Budoucnost dopravy není v akumulátorech, ale elektrolytu

Technologie nanoFlowcell, dokáže překonat jak palivové články, tak akumulátory či spalovací motory. A to ve všech ohledech.

František Mašek

10. 11. 2017

Když v roce 2014 vyšly první zprávy o společnosti nanoFlowcell AG, nikdo je nebral tak úplně vážně. Stejně tak i představení vozu Quant e-Sportslimusine na ženevském autosalonu proběhlo spíš ve stylu bulvární senzace než nějakého solidního ohlasu. Bohužel na něm měli vinu i představitelé firmy, kteří auto představili, ale pak tajnosnubně prohlašovali velká nej- hesla, ale bez reálného základu.

Vlastně až koncept Quantino ukázal, že nanoFlowcell není tak úplně vymyšlená báje. A po tom, co firma dostala licenci na testování a provozování vozidla na evropských silnicích, už se nesmál nikdo. Před nedávnem pak vešla mezi novináře zpráva, že Quantino už v Curychu najelo v rámci testování 100 000 km.

Co je nanoFlowcell?

Zajímavé jméno v sobě ukrývá vlastně palivové články. Ty jsou základem vozu, ovšem do nich se nepumpuje nebezpečný vodík, ale ze dvou nádrží takzvaný bi-ION elektrolyt. Ten protéká podobnými punčoškami jako v klasickém palivovém článku, reaguje spolu a uvolňují se elektrony.

Ty pak putují k elektromotorům, v případě Quantina jsou to dva menší s komplexním příkonem 80 kW a točivým momentem 200 N.m. Protože je auto velmi lehké a elektromotory mají svou typickou charakteristiku nejvyšší síly v nejnižších otáčkách, je i tak zrychlení vozu dost zajímavé – pod pět sekund. Maximální rychlost auta je 200 km/h.

Ale zpátky k technologii. Nabitý elektrolyt se odsává a nalévá do nadrží Quantina velmi rychle – vlastně jako benzín. Jen tedy nádrže jsou dvě. Takže za 8 minut a 21 sekund se sem natlačí tolik elektrolytu, že stačí na dojezd 1000 km. Nádrže jsou ovšem větší (2x95 l), takže dojezd na jedno natankování přes 1400 km.

Firma už auto otestovala natolik, že je schopná už nyní nabídnout případným zákazníkům záruku na 50 000 provozních hodin, což v přepočtu může dělat až 2,5 miliónů kilometrů.

Tým v čele s Nunziem La Vecchiou ale má jiný problém – jak přesvědčit veřejnost, firmy, města a státy, aby investovaly do rozvoje sítě čerpacích stanic na bi-ION a komplexní infrastruktury - od výroby, přes distribuci až po samotné tankování. Tento iontový roztok má přitom mít ohromnou výhodu – jeho výrobní cena je minimální a i „dobíjení“ vyjde na minimální peníze. Jeden litr roztoku prý vyjde asi na tři koruny.