Pavel Baroch | 2. 12. 2021

Městu hrozila zkáza. Starosta Buřt z něj udělal živé místo, kam se stěhují mladé rodiny

Letos to je 30 let, co na podzim 1991 tehdejší vláda Petra Pitharta stanovila v severozápadních Čechách územní limity těžby hnědého uhlí. Byla to nepřekročitelná hranice pro povrchové doly, kvůli nimž v uplynulých desetiletích zmizela z mapy více než stovka obcí včetně historického jádra Mostu. Jenže tím snaha o vytěžení dalších stovek tun uhlí a tedy i bourání dalších domů ještě dlouho neskončila. V našem seriálu si připomeneme některé významné události a osobnosti, které se dalšímu rozšiřování velkorypadel postavily.

Nejprve jsme připomněli osud Horního Jiřetína, nyní přinášíme rozhovor s tamním starostou Vladimírem Buřtem, který se stal nejvýraznější osobností v boji proti prolomení těžebních limitů. Za to dostal v roce 2009 prestižní Cenu Josefa Vavrouška: „Za důslednou obhajobu udržitelného rozvoje obcí a regionů proti privátním zájmům těžebních firem spojeným s likvidací obcí a krajiny. Za vytrvalou snahu zabránit zrušení pracovních míst pro místní občany a znehodnocení soukromých i veřejných investic v důsledku potenciální těžby. Za obhajobu práva místních občanů, obcí a regionů na zlepšování podmínek pro život a udržitelný rozvoj,“ píše se v odůvodnění.

Narodil jste se v Albrechticích, jedné z více než stovky obcí, které zmizely kvůli povrchové těžbě uhlí. Kolik vám bylo, když jste se museli stěhovat? Jak vás tato událost poznamenala, ovlivnila váš další život?

V Albrechticích, v lesích kolem Jezeří a na březích Dřínovského jezera jsem prožil dětství a první školní léta. Přímo v Albrechticích jsem měl spoustu příbuzných, kamarádů a spolužáků. Do Horního Jiřetína jsme se stěhovali ještě pár let před likvidací Albrechtic, bylo to v souvislosti s tátovou prací u Státních lesů, od nichž získal služební hájovnu právě v Jiřetíně. I ta léta mezi přestěhováním a zbouráním Albrechtic jsem většinu volného času trávil v Albrechticích u prarodičů. Když došlo k likvidaci obce, bylo mi již bezmála 20 let, v té době jsem studoval v Praze. Velikost ztráty vlastního rodiště a důvěrně známých zákoutí z dětství mi došla vlastně až s určitým zpožděním, o to však s větší intenzitou. Kvůli těžbě uhlí v Podkrušnohoří zanikla všechna sídla, v nichž se narodili mí rodiče i všichni mí prarodiče. Ztráta „krajiny dětství“ provází člověka po celý život, pocitů z toho vyplývajících se nelze zbavit.

Když vláda Petra Pitharta na podzim 1991 schválila územní limity těžby, věřil jste tomu, že to tak skutečně bude? Nehlodala ve vás aspoň malá pochybnost?

Stanovení limitů těžby v roce 1991 přišlo v době velké euforie a opravdu jsme většinou věřili, že limity jsou trvalé, neměnné a nebudou nikým zpochybňovány. Jinými slovy, v těch prvních několika letech následujících po vyhlášení limitů jsme opravdu žádné větší pochybnosti neprožívali a věřili jsme, že s novým demokratickým režimem již žádné další rabování kraje zcela jistě nehrozí. I když ze strany těžařů a některých politiků zaznívaly již v první polovině devadesátých let hlasy volající po revizi limitů, opravdové nebezpečí přišlo až s privatizací Mostecké uhelné, kdy noví majitelé nabyli velmi blízké vztahy s politiky, a tím odstartoval dvacetiletý zápas o zachování limitů.

Stal jste se ústřední postavou v boji proti zbourání Horního Jiřetína a Černic kvůli zvažovanému rozšíření dolu ČSA. Kdy vám za těch 30 let bylo nejhůř, tedy kdy jste měl největší obavy z toho, že obě obce budou vymazány z mapy?

Úspěchy a neúspěchy v boji za zachování našeho domova se střídaly po celé to dlouhé období. Těžko říci, kdy byla hrozba opravdu nejsilnější a kdy měl člověk nejblíže k pocitu bezvýchodnosti. Hodně vážné to bylo jistě v dobách premiérování Miloše Zemana nebo o trochu později, když byl náměstkem na Ministerstvu průmyslu zarytý zastánce devastace Podkrušnohoří Martin Pecina. Další vážnou věcí byly dvě masivní přemlouvací kampaně těžařů přímo mezi obyvatelstvem našich obcí. Do třetice pak vyniká snaha těžařů, popřípadě spekulantů, o rozklad zastupitelstva města tak říkajíc zevnitř. Skupováním nemovitostí a přihlašováním fiktivních voličů se tito lidé snažili ovlivnit volby a získat převahu ve vedení města. Ani to se jim naštěstí nepodařilo.

Opravený kostel Nanebevzetí Panny Marie, Horní Jiřetín
FOTO: Petr Kinšt / Creative Commons / CC-BY-SA

Jak se za tu dobu měnil většinový názor obyvatel Horního Jiřetína? Skutečně většina věřila tomu, že se bourat nebude?

Myslím, že je možné objektivně říci, že opravdu většina lidí věřila v reálnou šanci na záchranu našeho města po celou tu vypjatou dobu. Svědčí o tom výsledky všech komunálních voleb od poloviny devadesátých let až po současnost, a to včetně místního referenda z roku 2005.Uhlí je minulost.

Zbavte se uhlí i vy. Pomůže vám i rodinnému rozpočtu solární elektrárna na střeše

Jak se za 30 let Horní Jiřetín proměnil? Co se podařilo zrekonstruovat, opravit, kolik nových domů se postavilo?

Za posledních 30 let se Horní Jiřetín změnil k nepoznání. Prakticky úplně se obnovila infrastruktura. Byla kompletně obnovena elektrifikační soustava, vybudovala se zcela nová kanalizace včetně nové čistírny odpadních vod, opravily se téměř všechny komunikace, obě budovy školy a podobně. Zasíťovalo se nespočet parcel a postavila zhruba stovka nových rodinných domů. Máme úplně novou a velmi moderní hasičárnu, zmodernizoval se bytový fond v majetku města, pracujeme na využití obnovitelných zdrojů a na energetických úsporách. Zdevastované nádraží bylo proměněno v útulný hotel a staví se nový komunitní dům pro seniory.

A jak pokročila oprava raně barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie, hlavní dominanty města?

Obnova pokračuje každoročně podle finančních možností farnosti. Všechny hrubé práce jsou dokončeny a nyní se již třetím rokem restaurují vnitřní malby a mobiliář.

Rozhodli jste se, že se město zbaví vytápění uhlím, což je vzhledem k dlouholetému boji proti rozšiřování povrchové těžby logický krok. Jak se vám to daří? Co se už podařilo uskutečnit a co se ještě chystá?

Od roku 2013 město administruje vlastní kotlíkovou dotaci. Za tu dobu byly odstraněny stovky neekologických uhelných zdrojů v soukromých i obecních domech. Město využilo pro své občany také „kotlíkových půjček“ ze Státního fondu životního prostředí. Nevyhovující kotle byly nahrazeny zdroji na biomasu a tepelnými čerpadly. Na jedné ze škol jsme umístili fotovoltaické panely. Byla také vybudována městská distribuční soustava s vlastní trafostanicí, v jejímž rámci máme vyprojektované větší fotovoltaické elektrárny.

Autor: Pavel Baroch

FOTO: Hrdinou, projekt Ligy lidských práv