Ekologická revoluce předběhla tu sametovou. Studenti v Teplicích zaskočili komunisty
„Venku se už skoro nedá dýchat a nic se neděje,“ komentoval v roce 1989 redaktor Československé televize situaci v Teplicích. Ale dělo se. Místní vzali situaci mizerného ovzduší do svých vlastních rukou.
Kristýna Čermáková
17. 11. 2023
Sametová revoluce nebyla tou první, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti první a studentské demonstrace začaly již 11. listopadu na severu Čech. Důvod byl prostý a jednoduší, než ten politický. Ekologická katastrofa kvůli těžbě uhlí, nedýchatelný vzduch a režim, který ignoroval problémy.
„Socialistické hospodaření bylo k lidem i k přírodě velice nevybíravé. Nekontrolované exhalace vyvolávaly nemoci od různorodých alergií, přes astma až po infarkty a rakovinu. Lesy hynuly před očima, ale i lidé v nejzamořenějších oblastech umírali dřív, než by to odpovídalo republikovému průměru,“ popisuje dobu nestor české ekologické novinařiny Čestmír Klos v pořadu Zeměžluč.
Česká republika, respektive tehdy ještě Československo, byla dlouho na úplném konci evropského žebříčku čistoty prostředí a v ochraně přírody. Většina lidí si ale dlouho neuvědomovala ekologické škody, které stát vytvářel a neřešil. Když v roce 1983 vyšla první zpráva o ekologii v Československu, prakticky se na veřejnost nedostala.
Společnost ale přesto začala postupný úpadek přírody vnímat, nejen díky alarmujícím zprávám ze Svobodné Evropy. Přišel také strach z nových technologií kvůli Černobylské havárii. Lidé se začali zajímat o to, co mají kolem sebe a že lesy i louky neprospívají jako dřív. Zcela speciální pak byla situace na Teplicku a obecně v severní části země, kde bylo ovzduší naprosto zničené necitlivou těžbou a množstvím nekontrolovaných fabrik, které se snažily překonávat rekordní kvóty a normy bez ohledu na cokoliv.
Hornické děti
Specifikem severu byla také skladba lidí. Příhraniční oblasti nebyly oblíbenou destinací na bydlení a tak se místní obyvatelstvo skládalo povětšinou z dětí horníků nebo dětí rodičů, kteří byli pro své názory a postoje odsunuti z Prahy pryč.
„Sever byl trochu tvrdší, než tomu bylo třeba v Praze. Generace před námi, to byli tak trochu dobrodruzi. Sebrat se a jít osidlovat pohraničí, to znamenalo mít psychologii pionýrů. To bylo jako odejít do Ameriky,“ popisoval pro Paměť národa František Stárek. Vydrželi proto i v podmínkách, které k příjemnému žití skutečně nebyly. Přesto v říjnu 1989 začala být smogová situace tak špatná, že se lidé pomalu začínali bouřit.
Vztah k životnímu prostředí i ekologii byl přitom komunisty posuzován kladně. Obvykle v praxi ale pouze na papíře nebo v aktivitách, které nijak nezpochybňovaly nutnost ekonomického i průmyslového růstu. Hnutí a ekologické spolky, které vznikaly, se obvykle omezovaly pouze na sběr odpadu či sázení stromů. Řešit čistotu ovzduší a tím omezit například chemický průmysl nebo těžbu uhlí nepřicházelo v úvahu.
„Velký zájem mládeže se dnes soustřeďuje na tvorbu a ochranu životního prostředí. Důkazem vašeho aktivního vztahu k otázkám životního prostředí jsou takové úspěšné akce, jako je Brontosaurus, Ekofond a další, pro které je žádoucí, aby se respektovala ekologická kritéria,“ pronesl na Celostátní konferenci SSM 11. listopadu Miloš Jakeš.
Jenže ekologická kritéria se nerespektovala. Znečištěný vzduch byl plný výparů z všudypřítomných fabrik, dolů i chemiček. „Už když se přijíždělo k Lovosicím, byl cítit zápach. I barva vzduchu se měnila. Býval trošku růžový, trošku žlutý nebo hnědý. A podle toho, kudy šel vítr – jestli od Ústí nebo Mostu, smrděla plynárna, doly nebo chemička. Nevzpomínám si, že by tam někdy byl čistý vzduch,“ uvádí Jana Dvorská pro Paměť národa.
„Podle odborníků celodenní průměrné koncentrace oxidu siřičitého tehdy přesahovaly 1000 mikrogramů na metr krychlový, limit byl v té době přitom 150,“ popisuje Česká televize. Aby se lidé nebouřili, obdrželi za žití v nepříjemných podmínkách speciální sociální dávku. „Říkalo se tomu pohřebné. Víme o tom, že dostaneme 2000 korun a umřeme dřív,“ řekl Petr Pakosta pro Radiožurnál.
Vizuální smog a pach byly jediné ukazatele, které režim nemohl skrýt. Veškeré důležité a alarmující údaje, jako emise oxidů, kvalita vody nebo půdy, veřejně dostupné nebyly. Když proto někomu povolily nervy, byli to právě studenti a mladiství z řad severočeských „dobrodruhů“, kteří se vydali protestovat proti podmínkám, ve kterých žijí.
Dny před 17. listopadem
První demonstrace začala 11. listopadu a svolal ji Zbyšek Jindra, kterého ale StB před samotnou demonstrací stačila zatknout a mnoho jeho plakátů a výzev stihla odstranit. Pobídky k demonstraci za zdravější ovzduší už se ale jako tamtamy nesly po Teplicích. 11. listopadu se na teplickém náměstí sešlo 400 odvážných demonstrantů a v průběhu večera jejich počet narostl na dvojnásobek.
„Myslím, že jeho hlavní motivací k ekologické demonstraci bylo to, že jeho sestra měla z ovzduší zápaly plic, mononukleózu i jiná bolestivá onemocnění – tím žil,“ vyprávěla České televizi Zbyškova matka. On sám se samotné demonstrace nakonec pro své zatčení nemohl zúčastnit, bez něj by přitom vůbec nevznikla. Při svém zatčení na sebe vzal také veškerou vinu za roznos letáků a své případné komplice neprozradil.
Že se revoluční doba blíží a samotná policie si nebyla jistá, jak postupovat, dokazuje i fakt, že do protestu nijak nezasáhla. Hned 12. listopadu byla proto svolána další demonstrace, které se zúčastnilo ještě více lidí. Na té se dalo dohromady šest hlavních řečníků, mezi kterými byla i učitelka na Gymnáziu Jana Dvorská, a sepsali petici.
Požadovali, aby stát začal s dlouhodobě znečištěným ovzduším něco dělat. Na Teplicku byla několik let nejvyšší úmrtnost novorozenců, nejvyšší četnost pacientů s plicními onemocněními a věk dožití byl nejnižší z České republiky. Následující den začala třetí demonstrace. Národní výbor nakonec zareagoval nabídnutím mimořádného zasedání na konci prosince. To ale demonstrantům nestačilo.
Tepličtí komunisté tlaku mladých studentů podlehli a svolali na 20. listopadu debatu, ve které chtěli ekologické otázky řešit. „Průvod se pak rozešel směrem k Okresnímu výboru a vypískal okresního tajemníka Antonína Váňu, který vyšel ven a pod tlakem slíbil meeting už za týden, nikoliv až za měsíc,“ vypráví Dvorská.
Nový režim, nová ekologie
Slíbený den, 20. listopadu, skutečně k debatě došlo. Ekologický záměr ale zcela převálcovala politická témata spojená se 17. listopadem. Po novém roce a s novou vládou se pak v oblasti životního prostředí začalo konat. Bylo zřízeno ministerstvo životního prostředí, jehož prvním ministrem byl Bedřich Moldan.
„Do listopadu jsme na tom byli ve srovnání s Evropou absolutně špatně. A potom se podařilo ty základní parametry téměř zázračně vylepšit. Neskromně si myslím, že jsem tomu se svým ministerstvem poměrně dost přispěl, udělali jsme dobrou legislativu a to velmi rychle. Dodnes v základních obrysech platí,“ uvedl v rozhovoru pro Obnovitelně.cz.
Zavedl například zákony o ochraně přírody, vodách, odpadech či posuzování vlivů na životní prostředí. Nové aktivní ministerstvo nařídilo také povinné odsiřování elektráren a chemiček, stanovilo limity těžby a omezilo spalování uhlí. To vše skutečně velmi efektivně a velmi rychle vedlo ke snížení emisí oxidu siřičitého, který byl tou politickou rozbuškou v Teplicích.
Jenže nadšení a optimismus brzy překonala srážka s realitou. „Takže zatímco na začátku nového režimu v roce 1990 lidé velmi podporovali zelenou politiku a považovali ji za prioritní, se to za pouhých deset let změnilo. V roce 2000 už lidé usoudili, že je v pořádku přestat se starat,“ dodává Moldan.
Foto: Pixabay