Pavel Baroch | 18. 4. 2022

Česko přišlo o 2 tisíce zahrádkářských osad. Zahrady přitom pomáhají čelit změně klimatu

Jen v letech 2009 až 2019 zaniklo na 2 tisíce zahrádkářských osad, což představuje zhruba 3,5 tisíc hektarů zemědělské půdy. Všechny typy zahrádek – ať na okraji měst či v jejich centrálních částech – jsou přitom významným prvkem adaptace na změnu klimatu, a tím nepomáhají pouze zahrádkářům, ale celé společnosti. Připomíná se to v aktuální publikaci Zahrádkářské osady aneb Proč neztrácet půdu pod nohama, kterou vydal Ústav geoniky Akademie věd České republiky.

Jaká rizika představuje klimatická změna pro městské prostředí? V první řadě jde o to, že města jsou zranitelnější než volná krajina. Je to dáno také tím, že v tomto prostředí dominují budovy a zpevněné plochy, které kumulují teplo a zabraňují vsakování srážek. Průměrné teploty ve městech jsou proto vyšší než v okolní venkovské krajině. Tento jev se nazývá tepelný ostrov, znamená to, že teplota ve městech bývá vyšší o 2 až 3 stupně Celsia.

„Klimatická změna přitom tuto situaci ještě umocňuje a lidé ve městech budou čelit častějším a delším vlnám horka, která pro ně mohou znamenat výraznou zdravotní zátěž,“ píšou Barbora Duží a Petr Dvořák z Ústavu geoniky Akademie věd ČR, kteří jsou autory kapitoly Zahrádkaření a probíhající klimatická změna.

Připomínají, že základem adaptačních strategií ve městském prostředí je budování a rozvoj takzvané modré a zelené infrastruktury, která přirozeně ochlazuje své okolí. Jde o různé vodní prvky, zasakovací pásy, veřejnou zeleň, zelené střechy a právě také zahrady. Aby byla strategie účinná, je třeba do ní podle Barbory Duží a Petra Dvořáka zahrnout nejen budování nových prvků, ale rovněž udržení a rozvoj těch současných.

„Všechny formy a typy zahrádek, včetně zahrádkářských osad, jsou díky svojí poloze jak v okrajových, tak centrálních částech měst integrální součást městské zelené infrastruktury a důležitým prvkem adaptace na změnu klimatu. Pokud jde o zahrady s omezeným zastoupením staveb, pěstitelským zaměřením a s výskytem vzrostlých stromů, mohou tyto plochy poskytovat cenné služby, z nichž plyne užitek nejen pro zahrádkáře samotné, ale pro celou společnost. V odborné literatuře se hovoří o ekosystémových službách,“ uvádějí autoři.

Tři základní přínosy

Z hlediska adaptace na změnu klimatu poskytují zahrady svému okolí tři základní přínosy. Prvním je regulace teploty a mikroklimatu, tedy snižování teploty vypařováním vody a zastíněním, snižováním efektu tepelného ostrova. Druhým přínosem je zadržování srážkové vody a regulace odtoku, což mimo jiné i zmenšuje riziko lokálních záplav. Třetím přínosem je ukládání oxidu uhličitého.

„Mají však i další regulační schopnosti, které přispívají k lepšímu životnímu prostředí pro obyvatele města. Tím je regulace kvality ovzduší (snižování množství prachových částic v ovzduší, produkce kyslíku), protihluková funkce (vegetace přispívá ke snižování hlukového znečištění ve městě), protierozní funkce (vegetace stabilizuje půdu a snižuje tak pravděpodobnost eroze půdy) a podpora biodiverzity (stanoviště pro organismy a propojení mezi biotopy),“ píše se v knize Zahrádkářské osady aneb Proč neztrácet půdu pod nohama.

Chatička v zahrádkářské kolonii na Krejcárku v Praze 8 /ilustrační foto/
Slimejls / / Creative Commons / CC-BY-SA

Autoři připomínají, že se produkce oxidu uhličitého snižuje rovněž díky takzvané samozásobitelské funkci zahrad, protože není potřeba zpracovat, zabalit a dopravit tolik potravin do obchodů k zákazníkům. „Další snížení plyne z redukce odpadů, a to kompostováním a zpracováním bioodpadů, které probíhá na zahradách,“ konstatují Barbora Duží a Petr Dvořák z Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Dodávají, že zmírnění vln horka, omezení tepelného ostrova a snižování rizika bleskových povodní by se měla citlivě posuzovat při rozhodování o developerských projektech, jimž zahrádkářské osady stojí v cestě. „Důvod je jednoduchý – nová výstavba dále přispívá k růstu teplot ve městě,“ připomínají autoři, podle nichž by se zahrádkářské osady měly začlenit do obecních adaptačních opatření.

Fronta na volnou parcelu

Předseda Českého zahrádkářského svazu Stanislav Kozlík v jiné kapitole s názvem Zahrádkářské osady v současnosti připomíná, že zahradničení nedosahuje v České republice takového společenského uznání jako v jiných evropských zemích. „Naštěstí se i zde pomalu mění společenské klima, které dosud vnímalo zahrádkaření jako pozůstatek socialismu a zcela opomíjelo fakt, že zahrádkaření je fenoménem i ve státech jako Rakousko, Německo, Švédsko, kde socialistické zřízení nikdy nepoznali. Tuto změnu společenského vnímání zahrádkaření nemohla pominout ani současná politická reprezentace, která podpořila 20 let trvající snahy o přijetí Zákona o podpoře zahrádkářské činnosti,“ píše Kozlík.

Připomíná, že jedním z přínosů nového „zahrádkářského zákona“ je uznání veřejné prospěšnosti této činnosti, což umožňuje městům a obcím mnohem lépe uchopit a včlenit plochy zahrádkářských osad mezi významné prvky územního plánování. „Nedostatek vhodných ploch pro zahrádkářskou činnost především ve městech je jedním z největších problémů, které trápí zahrádkářské organizace v současnosti. Nejde přitom jen o rušení stávajících zahrádkářských osad, ale i o nedostatek vhodných ploch pro budování nových. Každá zahrádkářská osada vede dlouhý seznam čekatelů na parcelu,“ uvádí Kozlík.

Oproti minulosti přitom podle Kozlíka nejde výhradně o seniory, ale velmi často i o mladší generace, rodiny s dětmi, které hledají smysluplné využití volného času. „K této skupině občanů se však města a obce staví mnohde velmi macešsky a na rozdíl od jiných volnočasových aktivit je odmítají podpořit. Věříme, že se tento přístup změní, neboť městská forma zahrádkaření se bez nájemních ploch neobejde,“ dodává Kozlík, podle něhož se ani město neobejde bez ploch, kde lze provozovat zemědělskou činnost.

Autor: Pavel Baroch

Foto: Packa / Creative Commons / CC-BY-SA