Věděli jste? Listopadová revoluce začala ve skutečnosti v Teplicích
Už 11. listopadu vyšli lidé v Teplicích do ulic. Za čistší vzduch, zdravější krajinu i omezení těžby. A místo řešení režim tehdy nabídl jen „pohřebné“.
Kristýna Walterová
17. 11. 2025
Když se dnes vzpomíná na listopad 1989, většině lidí se automaticky vybaví studentské demonstrace v Praze na Albertově. Jenže první otevřený odpor vůči režimu nezažehl pochod studenstva, ale ekologická krize na severu Čech. Už 11. listopadu vyšli do ulic obyvatelé Teplicka, kde se roky kumuloval všudypřítomný smog, z oken paneláků museli lidé sledovat devastaci lesů a očekávat zdravotní potíže způsobené masivní těžbou uhlí a nekontrolovanými emisemi.
Až do konce osmdesátých let patřilo Československo k nejznečištěnějším zemím Evropy. Premiéru první ucelené ekologické zprávy z roku 1983 veřejnost prakticky nezaznamenala, ostatně, ani nemohla, režim ji držel stranou. Realita se ale začala drát na povrch. K obavám přispěla i černobylská havárie, lidé si stále víc uvědomovali, jak se lesy, louky i města kolem nich proměňují k horšímu.
K nejpostiženějším oblastem patřil sever, kde se těžký průmysl a velkolomy podepsaly na ovzduší natolik, že bylo častokrát nepoužitelné k běžnému životu. Teplicko bylo v té době symbolem ekologického kolapsu. Specifická byla i skladba obyvatel severu Čech, často šlo o rodiny horníků či o lidi, kteří byli do regionu přesunuti z politických důvodů.
„Sever byl trochu tvrdší, než tomu bylo třeba v Praze. Generace před námi, to byli tak trochu dobrodruzi. Sebrat se a jít osidlovat pohraničí, to znamenalo mít psychologii pionýrů. To bylo jako odejít do Ameriky,“ popisuje František Stárek pro Paměť národa.
Tito lidé byli zvyklí vydržet mnohé. Jenže koncem roku 1989 byla situace tak špatná, že trpělivost přetekla. I Miloš Jakeš 11. listopadu 1989 na konferenci SSM prohlásil, že se velký zájem mládeže soustřeďuje na tvorbu a ochranu životního prostředí, a že je proto žádoucí, aby se respektovala ekologická kritéria. To bylo ale přilití oleje do ohně. Podle pamětníků se severní vzduch zbarvoval do růžova, žluta či hněda podle směru větru.
Denní koncentrace oxidu siřičitého tehdy přesahovaly 1000 μg/m³, tedy více než šestinásobek tehdejšího limitu. Lidé tak dostávali kompenzace, cynicky nazývané „pohřebné“.
Studenti zažehli teplickou jiskrou sametu
První demonstraci svolal 11. listopadu student Zbyšek Jindra, ještě před jejím konáním jej však zadržela StB. Navzdory odstranění plakátů se večer na náměstí sešly stovky lidí. Jeho hlavní motivací byla jeho nemocná sestra, která bojovala se zápaly plic.
V následujících dnech protesty sílily. Studenti a učitelé sepsali petici, v níž žádali řešení krizové situace: na Teplicku byla nejvyšší úmrtnost novorozenců i nejnižší délka dožití v republice. Komunisté nabídli jednání až na prosinec, ale narazili na odpor. Jednání se nakonec skutečně konalo, ale téma zcela zastínily události 17. listopadu. Ekologický protest se stal součástí širšího odporu, který vedl k pádu režimu.
Po roce 1989 dostalo ochranu přírody na starost nově zřízené ministerstvo životního prostředí. V jeho čele stanul Bedřich Moldan, se kterým jsme na Obnovitelně.cz dělali rozhovor.
„Do listopadu jsme na tom byli ve srovnání s Evropou absolutně špatně. A potom se podařilo ty základní parametry téměř zázračně vylepšit. Neskromně si myslím, že jsem tomu se svým ministerstvem poměrně dost přispěl, udělali jsme dobrou legislativu a to velmi rychle. Dodnes v základních obrysech platí,“ uvedl bývalý ministr.
Ministerstvo rychle prosadilo moderní legislativu, zákony o ochraně přírody, vodách, odpadech, posuzování vlivů na životní prostředí. Zavedlo odsiřování elektráren, limity těžby i regulaci spalování uhlí. Emise oxidu siřičitého prudce klesly.
Jenže nadšení a optimismus brzy překonala srážka s realitou. „Takže zatímco na začátku nového režimu v roce 1990 lidé velmi podporovali zelenou politiku a považovali ji za prioritní, se to za pouhých deset let změnilo. V roce 2000 už lidé usoudili, že je v pořádku přestat se starat,“ dodává Moldan.
A dnes? Balancujeme na hraně
Současná politická situace naznačuje, že environmentální agenda je znovu pod tlakem, tentokrát ne od režimu, ale od části politické reprezentace, jak ve svém článku shrnul Pavel Baroch na Obnovitelně.cz. Zvažovaný ministr životního prostředí Petr Macinka (Motoristé sobě) je totiž dokonalým příkladem toho, jak to nedělat.
Ministerstvo životního prostředí je správní úřad, který rozhoduje o stovkách řízení, vydává závazná stanoviska a chrání veřejné zájmy. Myšlenka, že jej někdo „odideologizuje“ tím, že omezí ochranu přírody nebo personálně přejede jeho odborné zázemí, vzbuzuje obavy odborníků i části veřejnosti.
Výhrady k plánům Motoristů sobě měl při jednání i prezident Petr Pavel. Programové prohlášení nové vlády věnuje životnímu prostředí jen minimum pozitivních opatření, zato mnoho zákazů, revizí či zrušení. Není v něm ani zmínka o plánovaném vzniku CHKO Krušné hory či Národního parku Křivoklátsko. A nezaručuje ani to, že nový ministr nebude prosazovat kroky jako zrušení CHKO Soutok nebo rozsáhlé zásahy v lesích, kde odborníci varují před omezením bezzásahových území.
Další sporné body zahrnují zablokování zálohování PET lahví, revizi erozní vyhlášky či omezení financování neziskových organizací, které se starají o přírodu. Ironií osudu je, že právě sever Čech, místo, kde ekologický protest předběhl Sametovou revoluci, může být znovu v centru pozornosti, pokud by se omezovala ochrana krajiny nebo rušily chráněné oblasti. Motoristy totiž sponzoruje uhlobaron Pavel Tykač.
I proto při demonstracích a obavách expertů zaznívají ty samé argumenty, jakými se v listopadu 1989 bránili tepličtí občané. A Macinka mezitím dodává, že satirické ocenění Zelená perla zrecykluje a příští rok se pokusí prvenství obhájit. V kontextu tehdejších teplických protestů zní jeho slova skoro až cynicky a zlověstně.
Úvodní foto: VitVit, CC BY-SA 4.0