Kriminalizace amatérských sběratelů je absurdní, když stát nedokáže ochránit hmyzí biotopy

S tímto vyjádřením se ztotožňuje Lukáš Čížek, který se v Entomologickém ústavu Biologického centra Akademie věd ČR zabývá ekologií lesa, hmyzu a ochranou biodiverzity. „Hmyz z naší krajiny mizí závratnou rychlostí a ochranu zoufale potřebuje. Příčin úbytku je více, sběr hmyzu mezi ně ale nepatří. Hmyz mizí proto, že nemá kde žít, nikoli proto, že jej něco nebo někdo loví. Početnost hmyzu sběrem prakticky nemáte šanci ovlivnit. Naopak, sbírky a sběratelé jsou zdrojem informací, které k ochraně hmyzu potřebujeme. Bez nich bychom nevěděli, které druhy hmyzu mizí, co potřebují k životu a jak je chránit,“ říká Čížek v rozhovoru pro Obnovitelně.cz.

Jaké jsou podle vás další přednosti takových sbírek?

Umožňuje také vytvořit si k hmyzu vztah. Chráníme to, co máme rádi. A rádi máme jen to, co známe. Nebudete frézovat pařez, když víte, že v něm může být nosorožík nebo roháč. K tomu ale musíte ty brouky znát, jinak vás ani nenapadne, že jim odstraněním pařezu ničíte bydlení. Proto by se u nás roháčům a nosorožíkům vedlo podstatně lépe, kdyby každé dítě mělo doma alespoň jednoho vlastnoručně uloveného.

Co tedy roháčům nejvíce škodí?

Jejich larvy žijí hlavně kolem dubových pařezů, na jeden pařez připadá čtyřicet až sto larev. Na hektaru paseky bývá pařezů asi dvě stě. Jenže lesníci je často odstraňují. Rozfrézují je, aby ušetřili peníze při výsadbě stromků. Ročně se u nás narodí něco přes sto tisíc dětí. Zhruba tolik roháčích larev zlikviduje odstranění pařezů na deseti hektarech pasek v dubovém lese. U nás se frézují minimálně tisíce hektarů pasek ročně. A to i v místech, kde přírodu chráníme, třeba na Pálavě nebo lužních lesích pod ní. Takže na státní půdě, v lokalitách k ochraně roháčů přímo určených, státní podnik Lesy České republiky zlikviduje roháče, kteří by českým dětem, které by je sbíraly, vystačili na sto let. O početnosti zmíněných roháčů, ale i nosorožíků tak nerozhodují ptáci, kteří je žerou, ani sběratelé, ale počet pařezů, které budou mít jejich larvy k dispozici. Právě naše neschopnost a neochota zasáhnout proti plošné likvidaci chráněných druhů a jejich domovů v přírodě dělá z postihování sběratelů absurdní frašku. Drakonické tresty pro sběratele hmyzu nepomohou, naopak jej připravují o spojence.

Lze stručně říct, proč hmyzu v české přírodě ubývá?

Hlavní problém je homogenizace krajiny. Na jedné straně intenzivní hospodaření na rozsáhlých plochách, na druhé straně opuštění krajiny. Hmyz potřebuje pestrou, jemnou krajinnou mozaiku. Třeba pastvina za vsí nebo stráň, kde na několika čtverečních metrech vedle sebe najdeme vypasené, vyšlapané plochy, řídký i hustší trávník se spoustou kvetoucích rostlin, keře a pár starých stromů. V minulém století jsme většinu podobných míst rozorali, co se nevyplatilo orat, jsme opustili a zalesnili nebo nechali zarůst. Krajina teď sestává z jednolitých polí, hustých lesů, kde není místo pro nic jiného než stromy, sem tam louka sekaná jako golfové hřiště a pastviny bez stromů. Přidejte k tomu ještě stále intenzivnější hospodaření, efektivnější jedy a zaplavení krajiny živinami. Tohle je hlavní příčina úbytku hmyzu. K tomu přisypejte někdy zcela devastační hospodářské postupy, které hospodáři – nejen soukromníci, ale třeba i státní podniky – používají i v chráněných územích. Osolte to skutečností, že ochrana přírody nezřídka odmítá připustit, že zarůstání, tedy homogenizace krajiny v chráněných územích, představuje problém, případně na adekvátní péči nemá dost peněz nebo lidí. A máte toxický mix, který vede k likvidaci hmyzu nejen ve volné krajině, ale také na těch posledních místech, kde je hmyzí fauna ještě bohatá.

Když se ještě vrátíme k amatérským entomologům. Skutečně nejsou známé případy z české krajiny, kdy nějací sběratelé ohrozili lokální výskyt vzácného druhu hmyzu?

O žádném nevím, i když lokální populace některých druhů sběratelé samozřejmě ohrozit mohou. Ale většinou nemají důvod to dělat. I houby sbíráte tam, kde jich je hodně, ne tam, kde jich je málo. Hmyzí populace bývají obrovské. Pokud jsou tak malé, že je může ohrozit sběr, jsou už ve stavu, kdy zmizí i bez něj.

Jaké to má dopady na vědeckou komunitu, když jsou amatérští entomologové popotahováni kvůli svým sbírkám? Neohrožuje to vaši další spolupráci s amatérskými entomology?

Samozřejmě, soukromníci i profesionálové se bojí, odmítají sdílet informace, někteří se zbavují chráněných druhů nebo sbírek. Problém je také ve výchově dalších generací. Na Slovensku drakonické postihy entomologů přišly už koncem devadesátých let. A když pak ochrana přírody potřebovala informace, kde co žije, aby mohla významné lokality zařadit do celoevropské soustavy chráněných území, nikdo jim nic neřekl, lidé se báli. Mnohé významné lokality tak dnes chráněny nejsou.

Objevují se ale také případy, že amatérští entomologové své sbírky prodávají. Není to přece jen problém, když se obchoduje se vzácnými ohroženými druhy?

Obchod s chráněnými druhy je trestný. Obchod se vzácnými a ohroženými druhy je problém morální a etický. Ale nepostižitelný, pokud ty druhy nejsou zároveň chráněny. Většina skutečně ohrožených druhů hmyzu chráněna není. Zato je chráněna řada druhů, které ohroženy nejsou. Seznam chráněných druhů nebyl aktualizován desítky let, takže obsahuje dost druhů, které u nás už vymřely. Zákon jim jaksi nepomohl. A pár dalších, které bývaly vzácné, ale dnes je najdete prakticky na každé zahradě. Těm pomohlo spíš globální oteplování než zákonná ochrana. Zprávy v médiích občas budí dojem, že obchod s hmyzem je velmi výnosný. Něco jako bílé maso, drogy, zbraně nebo nosorožčí rohy. Občas na to skočí i některý sběratel a snaží se na obchodu s chráněným hmyzem vydělat. Rychle zjistí, že se mu nezaplatí ani jízdenka na vlak. Ceny našich druhů hmyzu, včetně těch chráněných, jsou většinou v řádu desetikorun, lidí ochotných to kupovat není mnoho.

A co když někdo prodává celé sbírky?

Celé sbírky prodávají pozůstalí nebo entomologové, kteří už třeba špatně vidí. Ale zejména pozůstalí bývají většinou šeredně zklamáni. Sbírka, které otec rodiny věnoval kus života, nutil rodinu jezdit na dovolenou ne k moři, ale na divná místa, kde honil brouky a motýly, se prodá třeba za desítky tisíc. Pokud je opravdu velká, může to být i více. Ale ve srovnání s náklady je to pořád směšné. Budovat sbírku hmyzu s tím, že ji jednou prodám a budu bohatý, je pitomost. Její hodnota je prostě jinde než v penězích. Někdy obchod s ohroženými a chráněnými druhy hmyzu přímo pomáhá těm chráněným druhům přežít. V tropech jsou snahy provozovat různé „butterfly farms“, které sběratelům prodávají rovněž chráněný hmyz. Když mají lidé v odlehlých místech možnost prodejem motýlů vydělat nějaké peníze, bývají méně ochotni les prodat dřevařské společnosti, která jej vykácí a zlikviduje i s živým veškerenstvem.

Pojďme zpátky do Česka. Není v trestním stíhání policie trochu nevinně? Když dostane podnět, musí ho řešit. Neměly by se tedy spíše upravit zákony? Nebo jak tyto případy podle vás řešit?

Těžko říci. Naše legislativa považuje významné poškození biotopu chráněného druhu za trestný čin. Takže to může být o ochotě a schopnosti zabývat se složitějšími případy. Tři roháči ve sbírce jsou z právního pohledu jasné překročení zákona, máme těla tří obětí. Ale kolik larev roháče zničilo frézování sta hektarů pasek? Osm nebo dvacet milionů? A můžete dokázat, že tam vůbec nějací roháči byli?

Takže co s tím?

Každopádně je třeba začít problém adekvátně řešit. Ani na pozemcích, které náš stát vlastní a které k jejich ochraně přímo určil, není schopen brát na chráněné druhy ohled. Tvrdě řešíme zcela bagatelní, marginální přestupky a ignorujeme zásadní problémy, které chráněné druhy ohrožují na existenci. Taková situace je nepříjemná pro sběratele, je ale zcela katastrofální pro hmyz. Zákony, tak jak jsou aplikovány dnes, dávají smysl v ochraně ptáků a savců, protože orly nebo medvědy lze snadno vystřílet. Nedávají smysl v ochraně hmyzu. Zaměřením na jedince nám v ochraně hmyzu uniká to skutečně podstatné. Věřím, že i policie by ráda dělala věci, které mají smysl. Ochranu biotopů chráněných druhů ale zatím není schopna řešit ani Česká inspekce životního prostředí, která by k tomu měla mít odborný aparát. Netvrdím, že je to snadný úkol. Stav chráněných druhů hmyzu odráží stav naší krajiny a situaci desítek tisíc dalších druhů hmyzu a rostlin, které zákon nechrání. Ovšem problém s budoucností našeho hmyzu určitě nevyřešíme tím, že budeme jeho ochranu tvrdými postihy sběratelů jen předstírat.

Autor: Pavel Baroch

Foto: Oblastní muzeum a galerie v Mostě (ilustrační foto)