Evropa nezakáže investice do jádra a plynu. Co znamená tajemná taxonomie pro Česko?

Taxonomie není určení „doporučených“ investic, ani označení investic „výhodných“, jak často zaznívá v našem tisku. Nejde ani o „zákaz“ některých projektů. Jde o snahu na stále větším trhu, kde se firmy předhánějí v tom, kdo je „více zelený“ (kdo více pečuje o ochranu naší planety), snadněji označit, kdo to opravdu činí a kdo to jen předstírá (tzv. greenwashing). Mezi aktivitami „taxonomicky udržitelnými“ budou projekty nesmyslné či ztrátové a mezi těmi “schválenými” mohou být věci smysluplné a společensky žádoucí. Tak to vždy u snahy zjednodušit a obecně popsat problém tak je.

O tom, jak velkou roli bude taxonomie při dekarbonizaci ekonomiky hrát, rozhodnou další měsíce a roky. Nikdo nepřikáže bankám či investičním fondům, jakou (a zda vůbec nějakou) část svých aktiv umístí do projektů dle Taxonomie udržitelných. Rozhodnou o tom vlastníci firem a také ti, co jim peníze na investice poskytují. Pokud jim to bude jedno, sebelepší Taxonomie nebude hrát skoro žádnou roli. Pokud ale vkladatelé či ti, co spoří do penzijních fondů, řeknou, že jejich peníze mají pomoci planetu chránit, může být efekt citelný. A povede k tomu, že investoři do “neudržitelných projektů” budou hledat zdroje financování obtížněji. Návrh Komise mi na první pohled dává ekonomický i politický smysl, ale je dobré si uvědomit, že jeho logika je jiná u plynu a jádra.

V případě zemního plynu, který je fosilním palivem a jehož pálení poškozuje klima, jde o „poznanou nutnost“. Rostoucí podíl obnovitelných zdrojů bude vyžadovat mnoho výkonných, rychlých zdrojů elektřinu pro překlenutí času, když “nesvítí a nefouká”. Baterie a jiná dnes existující úložiště nestačí a postupně nabíhající vodíková ekonomika najde nejprve své uplatnění zřejmě jinde než jako úložiště energie (díky poměrně nízké efektivitě). Proto se bez velkých, plynových elektráren neobejdeme. Stavět by je měly soukromé firmy a státy by měly vytvořit podmínky, aby to dávalo ekonomický smysl a nebylo moc drahé. Tyto investice dnes totiž nutné pokud ne pro stabilizaci systému, tak pro ukončení „doby uhelné“ i usnadnění využití OZE. Doba 10 let, kterou Komise navrhuje, by mohla být smysluplná, pokud se opravdu podaří vodíkovou ekonomiku nastartovat.

Česko zaspalo a samo si zkomplikovalo svou buducnost

Přehlédnout však nelze, že podmínkou pro „uznání plynu“ jsou striktní limity na emise skleníkových plynů a dokonce i velmi přísný požadavek na růst podílu „nefosilních plynů“ na spalování (již v roce 2026 jde o 35 %). Pro nás to zní jako sci-fi. Zatím, co zmíněné špičkové zdroje v kombinace s rozvojem vodíkové ekonomiky v některých zemích umožní, aby se nové zdroje do Taxonomie kvalifikovaly, naši energetici a teplárníci bijí na poplach. Jedním z důvodů je, že české investice do plynu teprve začínají a nejde zdaleka jen o špičkové zdroje. Dostat se na požadované limity pro tyto zdroje může být velmi komplikované či vyloučené. Navíc, protože má Česko mizivý podíl OZE a jeho energetika stojí na uhlí a jádru, je oprávněná obava, že dostupnost čistého vodíku (ale stejně tak alternativního bioplynu) bude u nás velmi omezená což bude problém i pro nízko emisní plynové zdroje. Jak Komisní návrh napovídá, nejde o situaci obvyklou, a je proto otázkou, do jaké míry budou Komise a další země mít sympatie pro náš velký problém (a požadavek na zvolnění), neb ten jsme si svými chybami způsobili.

Jiná situace je v případě jádra. O jeho roli v dalších dekádách není dnes vůbec jasno (a k českému „jasnu“ se ještě vrátím), ale prostor pro něj návrh otvírá jasněji. Vychází z nepopíratelné nízkouhlíkové vlastnosti tohoto zdroje. Taxonomie proto řeší “jen” bezpečnost a ukládání vyhořelého paliva. Obé je logické, nelogické by bylo naopak zejména druhý problém opomenout (což je dobré i u nás připomenout).

I když existují země, které se s návrhem nebudou snadno smiřovat, v realitě je projaderný klub mnohem větší a navíc řada dalších zemí, chce možná pragmaticky nechat cestu k jádru otevřenou. Kompromisem je zjevně ale omezení startu nových projektů do roku 2045 a „taxonomické investice“ do stávajících do roku 2040, které má zjevně otupit odpor nejsilnějších kritiků jaderné energie a zajistit neodmítnutí návrhu Radou a Parlamentem.

Budoucnost pro jádro: malé reaktory?

Méně jasné je, co v praxi zahrnutí jádra do Taxonomie přinese. Dnešní projekty nových jaderných bloků stojí na desítky let staré technologii velkých reaktorů (větší je ekonomicky lepší), které se staví dlouho, s obrovskými potížemi a extrémně vysokými náklady. Dle mezinárodních srovnání vyjde 1 MWh z nového jaderného zdroje ve světě dnes průměrně na 131–204 dolarů (na kWh mezi 2,9 a 5,4 korunami), zatímco 1 MWh z nejefektivnějších obnovitelných zdrojů stojí 28–50 dolarů.

Proto musí nákladné investice do jaderných bloků stát až na výjimky na obrovské státní podpoře. Investičně jsou projekty nesmírně náročné (odhady hovoří o 5–8 tisíc USD na kW výkonu) a náklady na vyrobenou elektřinu zvyšuje náklad na financování projektu. Když už se rozhodnou vlády z kapes daňových poplatníků jaderný projekt podpořit, dává smysl, aby stát nesl též náklad na financování a cenu elektřiny tak snížil. Placení stavby jaderné elektrárny na státní útraty pak ale samozřejmě obchází efekt taxonomie, neb místo půjčky na projekt peníze zajistí státní dluhopisy. Rozhodnutí o zahrnutí jádra do taxonomie tedy sice otevírá cestu k tomu, aby bylo možné financování stavby nových jaderných elektráren soukromým sektorem, ale není jasné, zda v dnešní situaci je toto reálné.

Situaci mohou změnit nové formy využití jaderné energie, o kterých se již desetiletí mluví (jejich vývoj taxonomie považuje za udržitelný). Jde o „malé bloky“ a zejména bloky „modulární“, které budou větší, ale vyrobitelné v sériích v továrnách s nižšími náklady i problémy. Pokud by se podařilo některé z těchto projektů dotáhnout do ekonomicky smysluplného konce (a zejména, pokud by zahrnovaly menší množství radioaktivního odpadu), může to v budoucnu otevřít prostor pro vznik jaderných zdrojů za soukromé peníze. Považuji za velmi reálné, že tlak na využití těchto dnes neexistujících zdrojů by vedl k úpravě stávajícího vymezení jaderné energie v Taxonomii, neb změny vymezení “udržitelných” aktivit v budoucnu budou, jak mimo jiné ukazuje tento návrh s časovým omezením, jistě přicházet.

Návrh Komise z hlediska rozvoje jaderné energetiky tedy vypadá příznivě, s ním spojené podmínky (mimo časového omezení) lze těžko rozporovat, ale myslím, že jeho pozitivní efekt je, zejména v české diskusi, poněkud nadhodnocen. Skutečnou překážkou pro vznik nových jaderných elektráren „na západě“ (v EU či USA), je totiž katastrofická ekonomika probíhajících projektů, která odrazuje většinu uchazečů o to, aby zvolili jadernou možnost. Přestože v jiných společenských a regulatorních podmínkách se daří stavět jaderné bloky (v Číně a Rusku), lze jen stěží přehlédnout, že podíl jaderné elektřiny na celkové výrobě klesá a přiblížil se již k pouhým 10 %.

Česku investovat do jádra nikdo nebrání

Bližší pohled ukazuje, že z hlediska českého jaderného projektu – stavby nového bloku v Dukovanech – se návrhem Komise stěží něco zásadního změní. Jde o rozhodnutí našeho státu, na které má právo. Vláda Andreje Babiše se od původního konceptu, že projekt bude toliko věc ČEZ, dobrala k přesnému opaku – projekt půjde z peněz státu, dominantně na riziko státu a z peněženek občanů (jak financování, tak garantovaná, zatím neznámá, cena elektřiny). Velké pochyby ekonomické (vysoké náklady a očekávané problémy v realizaci), tak specifické technické (pro většinu dodavatelů nestandardní velikost bloku, nejistota ohledně chlazení při souběhu provozu se stávajícími bloky), jsou i nadále na stole.

Navíc platí, že ani odstartování tohoto projektu nám nijak nepomůže splnit naše závazky do roku 2030, které vyplynou z dohody o snížení emisí o 55 % (proti úrovni 1990). Těžko bude nový blok hotov před polovinou třetí dekády a fakticky jen nahradí výrobu z bloků, které budou vyřazeny. V této dekádě by naší prioritou mělo být zmnohonásobení naší výroby elektřiny z OZE a zajištění co nejdelší bezpečné a ekonomické provozovatelnosti dnešních jaderných bloků. V ani jednom nám nic nebrání a navíc, pomohou nám k tomu stovky miliard z EU.

Nelze se tak zbavit dojmu, že hlavním motorem české lásky k jádru (kombinovaná paradoxně s velkým odporem většiny občanů k tomu, aby se v jejich okolí jaderné palivo skladovalo) je něco jiného než ekonomická racionalita a bedlivé sledování vývoje ve světě. Všeobecně známé problémy s touto technologií, které vedou ke skepsi ohledně rozhodování o nových investicích ve většině zemí, nebereme dostatečně vážně. A tak nenachází sluchu ani racionální přístup, který by diktoval posečkat s dalšími rozhodnutími na to, jak si s náhradou dosluhujících jaderných elektráren poradí nedaleká jaderná velmoc, Francie. Ta se totiž již léta potýká se zvládnutím dokončení zpožděného a enormně prodraženého nového reaktoru ve Flamanville. To zjevně již léta blokuje nadšení pro další podobné investice i v této jaderné velmoci a deklarace podpory jaderné budoucnosti Francie od prezidenta Macrona lze tak vnímat spíše než jako plán jako předvolební politické projevy postrádající jasný obsah.

Váhání nad stamiliardovými technicky riskantní projekty není dle mého soudu důkazem nerozhodnosti a slabosti. Je více než jasné, že jaderné bloky, které by se v dalších letech začaly stavět, zahájí svůj ekonomický život ve zcela jiné energetice, než jakou dnes známe. Bez pochopení toho, jaká může být, může jít o rozhodnutí zcela špatné. Naopak to, co je dnes (u nás) zcela nezbytné, je začít velmi rychle umazávat ztrátu v rozvoji energetiky 21. století (nejde jen o OZE, ale též o sítě, tarify, regulace či pravidla), kterou jsme špatným politickým rozhodnutím v minulých letech u nás vytvořili.

Autor: Luděk Niedermayer, europoslanec za TOP09

FOTO: Marie Bartošová, AliES