Ondřej Novák | 5. 10. 2022

Dalibor Dostál (Česká krajina): Kvůli rezervaci u Milovic mi vyhrožovali smrtí, zažíváme i šikanu od úřadů

První rozhovor s ředitelem projektu Česká krajina Daliborem Dostálem jsem dělal v lednu 2015, jen pár desítek minut po příjezdu prvních exmoorských pony do rezervace v bývalém vojenském prostoru v Milovicích. Tehdy jsem ještě nechápal, že těch pár nervózních koníků představuje bez nadsázky naprosto revoluční krok v ochraně české přírody. V průběhu let se k nim přidali i zpětně vyšlechtění pratuři a zubři, a společnými silami vrátili do zbytku středočeské stepi prvek, který tam už stovky let chyběl.

Spásání expanzivních trav, okus křovin a rozrušování půdy kopyty (odborně nazývané disturbance) vytvořilo v bývalém vojenském prostoru podmínky umožňující doslova explozi biodiverzity. Pozdější vědecké výzkumy ukázaly, že kopytníci vrátili do rezervace řadu ohrožených druhů rostlin a hmyzu, a vytvořili krajinu podobnou té, jaká byla v Česku před tím, než ji člověk svými zásahy začal postupně proměňovat v biologickou poušť.

Ale zatímco projekt Česká krajina navenek sbíral pozitivní reference od vědců a lákal novináře i filmaře, na pozadí dodnes běží neustálý zápas o přežití. Boj s úřady a zájemci o pozemky z řad developerů. Dalibor Dostál čelil výhrůžkám fyzickou likvidací, z neustálého stresu a psychického vypětí má dnes řadu zdravotních problémů, už více než deset let nemá čas na rodinný život a kvůli rezervaci se musel dokonce i zadlužit. Právě o odvrácené straně neziskové ochrany přírody je náš následující rozhovor.

Divocí koně v Milovicích.
Foto Michal Köpping



Několik posledních let spolu pravidelně mluvíme o tom, že rezervace má sice řadu úspěchů, ale vedení projektu pro vás vůbec není jednoduché. Musíte překonávat řadu překážek ze strany státu, případně ze strany soukromých subjektů. Proč jste se až nyní rozhodl o tom mluvit veřejně?

Důvody jsou dva. Zaprvé, naším vedlejším cílem dokázat, že v Česku lze dělat dlouhodobý prospěšný projekt podporovaný z dotací. Tématu veřejného financování se jako novinář věnuji dlouhodobě a vždy mě mrzelo, že spousta ekonomů se na toto prostředí dívá velmi kriticky kvůli korupci. Mně to přišlo jako obrovská škoda. Chtěl jsem ukázat, že Česká republika se už někam posunula, že jsme vyrostli z divokých 90. let.

Počáteční potíže jsem se snažil brát tak, že jsou to jednorázové, nahodilé záležitosti. Náš projekt má zabezpečit ochranu území na desítky let do budoucnosti a čím déle fungujeme, zjišťujeme, že podmínky pro dlouhodobé projekty jsou v Česku skutečně velmi těžké. Musel jsem si sám po dlouhém vnitřním boji přiznat, že prostředí, ve kterém se pohybujeme, není tak kultivované a bezpečné, jak jsem čekal.

A ten druhý důvod?

Od začátku jsme se snažili projekt rezervace velkých kopytníků prezentovat pozitivně, aby bylo vidět, že náš přístup k ochraně přírody přináší skvělé výsledky. Proto jsem nechtěl případné zájemce odrazovat. Ale jak se do podobných aktivit pouštějí další subjekty a v různých fázích zažívají občas podobné těžkosti jako my, myslím, že je nezodpovědné skrývat hrozící rizika.

V rezervaci našli domov i zubři.
Foto: Michal Köpping

Navíc, na různé formy nátlaku a těžkostí jsem byl zvyklý z novinařiny. Ale kvůli naší rezervaci jsem poznal tlaky výrazně brutálnější, než s čím jsem se setkal jako novinář. Rezervaci tak řadu let hrozí úplný konec nebo přinejmenším degradování na okrajové řešení na zlomku území.

Nátlaku čelíte přímo kvůli rezervaci v Milovicích?

Ano, je to plocha kousek od dálnice, kousek od Prahy, takže jsou tam celou dobu různé developerské záměry. Případně zájmy různých spekulantů s pozemky. A plocha se ne úplně překrývá s chráněnými územími, tedy s evropsky významnou lokalitou a národní přírodní památkou. Nicméně tlaky se nevyhýbají ani formálně chráněným plochám, protože tím, jak velcí kopytníci dokázali daná území zkultivovat, místo začalo být atraktivní i pro komerční zemědělce. Tlaky nejen že neklesají, spolu s jeho stoupající atraktivitou naopak rostou.

Zmiňoval jste, že jste ohledně veřejné podpory musel projít jakýmsi prozřením. Jde o problémy s dotačními programy, případně kontrolami od státu?

Jde o celkovou stabilitu prostředí. Než jsem se do České krajiny pustil, vždy mi přišlo divné, že projekty tohoto typu u nás neexistují. Ve vyspělých zemích typu Německo, Holandsko, Španělsko, Velká Británie fungují 30 nebo 40 let a úspěšně šetří veřejné finance. U nás ale nic takového nikdy nebylo. Teď už rozumím proč. Nestabilita podmínek a s tím související fungování úřadů takovéto projekty nejen že nepodporuje, ale spíš ohrožuje.

Chybí tady kontinuita. Opakovaně se setkáváme s tím, že jeden úřad nám něco nařídí a jiný úřad nás za to popotahuje a vyhrožuje pokutami. Dokonce se nám stává, že nás úřad chce pokutovat za to, co nám sám před třemi nebo čtyřmi lety nařídil a úředníci se pak diví, že jsme postupovali na jejich pokyn.

Ačkoliv šetříme 9/10 nákladů oproti standardnímu způsobu financování, potřebujeme na údržbu ploch stovky tisíc nebo jednotky milionů. A pokud nemáte dlouhodobou jistotu, že postup, na kterém se s úřadem dohodnete, bude platit po celou dobu trvání projektu, tak se dostáváte do velmi obtížných situací jen proto, že jeden úředník má jiný názor než druhý. Na začátku jsem si myslel, že je to přechodné, že pro české prostředí představujeme neobvyklý projekt a že se to usadí. Ale místo toho problémy jen přibývají.

Můžete být konkrétnější? Co jste řešili za problém nebo v čem vás úřady popotahovaly?

Například se nám stalo, že okraj rezervace začal jeden subjekt zavážet obrovskou černou skládkou. Požádali jsme, aby úřad proti černé skládce zakročil a aby alespoň dál nerostla. Ačkoliv tam někdo navezl desítky tun suti, úřad konstatoval, že tam žádnou černou skládku nevidí.

Stavební suť začala vyvracet ohradník u rezervace a hrozil únik zvířat, takže jsme na vlastní náklady nechali alespoň haldu přímo u ohradníku o několik metrů posunout bagrem. Hned jsme dostali výtku, že bez souhlasu úřadu nakládáme se sutí a zeminou. Co do té doby podle úřadu neexistovalo, najednou znamenalo porušení pravidel z naší strany.

Divokým koním dělají společnost i zpětně vyšlechtění pratuři.
Foto: Michal Köpping

Jak si vysvětlujete, že k vám jsou úřady takto nevstřícné? Z toho, co popisujete, to totiž působí jako úřední šikana.

Je to tak. Když jsem v začátcích začal kolegům z redakce popisovat první potíže s úřady, upozorňovali mě, abych tomu věnoval náležitou pozornost. Je to jeden ze standardních postupů, jak si úředníci říkají o úplatek. Komplikují jednoduché věci tak, aby pro subjekt bylo jednodušší si další postup usnadnit úplatkem.

Ale pro mě jsou úplatky naprosto nepřípustné, proto jsme vše řešili legální cestou. Ale pak vidíte, že stejnou věc za hranicemi rezervace řeší soukromé subjekty mnohem snáz, nemusí mít žádná razítka, kdežto my musíme v té stejné věci provádět několikaměsíční nákladné procedury.

Případů, jako ta černá skládka, bylo za uplynulé roky několik. A je viditelný extrémně rozdílný postup úřadů u subjektů, které mají peníze a které je nemají.

Obraceli jste se na policii?

Ne. Snažili jsme se to řešit s politiky, do jejichž kompetence konkrétní úřady spadaly. Bohužel jsme nepochodili. V jednom případě nám to přineslo smršť dvou desítek kontrol během jediného roku, což nás poučilo, že není snadné a ani vítané tyto věci řešit. A po změně poměrů není poptávka. Náš projekt by samozřejmě nikdy nevznikl bez politické podpory z různých stran. Řada politiků nám v minulosti v obtížných situacích výrazně pomohla. Ale jak se po volbách složení různých orgánů mění, ochota řešit podobné věci spíše klesá.

Divocí koně v Milovicích pravidelně vyvádějí i hříbata.
Foto: Michal Köpping

Kromě státu a veřejné sféry bojujete i se soukromými zájemci o pozemky rezervace. Co jste zažili ze strany těchto subjektů?

Třeba u zmíněné obří černé skládky úřad podnikateli předal mé jméno. Na základě toho jsem čelil výhrůžkám fyzickou likvidací.

Opět, kontaktoval jste policii?

Tím, že jsem bral různé formy nátlaku už z doby své práce novináře jako součást své profese, tak jsem nikdy nebyl zvyklý podobné věci na policii řešit. Navíc pokud se na vás v podobných případech někdo připraví, je samozřejmě vždy problém s dokazováním. Kdy jsem naopak policii kontaktoval hned, bylo v případě útoku pytláků, kdy šlo o životy zvířat. Práci policie v tomto případě musím velmi ocenit. Tehdy zřejmě nešlo o maso nebo trofeje, ale spíše to byla také forma zastrašování v rámci tlaků na pozemky. A mladoboleslavští kriminalisté věnovali mnoho energie na následný monitoring lokality, aby zachytili případné další pokusy o pytláctví.

Podařilo se někoho dopadnout?

Původce se nakonec vypátrat nepodařilo, ačkoliv následně došlo k ještě jednomu pokusu o útok.

Máte nějaké vlastní podezření?

Překrývalo se to s jedním obdobím, kdy jsme čelili velkým tlakům a zapadá to do sledu událostí. Takže si myslím, že útok pytláků souvisel s tím, co se nám dělo.

Dá se říct, že se už situace uklidnila?

Vždy to přichází v takových vlnách. Bohužel to často souvisí s volbami. Často se tyto subjekty snaží sponzorovat politická uskupení, která jdou do voleb, a pak je těžké naši pozici obhájit.

Ředitel České krajiny Dalibor Dostál.
Foto: Michal Köpping

Když jste před devíti lety s projektem začínal, napadlo vás, že vaše snaha o ochranu přírody povede k výhružkám a žádostem o úplatky?

Ne, nečekal jsem, že se můžeme dostat do takové situace. Na druhou stranu to nechci generalizovat, spousta úředníků, politiků nebo pracovníků různých institucí nám opakovaně vyšla velmi vstříc a rezervaci několikrát v podstatě zachránili. A to i v situacích, kdy už se zdálo, že nám nebude pomoci. Není to o tom, že by v Česku bylo všechno špatně, nakonec rezervace pořád existuje.

Na druhou stranu je hrozně frustrující, když vidíte, kolik energie, jak vlastní, tak i zástupců různých institucí, musí padnout na překonávání zlých úmyslů relativně malé skupinky lidí. Je to neustálý boj o přežití. Ale musím ocenit úsilí řady lidí, kteří nás nenechali padnout. Ať už jde o úředníky na všech úrovních, nebo o veřejnost a dárce. Všem patří obrovské poděkování. Nejhorší ale je, že i přes takovou podporu dokáže malá skupina lidí neustále ohrožovat takhle známý projekt. A nedá se s tím nic moc dělat.

Tento náraz do reality pro vás musel být hodně psychicky náročný. Jak se s tím vyrovnáváte?

Byl náročný a pořád je. Tyto aktivity jsem drtivou většinu let dělal plně při zaměstnání. Když jsme mezi lety 2010 a 2013 Českou krajinu teprve připravovali, pracoval jsem v souběhu se svým zaměstnáním devatenáct hodin denně. Myslel jsem, že je to jen daň za to, že něco rozjíždíme. Ale ani později jsem se nedostal pod patnáct nebo šestnáct hodin denně. A tak to funguje už dvanáct let. Za celou dobu jsem prakticky neměl jediný volný víkend.

Je to náročné, řadu let mám poruchy spánku a s tím související zdravotní problémy, přibývá mi řada chronických potíží. Ale samozřejmě nechci to vzdát, protože jsem do toho investoval spoustu vlastního času, navíc do nás velkou důvěru a finance vložila i veřejnost nebo různé instituce, od Evropské unie po česká ministerstva. Nemůžeme to zabalit.

Co na to rodina? Podporuje vás v tom pořád i po těch letech?

Rodina má radost, když vidí, že se podařilo něco změnit a že se povedlo zachránit spoustu druhů. Nicméně, drtivou většinu práce dělám z domova, takže děti mě znají tak, že sedím u počítače, odpovím jim na pozdrav a dalších několik hodin se nehnu od práce. Není to stav, který by jim vyhovoval. Kdybych věděl, jakým způsobem se celý projekt bude vyvíjet, určitě bych do toho nešel, protože mi to na dlouhou dobu vzalo rodinný život. Ze všech dopadů je právě dopad na rodinu pro mě tím nejhorším.

Na druhou stranu, vidíte ale nějaké pozitivní vyhlídky, že by se něco přece jen mohlo do budoucna zlepšit?

Velmi pozitivní je, že spousta lidí a institucí má stále neutuchající snahu nenechat nás padnout. A snaží se pomoci nám v každé bezvýchodné situaci i po těch letech, kdy je pořád musím žádat o pomoc. To je nejdůležitější, protože bez nich bychom nepřežili. Snažíme se také ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí nastavit podmínky fungování podobných rezervací tak, aby už nedocházelo k účelovému omezování jejich finanční podpory ani zatěžování neopodstatněnými požadavky, které naopak znamenají zbytečnou finanční i pracovní zátěž.

Letošní rok ukázal, že dlouhodobé podfinancování způsobené podobnými účelovými zásahy pak pro podobné dlouhodobé projekty znamenají, že nedokáží odolat výkyvům, jaký přišel třeba letošní rok kvůli zdražování. Jsme rádi, že ministerstvo vidí v podobných projektech budoucnost a že napříště se budou moci podobné projekty mít o co opřít.

Pokud by se někdo rozhodl kráčet ve vašich stopách a chtěl zkusit vytvořit něco podobného, jako je rezervace velkých kopytníků v Milovicích, co byste mu poradil?

Několik subjektů se do toho už pustilo. Některým se daří výborně, jiné se potkaly s podobnými těžkostmi jako my. Doporučil bych připravit se na to, že v některých případech bude jejich práce připomínat ruskou ruletu. Můžou se dostat do naprosto nepředvídatelného prostředí a udržení takto dlouhodobého projektu může být někdy opravdu velmi obtížné. Přál bych si, aby se situace do budoucna změnila.

Autor: Ondřej Novák

Foto: Michal Köpping