30 let svobody přineslo lepší životní prostředí: lépe se dýchá a uhlí zná své limity

30 let svobody přineslo lepší životní prostředí: lépe se dýchá a uhlí zná své limity

14. listopadu 2019

Sametová revoluce má své kořeny také v protestech vůči smogu a znečištěnému ovzduší, které dusila v 80. letech minulého století nejen severočeská města. Lesy umíraly pod dešti plnými sýry. Kopce a krajinu ukusovaly kamenolomy nebo povrchové doly. Již 30 let můžeme svobodně hájit ochranu životního prostředí a demokracie nám dala řadu nástrojů, které může občanská společnost využít. Vybrali jsme sedmičku zásadních kroků, které přinesly lepší ovzduší, rozvoj obnovitelných zdrojů, pomáhají hájit přírodu nebo ukazují, jak lze přispět k živému rozvoji měst a regionů.

1) Zákony pro přírodu a zdravé ovzduší

Doba po Sametové revoluci byla pozitivně naladěná na řadu potřebných legislativních změn. Vzniklo samostatné Ministerstvo životního prostředí, které počátkem 90. let minulého století řídily respektované osobnosti. Mezi zásadní jména patří Ivan Dejmal a Bedřich Moldan.

Zákon o ochraně ovzduší z roku 1991 zajistil, že provozovatelé uhelných elektráren museli investovat do odsiřovacích zařízení. Výsledek se projevil v radikální redukci emisí oxidu siřičitého, který způsoboval právě smogové kalamity ve městech a kyselými dešti decimoval české lesy. 

Další zákon o ochraně přírody a krajiny pak přinesl potřebné paragrafy pro ochranu nejen vzácných území a živočichů, ale také stromů ve městech nebo právo občanům vyjádřit se k projektům, které mají vzniknout v jejich sousedství. Za zmínku určitě stojí fakt, že byl přijat drtivou většinou hlasů: 105 pro, pouhé 3 proti. Co bychom dnes dali za tak jasnou podporu opatření na ochranu klimatu…

 

2) Limity těžby uhlí: Libkovice padly, Horní Jiřetín získal svou budoucnost

Symbolem občanského odporu raných 90. let minulého století se stal zápas o zachování Libkovic. Tato obec na Mostecku byla poslední obětí velkolomů na hnědé uhlí. Paradoxně se na jejím území uhlí nikdy netěžilo. Téměř celé tři dekády české debaty o energetice jsou pak spojeny se snahou prolomit pomyslnou čáru, která chrání severočeská města a obce před povrchovými doly. Limity těžby vyhlásila vláda Petra Pitharta již v roce 1991.  

Uhelné společnosti celé dekády pracovaly na politickém tlaku s cílem limity těžby prolomit. Zastání našly opakovaně například u současného prezidenta Miloše Zemana, který se ještě letos nechal slyšet, že “uhlí je naše zlato.” 

Bodem obrany limitů se stalo město Horní Jiřetín symbolicky zaštítěné zámkem Jezeřím. Namále měl Horní Jiřetín několikrát. S uhlím za limity počítalo několik návrhů scénářů Státních energetických koncepcí. Nejvíce tlačily na prolomení limitů uhelné teplárny. Dvoutisícové město však naštěstí našlo zastání u řady respektovaných autorit.  

Takovou byl například prezident Václav Havel. V roce 2005 v dopise adresovaném tehdejšímu premiérovi Jiřímu Paroubkovi se Václav Havel kriticky ptal: „Kladu si otázku, zda je v dnešních podmínkách jednorázový a bezprostřední efekt těžby hnědého uhlí důležitější než staleté kořeny Horního Jiřetína a Černic. A která sídla přijdou na řadu příště, když je ani někdejší vládní záruky neochrání? Můžeme se nazývat kulturní zemí, když staleté historické dědictví přeměníme během několika let na energii, kterou navíc vyvezeme za hranice?“ 

Reálný úspěch záchrany limitů těžby byl založený na neúnavné práci aktivních místních za podpory ekologických organizací. Hybnou silou místních byl Vladimír Buřt. Skromný muž zachránil nejen samotné město, ale také řadu místních památek. Vladimír se narodil v jedné z více než stovek obcí, které musely ustoupit těžbě uhlí. Silné pouto k rodnému kraji, férový přístup a přirozená autorita z něj po právu dělají osobnost desetiletí. V roce 2009 za obranu města před uhelným dolem získal prestižní Cenu Josefa Vavroušky. Dnes Vladimír Buřt řídí “své” město z pozice starosty. 

Zápas o zachování Horního Jiřetína však podle Vladimíra Buřta přinesl i pozitivní efekt pro místní komunitu. „V hodně vypjatých obdobích se tu lidé v Jiřetíně a v Litvínově semknou a vystupují spolu. A to je na tom to krásné a hodnotné. Vytvořilo se tu velké množství velmi krásných mezilidských vztahů. Lidé z různých generací se dokážou spojit, dokážou se sejít a povídat si,“ popisoval pro projekt hrdinou.cz sousedskou soudržnost  Vladimír Buřt. Pokud Horní Jiřetín sledujete na sociálních sítích, víte, že jde o živé místo plné zajímavého komunitního života, o které se stará Jiří Beneš. Radnice podle Deníku pořádá 70 kulturních akcí ročně. Jsou zde aktivní hasiči, TJ Sokol Horní Jiřetín i Klub seniorů. 

Mezi ochránci limitů těžby také nelze opomenout usilovnou práci Hnutí DUHA a Greenpeace ČR. Definitivní tečku za spalováním uhlí v elektrárnách může dát letos zřízená Uhelná komise. Jasný scénář útlumu uhlí, které by mělo cílový rok dříve než za 30 let, by dal české energetice potřebný rámec dekarbonizace a rozvoje nízkouhlíkových řešení.

3) Lepší práce s odpady

Česko mělo již za socialismu systém zpětného výkupu například skleněných lahví. Na moderní odpadový zákon jsme si však museli počkat až na první rok nového milénia. S příchodem evropské legislativy a vstupem Česka do EU přišly paragrafy, které otevřely nástroje pro předcházení vzniku odpadu a hlavně vytvořily současný zaběhnutý systém recyklace plastů, papíru a skla. 

Bylo by však dobré, abychom nepotřebovali dalších 30 let na šanci skoncovat se skládkami. Současné vedení ministerstva životního prostředí navrhuje prodloužení jejich provozu až k roku 2030. Přitom zápas o lepší využití materiálů není jen redukce spotřeby brček, ale příležitostí je aplikace principů cirkulární ekonomiky. Dobře nastavená pravidla mohou vést k využití stavebního odpadu. Biologicky rozložitelný odpad nebude končit bez užitku na skládkách a mohl by být spolu s kaly z čističek využit pro výrobu energie. Jasná opatření pak pomohou vývoji lépe recyklovatelných plastů nebo zpětnému odběru PET lahví.

4) Systémová podpora pro obnovitelné zdroje 

Před 14 lety vstoupil v platnost zákon, který v Česku rozhýbal investice do moderních typů obnovitelných zdrojů. Od začátku roku 2006 mohli první průkopníci v oboru šetrné energetiky získat podporu na své projekty snižující závislost ČR na fosilních zdrojích. Start zelené energetiky v České republice vycházel ze zkušeností našeho západního souseda. Německo začalo systematicky podporovat obnovitelné zdroje na začátku 90. let minulého století. Díky tamní podpoře narostl podíl obnovitelných zdrojů ve výrobě elektřiny z necelých 4 % na dnešních úctyhodných zhruba 40 %.  

Od roku 2006 se přidaly k tradičním vodním zdrojům projekty větrných a solárních elektráren, teplárny spalující biomasu nebo bioplynové stanice. Právě pomocí zákona na podporu obnovitelných zdrojů se Česku podařilo  naplnit požadavky Evropské unie. Česká republika se v přístupové smlouvě k EU zavázala, že do roku 2010 navýší podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě elektrické energie na 8 %. Českým aktuálním cílem je dosáhnout alespoň 15,3 % podílu energie ze všech obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie do roku 2020. 

 

Právě díky systémové podpoře rozvoje moderní energetiky mohly v Česku vzniknout projekty jako energeticky soběstačná obec Kněžice, ale také více než 25 tisíc individuálních solárních elektráren na střechách budov. Bohužel za posledních 5 let moc nových projektů obnovitelných zdrojů nepřibylo. Poslední velký větrný park vznik v roce 2017, kdy se do sítě připojilo 13 větrných věží u Václavic na Liberecku.

Debata o rozvoji solární energetiky se v posledních letech smrskla na miliardy, které nás stojí zelená energetika. Zapomíná se na pozitivní efekty spojené s růstem obnovitelných zdrojů. Naše solární elektrárny vyrobí ročně množství elektřiny odpovídající ekvivalentu energie ve vagónech plných uhlí táhnoucích se po trati o délce 750 kilometrů. Bioplynové stanice rozmístěné po republice u zemědělských družstev dodají ročně téměř tolik elektřiny jako hnědouhelná elektrárna Prunéřov I. 

V rozvoji solární energetiky nás tak přeběhlo i na spalování uhlí založené Polsko. Česká vláda by se měla uvědomit, že bez podpory rozvoje moderní energetiky se nám nepodaří zbavit například 300 tisíc domácností, které stále pálí uhlí. Jak na to, nabízí výzva Svazu moderní energetiky Nová energie Česka.

 5) (Nová) zelená úsporám

Naopak průběžným úspěchem v decentralizované energetice je program (Nová) zelená úsporám. Jde o možná největší výhru, která zůstala v Česku po vládním angažmá Strany zelených. Ta prosadila využití výnosů z prodeje emisních povolenek do podpory energetické renovace budov, výstavby nových pasivních domů. V roce 2015 byl program aktualizován o podporu instalací fotovoltaických elektráren na rodinných domech. Jde o program, který může být inspirací pro řadu dalších zemí. Do budoucna je klíčové, aby zůstal zachovaný dostatek prostředků. Dá se totiž očekávat, že s rozvojem aktivních spotřebitelů energie poroste hlad po řešeních zvyšujících energetickou soběstačnost domácností.

 6) Občanská společnost: od ekologických hnutí po komunitní projekty

Kořeny řady nejznámějších českých organizací sahají právě k roku 1989. Začalo to Pražskými matkami. Pak přišlo Hnutí DUHA, Greenpeace ČR nebo Arnika. Stále jsou pojem, který brání české životní prostředí. Těžko lze z řady lidí, kteří prošli ekologickými organizacemi vyzdvihnout jednu osobnost. Přesto to zkusme: respekt bezesporu zaslouží Jaromír Bláha, který od začátku 90. let prosazuje rozvoj divočiny, neúnavně brání Národní park Šumava. Jeho týmy prošly zástupy dobrovolníků a dobrovolnic. Zapojili se do sázení stromů nebo monitorování pobytů rysů a vlků v českých a moravských pohořích. V roce 2016 získal za svou práci Cenu Josefa Vavroušky. 

Zejména v poslední dekádě svobodné 30letky se pak začaly do debaty o nástrojích na ochranu životního prostředí zapojovat dynamicky rostoucí “mladé” organizace. Rychle se v oblasti recyklace a hospodaření se surovinami prosadil Institut cirkulární ekonomiky. Roli rozvoje obnovitelných zdrojů pak hlasitě hájí například Aliance pro energetickou soběstačnost. Obě organizace pracují s expertními argumenty a průběžně vtahují do debaty také progresivní české firmy. 

Příležitost pro zapojení do formování prostředí však není doménou jen celostátních spolků. Rozmach slaví rozmanité množství místních organizací, které pracují s komunitními zahradami a oživují například dosud zpustlé plochy vnitrobloků. Jen v Praze je dnes na 30 míst, ve kterých obyvatelé vnitrobloků pěstují zeleninu nebo kompustují. Mezi zajímavé projekty, které stojí za navštívení, patří Petrohradská kolektiv (Praha Vršovice), Mečislavka (Praha Nusle) nebo v Brně vnitroblok Křídlovická­/Zahradnická.  

Své místo v debatě o lokálních problémech mají také organizace usilující o podporu bezpečné cyklodopravy. Silným zapojením se může pochlubit i iniciativa Ukliďme Česko. 

Velkou budoucností mohou být osobnosti studentského hnutí Fridays for Future. České studentské hnutí reprezentovaly na mezinárodním klimatickém summitu v New Yorku Lucie Smolková a Barbora Kvasničková. Studentky tak získaly vhled do mezinárodních jednání o ochraně, které  mohou využít v rámci svých dalších aktivit v Česku. 

7) Svobodná média, která se nedají 

Občanská společnost by nebyla úspěšná bez svobodných, kritických médií. Vlajkovou lodí, která sleduje ekologické kauzy, je pořad České televize Nedej se. Reportáže upozorňují na širokou škálu případů, ve kterých je ohrožena česká příroda nebo naše zdraví. Prostor mají také příklady dobré praxe místních i celorepublikových iniciativ. Tématům životního prostředí se průběžně věnuje týdeník Respekt nebo Český rozhlas Plus a Český rozhlas Radio Wave. 

Je na každém znás, jak se rozhodne přispět k podobě dalších 30 let české společnosti. V Obnovitelně věříme, že naše budoucnost může být postavena na prohloubení základů šetrného hospodaření, které se může opřít o moderní, čisté technologie. Rádi vám o nich budeme minimálně dalších 30 svobodných let psát. 

Úvodní fotografie: osobní archiv Petra Holuba