V čistě elektrickém vozu jsem jel už několikrát, ale tentokrát jsem si mohl poprvé sám řídit auto do zásuvky. Pokud bych své několikadenní zkušenosti měl shrnout do krátkého hodnocení, musel bych napsat, že jsem byl nadšený nejen z jízdy, ale i z celkového komfortu a vstřícnosti k pasažérům. Blízké mi bylo také to, že Volvo je jedním z lídrů udržitelného přístupu v automobilové dopravě.

Nejsem žádný velký automobilový odborník, který by si do detailu prohlížel motor a zkoumal podrobně všechny jízdní vlastnosti. Spíše se řadím do kategorie středně náročného uživatele, kterému vyhovuje pohodlná jízda s nízkými náklady a dostatečnou mírou komfortu interiéru.

Nikdy předtím jsem elektrovůz sám neřídil, pouze jsem v něm jel jako spolujezdec. Pro první šoférské seznámení a otestování elektrovozu jsem si asi nemohl vybrat lépe. Švédská automobilka o tomto svém modelu tvrdí, že je chytré a všestranně nadané. A čistější než dříve. Plně elektrické kompaktní SUV Volvo XC40 Recharge mě skutečně nadchlo. Dokonce natolik, že bych si někdy v budoucnu plně elektrický vůz pořídil – a nemusí to být z „příkazu“ bruselských úředníků.

Volvo XC40 Recharge
Foto: Pavel Baroch



Na stovku za 4,9 sekundy

Už dříve, když jsem několikrát jel elektrovozem jako spolujezdec, jsem zaznamenal, jakou má elektromotor akceleraci. Stačilo trochu sešlápnout plyn a já se doslova zabořil do sedačky. Jako řidič jsem si na vlastní kůži ověřil, že je to pravda. Ačkoli Volvo XC40 Recharge je poměrně robustní vůz, jeho akcelerace byla pro mě coby úplného nováčka skutečně nevídaná.

Výrobce uvádí zrychlení na stovku za necelých pět sekund. Neměřil jsem to, ale poté, co jsem sešlápl plyn, tomu věřím. Ostatně to byla jedna z prvních věcí, na které jsem byl při přebírání vozu upozorněn – stačí jen o trochu více a rychleji sešlápnout plynový pedál a auto vystřelí jako raketa. Ostatně podle firemních tabulek má Volvo XC40 Recharge výkon 408 koní, což rozhodně není málo.

A tak jsem s plynem zacházel zprvu opravdu hodně opatrně. Ale po několika ujetých kilometrech jsem si zvyknul. Pokládám takovou akceleraci za výhodu v okamžiku, kdy je zapotřebí například někoho rychle předjet a neohrozit ostatní řidiče. Pokládám takové zrychlení za jeden z bezpečnostních prvků – pokud se s ním samozřejmě nakládá rozumně.

Jediné, na co jsem si musel zpočátku zvykat, je automatická převodovka. Pro mnohaletého řidiče manuální převodovky to byl sice určitý problém, protože jsem chtěl co chvíli sešlápnout spojku, ale netrvalo dlouho a automat jsem si osvojil.

Pohodlí, luxus a to ticho!

Vím, že auta švédské automobilky vynikají komfortem a pohodlím, ale teprve s Volvem XC40 Recharge jsem si to sám vyzkoušel. Nemůžu si na nic stěžovat. Pohodlné sedačky jsou dneska standardem už u aut nižší třídy, než je Volvo, ale třeba i ovládání přístrojové desky včetně rádia nebo navigace je přehledné, intuitivní a vstřícné.

Jak uvádí výrobce, podsvícené dekorativní obložení interiéru s průhlednou horní vrstvou a grafikou inspirovanou topografickými mapami uklidňuje a působí moderním dojmem. Že Volvo sází na udržitelnost, dokládá mimo jiné to, že interiér vozu byl vytvořen bez použití kůže – i tak ale působí honosně. Koberečky v modrém odstínu jsou vyrobeny z částečně recyklovaného materiálu, takže šetří životní prostředí a současně dotváří celkový luxusní dojem.

Auto je pro pět lidí a i na zadní sedačce je dostatek místa, aby se ani tři pasažéři nemuseli na sebe tlačit. Zavazadlový prostor má objem 419 litrů, ale dá se výrazně zvětšit sklopením zadních sedaček. Pokud jsou zvednuté, je vzadu dostatek místa na uložení zavazadel pro celou rodinu.

Uvnitř vozidla je pak několik vychytávek, které sice nejsou úplně zapotřebí, ale zvyšují komfort a pohodlí. Jedním z nich je malá nádoba na odpadky na pultu u řadící páky mezi sedadly. Má poklop, zároveň se dá celá vyjmout a obsah pohodlně vysypat. Dalším z užitečných detailů je háček (třeba na pověšení menší dámské kabelky) na vnitřní straně vyklápěcí přihrádky u spolujezdce.

Takových drobností nabízí Volvo XC40 Recharge více. Uvnitř jsou dobře vymyšlené úložné prostory na lahve s vodou, sportovní tašky, notebooky, rychlé občerstvení a další věci. Nechybí ani schránka na nabíjecí kabely pod kapotou, kde je několik typů kabelů pro případ, že by vybraná nabíjecí stanice neměla vlastní, nebo by její koncovka nepasovala do elektrické „nádrže“ vozidla.

Co jsem ale u elektroauta ocenil z vnitřního komfortu asi nejvíce, bylo úžasné ticho. Žádný řvoucí motor z benzínového nebo dieselového pohonu, nic takového. Prostě krásně tichý chod. I když jedete hodně rychle.

Za půl hodiny nabito

S autem jsem za pár dnů najel několik stovek kilometrů. Hlavně po Praze a středních Čechách. S jízdními vlastnostmi jsem byl spokojený, auto velmi dobře drželo i v zatáčkách při vyšších rychlostech. I když má jako SUV větší rozměry, nebyl problém ani v hustém pražském provozu, výborně se ovládalo i mezi zaparkovanými auty v úzkých prostorách.

Nepopiratelnou výhodou je rovněž to, že s elektroautem zaparkujete zadarmo i na místech, kde vozy se spalovacím motorem musí platit. I když například současné vedení Prahy oznámilo, že by to chtělo tento systém od příštího roku upravit, takže by mimopražští řidiči museli platit. Ale na konečný výsledek si musíme počkat až po komunálních volbách.

Při jízdě po dálnici jsem zase s chutí vyzkoušel tempomat a především „autopilota“, který sám drží rychlost a směr, aniž byste museli točit volantem. Ale ruce na něm musíte mít položené i tak. Jinak vás auto samo hlasitě upozorní – je to pojistka proti tomu, aby šofér například neusnul.

Jako elektromobilista začátečník jsem měl samozřejmě obavu, aby se mi nevybila baterie a já někde nezůstal trčet. Podle výrobce se spotřeba elektrické energie pohybuje od zhruba 15 kilowatthodin do bezmála 27 kilowatthodin na sto kilometrů. Výrobce uvádí dojezd na jedno nabití přesahující 400 kilometrů. Když jsem se blížil ke stovce, začal jsem přemýšlet o dobití. Navigace vás navede k nejbližší nabíječce, ale jde samozřejmě o to, u které máte patřičnou nabíjecí kartu.

Nakonec jsem skončil na střeše obchodního centra Šestka u pražského letiště v Ruzyni, kde jsem se připojil k rychlonabíječce PRE. A nepotřeboval jsem vysokoškolský diplom z technického oboru, abych si poradil. Za chvilku už se baterie začala nabíjet a já mohl vyrazit na rodinný nákup do supermarketu.

Nabíječka Volva XC40 Recharge
Foto: Pavel Baroch



Už zhruba za půl hodiny byla baterie nabitá na přibližně osmdesát procent. Za zhruba dalších patnáct minut bylo plno. Na počítači uvnitř vozu se dá navíc nastavit, na kolik procent se má baterie nabít, aby se udržela v optimálním režimu a sloužila co nejdéle. Takže jsem se u stojanu ani moc nezdržel. Nakoupil jsem, dal jsem si kávu a už jsem zase mohl jet.



Autor: Pavel Baroch

Úvodní foto: Pavel Baroch (Volvo XC40 Recharge)