Česko hledá vhodné místo pro uložení jaderného odpadu 20 let. Právní expert, advokát Pavel Doucha, sleduje průběžně vztah státu a obcí, které se dostaly do hledáčku možných míst pro umístění podzemního úložiště. Jak tento vztah vypadá komentuje v otevřeném rozhovoru.

Šéfka úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová v nedávném rozhovoru pro Echo24 uvedla, že stát prostě musí rozhodnout o umístění úložiště vyhořelého jaderného paliva bez ohledu na názor místních. Co na to říkáte?

Vyjádření paní Drábové je, mírně řečeno, velmi zjednodušeným pohledem na věc. Ano, je pravdou, že stát má mít nástroje, jak prosadit realizaci významných staveb. Musí však postupovat v souladu se zákony, které mají poskytovat všem dotčeným občanům reálnou možnost minimalizovat zásahy do jejich práv. A zároveň poskytnout za takový zásah náhradu ve výši, která bude odpovídat výjimečnosti této stavby. V Česku nic z toho nemáme. Co byste chtěli, když horní a geologický zákon, podle kterých se povoluje podzemní část úložiště, pocházejí z konce osmdesátých let minulého století a totálně ignorují potřebu zapojit dotčené obyvatele do rozhodování?

V některých evropských zemích dokonce uzákonili právo veta obcí, kterých se stavba úložiště týká. Například ve Finsku došli k závěru, že naprosto výjimečný charakter stavby, která se v lokalitě umísťuje doslova navěky, vyžaduje souhlas místních komunit. Přesto (nebo spíše právě proto) se jim podařilo najít společenskou shodu na lokalitě a stavba se již připravuje. Když jednáte s někým jako rovný s rovným, spíše najdete řešení problému, než na základě diktátu.

Jako právník jste zastupoval obce ve sporech se státem ohledně rozhodnutí o stanovení průzkumných území. O co ve sporech šlo?

Geologické průzkumy jsou prvním krokem k výběru konečné lokality pro úložiště. Zjišťují se při nich geologické podmínky v území z hlediska vhodnosti pro stavbu úložiště. Aby mohly proběhnout, musí pro ně být stanoveno území rozhodnutím Ministerstva životního prostředí. V něm se dále stanoví podmínky prací, například, zda se budou provádět vrty, nebo jenom povrchový průzkum.

Správa úložišť radioaktivních odpadů se nejprve zapřísahala, že nepodá žádost o stanovení průzkumných území bez souhlasu dotčených obcí. Dala si to dokonce do vládou schválené koncepce. Jakmile narazila na první problémy, otočila a žádosti na Ministerstvo životního prostředí podala. Obce to logicky vzaly jako podraz (nikoliv první ani poslední za dvacet let, kdy se stát pokouší pokročit v přípravě úložiště).

No a protože žádosti o stanovení průzkumných území byly doslova odfláknuté, nebyl velký problém odhalit nedostatky a upozornit na ně. Například se lišilo vymezení geologických prací v jednotlivých lokalitách. Takže pokud by práce takto proběhly, měla by Správa v různých lokalitách různé údaje. Jak by chtěl pak tyto údaje porovnávat, aby vybrala nejvhodnější lokalitu?

Geologické práce proběhly vlastně nezákonně

S jakým výsledkem spory skončily?

Hokejovým výsledkem 4:3. Ve čtyřech lokalitách obce s žalobami uspěly, ve třech lokalitách nikoliv. Takže na body vyhrály obce proti státu, dalo by se říct. Nejhorší ale byla následná reakce státu. Správa úložišť radioaktivních odpadů se okamžitě začala vymlouvat, že podle zákona vlastně žádná průzkumná území nepotřebuje a může provádět geologické výzkumy bez nich. Bohužel v tomto Správu podpořilo Ministerstvo životního prostředí totálně překrouceným výkladem geologického zákona.

Další pikantnost je v tom, že Správa nelenila a začala geologické práce provádět ještě v průběhu soudních řízení. Ve čtyřech případech, kde obce následně u soudu uspěly, tak geologické práce proběhly vlastně nezákonně, protože chybělo stanovení průzkumného území. I tenhle šlendrián však státní orgány ignorují a používají výsledky geologických prací ze všech lokalit. OK, jedná se přece jen o údaje o horninovém prostředí a ty jsou stejné bez ohledu na to, zda je rozhodnutí o průzkumném území platné či nikoliv. To je pravda, ale jak mají mít v této situaci občané, kterých se to týká, nějakou alespoň základní důvěru v to, že si k nim stát nedovolí zjevnou nezákonnost?

Advokát Pavel Doucha se věnuje zejména právu životního prostředí, v poslední době hlavně energetickému právu a všeobecnému právnímu poradenství pro klienty ze sektoru energetiky.
FOTO: Doucha Šikola advokáti

Co výsledky soudních sporů znamenají pro výběr úložiště? Musí se stát ohlížet na názor obcí nebo může o jeho vybudování rozhodnout bez ohledu na ně?

Jak jsem již uvedl, horní právo je prehistorický kus legislativy, který vznikl v době komunismu, a jeho jediným cílem bylo zajistit vytěžení nerostů, např. uhlí, bez ohledu na lidi. Stát odmítá přijmout nějakou úpravu tohoto procesu, která by zajistila efektivní účast alespoň u obcí. Po deseti letech přemlouvání sice připravuje speciální zákon o vybudování úložiště, ale jde pouze o Potěmkinovu vesnici, žádný významný posun nenastane.

Takže pokud by stát skutečně efektivně a natvrdo postupoval podle platné legislativy, může povolit výstavbu úložiště bez ohledu na cokoliv. Skutečnost, že se tak doposud nestalo, je způsobena spíše neschopností úředníků a měnící se koncepcí přípravy. Každý nový ministr průmyslu a obchodu silácky prohlásí, že už ví, jak na to, totálně překope dosavadní plány, poruší dané sliby a pak z ministerstva zmizí. Přijde nový ministr a celé se to opakuje.

Argumentační fauly státu

Platforma proti úložišti, která zastupuje přes 50 obcí a místních sdružení z lokalit dotčených procesem hledání vhodného místa pro radioaktivní skládku, upozornila, že Ministerstvo průmyslu a obchodu, Správa úložišť radioaktivních odpadů, ale i Státní úřad pro jadernou bezpečnost zneužívají odůvodnění rozsudku z jednoho ze soudních sporů jako zdůvodnění, proč není možné posílit práva obcí při povolování úložiště a proč je vyloučeno právo veta samospráv. Vaše kancelář k tomu vypracovala právní stanovisko. Na co jste přišli?

Je pravdou, že Nejvyšší správní soud v případech, kde obce prohrály, v odůvodnění konstatuje obecně známý fakt, že u staveb ve veřejném zájmu může stát rozhodnout proti vůli obcí. Je to jakási vedlejší úvaha soudu, která nebyla důvodem, proč obce prohrály, fakticky se to u soudu vůbec neřešilo. No a stát tu větu teď používá vytrženou z kontextu jako jakousi výhrůžku vůči místním lidem. Snažili jsme se jim tedy v našem stanovisku vysvětlit, že to je argumentační faul ze strany ministerstva a Správy úložišť.

Jak obecně hodnotíte roli paní Drábové, která nyní v médiích i v debatě na sociálních sítích aktivně vystupuje proti zlepšení pozice samospráv vůči státu?

Paní Drábová je předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Tento stavbu úložiště nepovoluje, hlídá pouze jeho jadernou bezpečnost. Logicky by se tedy měla vyjadřovat primárně k této věci. Bohužel se nám ale ve společnosti rozšířil takový nešvar, který bych popsal jako „ztrátu zdrženlivosti“. Jde o to, že inteligentní a respektovaní lidé se vyjadřují k veřejným tématům, která nespadají do jejich působnosti nebo odbornosti. Kardiologové a zubaři k průběhu epidemie, expertka na jadernou bezpečnost k povolování staveb. Někdy nekvalifikovaný a nepodložený názor pak zaštítí svou odbornou autoritou a neštěstí je na světě. Těmto lidem chybí prostě zdrženlivost nevyjadřovat se k věcem, které jim nepřísluší, a tím vnáší zmatek do veřejného prostoru. Kdybych parafrázoval jednoho francouzského politika, promeškala možnost mlčet.

Ze Skandinávie známe podobu tamního výběru úložiště. Procesy jsou více transparentní a obce mají právo veta. Lze si představit něco v českém právním řádu?

Nepochybně. Obec má fakticky právo veta i v jiných naprosto marginálních věcech. Bez souhlasu obce například nezřídíte sjezd z místní komunikace na svůj pozemek a nikdo, ani soud, obec nedonutí, aby se sjezdem souhlasila. Takže proč by nemohl být její souhlas podmínkou k pokračování přípravy úložiště v některé z fází, kdy už bude jasná jeho podoba a umístění, ale ještě nebude vynaloženo tolik veřejných prostředků na stavbu, že by se nedalo postavit jinde.

Hlavní poučení ze skandinávského modelu tkví v tom, že kauzalita může být obrácená, než si představují čeští úředníci. Veto obce nemusí vést k zablokování přípravy úložiště, ale naopak k jeho uvolnění. Teprve sebejisté obce se stanou rovnoprávnými partnery státu, který je nebude brát jako někoho, kdo mu maximálně okopává kotníky. K přípravě stavby tedy bude muset přistoupit systematičtěji a zodpovědněji než doposud.

A vidíte nyní s novou vládou šanci na změnu?

Nevidím žádné náznaky změny na úrovni vlády. Za dvacet let, kdy kauzu sleduji, ještě žádná změna vlády nevedla k nějakému posunu.

Není to úplně otázka na právo, ale obecně: stát hledá úložiště 20 let od oznámení prvních vybraných lokalit a dost neúspěšně. Jak vnímáte pozici stát vs. obce?

Je to hodně dlouhý seriál s prvky absurdního dramatu. V každém díle seriálu je nový ministr nebo ředitel Správy úložišť, který vstupuje razantně do děje, revokuje dřívější sliby a dává nové. Střídavě jménem státu vyhrožuje a nutí obcím peníze, které ale nelze považovat za reálnou kompenzaci, spíše směšnou almužnu. Snaží se rozeštvat lidi v obcích, ale to vede spíše k jejich aktivizaci a semknutí. Tváří se, že strašně spěchá a že úložiště mělo být nejlépe včera, ale jindy naopak roky nic reálně nedělá. Svaluje pak vinu na odpor místních obyvatel. Testuje na místních obyvatelích psychologické prvky, jako například označit jednotlivé lokality poetickými názvy typu Čertovka, Březový potok a zároveň v průběhu let tyto názvy měnit. Za svou kariéru jsem nezažil tak zpackanou kauzu. Můj obdiv za trpělivost patří starostům z lokalit, místním lidem a všem, kteří je podporují.

Autor: Martin Prax

FOTO: Global 2000 (ilustrační foto JE Dukovany)