Největší solární stadion světa vyrobí více elektrické energie, než spotřebuje

Spojení udržitelné architektury a využití místních obnovitelných zdrojů energie lze nalézt na sportovním stadionu v tchajwanském Kao-siungu. Elektřinu dodávají solární panely a k chlazení pomáhá čerstvý vítr.

Ondřej Šumavský

19. 11. 2017

Analytik Aliance pro energetickou soběstačnost Ondřej Šumavský se během října zúčastnil prestižního tchajwanského mezinárodního workshopu o šetrné energetice. Setkání expertů z 24 zemí světa se zaměřilo na projekty maximálně využívající obnovitelné zdroje energie. Přinášíme vám představení inspirujících tchajwanských projektů energetické nezávislosti.

Stadion ve městě Kao-siung s kapacitou 55 000 hostů byl postaven v roce 2009 a podílel se na něm japonský architekt Toyo Ito. Cílem bylo postavit stadion, který by maximálně využíval potenciál místních klimatických podmínek ve stylu Feng shui, což je tradiční čínský systém estetiky založený na specifickém umístění jednotlivých objektů za účelem zachycení pozitivního toku všude přítomné energie. Přesný překlad do češtiny je vítr a voda, elementy které stadion využívá na maximum.

Na střeše je kromě 8844 solárních panelů o výkonu jedné megawatty a instalován i systém zachycování dešťové vody, která se následně čistí v útrobách stadionu a je spotřebovávána na místě. Stadion má také důmyslně propracovaný systém proudění vzduchu, který při horkých dnech využívá okolního větru od moře a ochlazuje jím tribuny. To především díky tomu, že stavba není uzavřena do kruhu, ale díky svému tvaru draka umožňuje proudění vzduchu v tunelu.

Celý systém solárních panelů byl navržen společností Delta Electronics se 100% využitím tchajwanských technologií vyrobených přímo na ostrově. Ročně stadion vyrobí až 1,14 gigawatthodin elektrické energie, což stačí i na pokrytí spotřeby jeho 3300 světel a dvou obrovských televizních obrazovek. V době, kdy není stadion využíván, může navíc dodávat elektrickou energii do sítě. Ta pokryje zhruba 80 % poptávky okolních sídlišť.

Zdroj: ArchDaily