuška běžně pořizuje vybavení z druhé ruky, což je úsporné a praktické, ale dotační systém na to není stavěný. Někdy tak dotace padá jen proto, že chybí faktura za nové vybavení.

Továrna není a ještě dlouho nebude dokončeným projektem, nabízí totiž nekonečné množství možností. Každý týden se tu něco mění – jedna část se opravuje, jiná se připravuje na nové využití. Stačí jen ukázat na zarostlý kus pozemku mezi sutinami a Matuška hned vysvětluje svou vizi ovocného sadu. V Uhelně zas vidí budoucí trenažer pro potápěče, záchranáře i nauku první pomoci.

Společné mají všechny projekty ale jedno, a tím je udržitelné podnikání a ohleduplná turistika. „Máme tu dostatek lokálních zdrojů a chceme, aby na nich mohla stavět celá komunita,“ říká Matuška. Jeho plán stojí na kombinaci obnovitelných zdrojů, recyklace a spolupráce s místními.

Do budoucna by chtěl také propojit více podobných projektů v celém údolí řeky Svratky, spolupracovat na podpoře cestování vlakem v kombinaci s půjčovnou elektrických dopravních prostředků nebo podporovat méně známé turistické oblasti v okolí. A i když je projekt zatím teprve na začátku, už teď dokazuje, že i stará továrna v malé obci může dostat nový smysl.

Úvodní foto: KČ