Pavel Baroch | 23. 11. 2021

Výročí: před 30 lety zastavila vláda rozšiřování uhelných dolů. Život dostal přednost před uhlím

Je to třicet let, co na podzim 1991 tehdejší vláda Petra Pitharta stanovila v severozápadních Čechách územní limity těžby hnědého uhlí. Byla to nepřekročitelná hranice pro povrchové doly, kvůli nimž v uplynulých desetiletích zmizela z mapy více než stovka obcí včetně historického jádra Mostu. Jenže tím snaha o vytěžení dalších stovek tun uhlí a tedy i bourání dalších domů ještě dlouho neskončila. V následujícím seriálu si připomeneme některé významné události a osobnosti, které se dalšímu rozšiřování velkorypadel postavily. Začneme u obce Horní Jiřetín, která se stala symbolem boje proti prolomení těžebních limitů.

Před lety se na adresu kriticky ohrožených zvířat a rostlin pokládala sugestivní otázka: „Přežijí rok 2000?“ Na konci osmdesátých let ale mohl obdobný dotaz mířit i na Horní Jiřetín a přilehlé Černice, obce v podhůří Krušných hor. Tehdy to bylo šedivé město bez budoucnosti, které měl pohřbít povrchový důl. Kdo tam ale od té doby nezavítal a navštíví Jiřetín až teď, bude mít nejspíš pocit, že se ocitnul v úplně jiné obci. Vyrostly zde nové domy, ty staré dostávají nový kabát, opravily se silnice a chodníky, z vytápění uhlím se přechází na pelety, na střeše školy se objevily fotovoltaické panely. Z Jiřetína a Černic se znovu stala místa s budoucností.

Ale jednoduché to nebylo. Přestože obec od podzimu 1991 chránily územní limity těžby Pithartovy vlády, několikrát to vypadalo, že uhlí nakonec stejně dostane přednost.

Fotografie z roku 1992, tedy rok po stanovení těžebních limitů. Mnozí obyvatelé se okamžitě vrhli na rekonstrukci svých domů.
Foto: Oblastní muzeum Most

A život se zastavil

První písemná zmínka o Jiřetíně se týká listiny, v níž se upravují poddanské povinnosti – odkazuje k roku 1263. Jenže to bylo ještě v době, kdy nikdo neměl tušení o tom, jak rozsáhlé zásoby hnědého uhlí jsou pod jiřetínskou zemí. V jednu chvíli to s obcí vypadalo opravdu hodně bledě. V sedmdesátých a osmdesátých letech jako by se tady život zastavil a jen se čekalo na smrt.

„Druhá polovina 20. století znamenala pro Horní Jiřetín období nejistoty a stagnace, neboť obec měla být stejně jako desítky dalších měst a vsí v našem regionu obětována zničující velkoplošné těžbě uhlí,“ píše jiřetínská radnice na svém webu. „Během této předlouhé doby byla proto zastavena veškerá výstavba, opravy, rekonstrukce – jednoduše jakýkoliv rozvoj.“

Pak se stal „zázrak“. První polistopadová česká vláda Petra Pitharta na podzim 1991 namalovala na mapu před Horním Jiřetínem čáru, za kterou už obří rypadla nesměla. Většina jiřetínských obyvatel od té doby věřila, že je těžební limity ochrání napořád. Těžaři naopak dlouho doufali, že to byl jen dočasný stav. V ohrožení nebyl jen Horní Jiřetín a Černice, ale také úchvatný zámek Jezeří, který se vypíná nad „měsíční krajinou“ rozsáhlého povrchového dolu ČSA.

„Horní Jiřetín, Černice či zámek Jezeří neměly vyhráno ani po vynesení jasného závazku, na kterém se dohodla společnost s těžaři. Během třiceti let musely čelit opakovaným pokusům těžařů zlobovat politiky a s pomocí pokusů ovlivnit energetické koncepce nebo vyvolávání strachu, že domácnosti bez uhlí za limity v zimě zmrznou. Takovým pokusem byla například Státní energetická koncepce z dílny Milana Urbana (ČSSD) v roce 2004. Tlaku na prolomení limitů musela čelit Pačesova nezávislá energetická komise během Topolánkovy (ODS) vlády. V roce 2009 využili také krizi se zemním plynem,“ uvedl Martin Sedlák, dlouholetý energetický expert Hnutí Duha a současný programový ředitel Svazu moderní energetiky.

Horní Jiřetín na předválečných snímcích
FOTO: MU Horní Jiřetín

Prezident proti prezidentovi

Těžební limity se staly politickou hrou na nejvyšší úrovni, na jednu i druhou stranu barikády se postavili také čeští prezidenti. Václav Havel v roce 2005, tedy už jako „obyčejný občan“ napsal tehdejšímu premiérovi Jiřímu Paroubkovi (ČSSD) kritický dopis, v němž se zastával těžebních limitů.

„Kladu si otázku, zda je v dnešních podmínkách jednorázový a bezprostřední efekt těžby hnědého uhlí důležitější než staleté kořeny Horního Jiřetína a Černic. A která sídla přijdou na řadu příště, když je ani někdejší vládní záruky neochrání? Můžeme se nazývat kulturní zemí, když staleté historické dědictví přeměníme během několika let na energii, kterou navíc vyvezeme za hranice?“

Naopak současná hlava státu – Miloš Zeman – se nikdy neskrýval s názorem, že by velkorypadla měla pokračovat i za limity a vytěžit, co se dá. A několikrát o tom mluvil při návštěvě Ústeckého kraje, například v únoru 2015: „Je nutné si ujasnit, zda uhlí potřebujeme, v jakém časovém horizontu ho potřebujeme, a je to otázka ekonomické bilance. Stačí vzít do ruky kalkulačku a počítat, což málo lidí z jedné i druhé strany udělá. Já jsem to udělal a vyšlo mi, že menší zlo, a menší zlo zdůrazňuji, je prolomení těžebních limitů, ale samozřejmě si vážím i odlišných názorů a argumentů pro tyto názory.“

O tři roky později, v červnu 2018 prezident Zeman při návštěvě Ústeckého kraje opět zopakoval, že by se limity měly prolomit. „Pokud jde právě o Horní Jiřetín, ať těžaři nabídnou občanům slušné podmínky a pak se dá jednat. Byl jsem teď nedávno v Orlové. Stará Orlová byla klasické hornické město, nepříliš krásné. Posunulo se pak o pár kilometrů dál a je tam teď moderní výstavba a lepší bydlení a živobytí než ve staré Orlové.“

Opravený Nanebevzetí Panny Marie
FOTO: Miloš Zihla, Město Horní Jiřetín

Poslední byly Libkovice

Že nešlo jen o politické hádky, ale o reálnou hrozbu, dokládá například událost z roku 2010, kdy zemi vládla úřednická vláda Jana Fischera. Tehdejší ministr průmyslu Vladimír Tošovský navrhoval, aby město nedostalo evropskou dotaci na novou kanalizaci a čističku. Tvrdil, že by to mohly být vyhozené peníze, když by zde za čas měl být povrchový důl. Horní Jiřetín však nakonec stamiliony získal a stavby dokončil.

Poslední severočeská obec musela kvůli uhlí zmizet z povrchu až na počátku devadesátých let. Byly to Libkovice. Nezachránily je ani masivní protesty a blokády vlastními těly. Tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý (ODA) v té době prohlásil, že Libkovice jsou poslední obcí, která musí ustoupit těžbě. Za pár let těžaři začali mluvit o tom, že chtějí vykutat uhlí pod Horním Jiřetínem.

„Když se bouraly Libkovice, bránil jsem se říct, že je to poslední obec, která stála v cestě hnědému uhlí. V případě Horního Jiřetína a Černic ale mohu prohlásit, že by to už určitě byly poslední obce,“ prohlásil tehdejší generální ředitel Mostecké uhelné Oldřich Klimecký. Připomněl, že třeba v německém Porýní se kvůli těžbě stěhovala i města s několika desítkami tisíc obyvatel.

Zděšení prince Charlese

Na katastru města stojí už zmiňovaný zámek Jezeří. Původně byl také určen k demolici, ale přežil a nyní se už roky pomalu dává do pořádku. Na jaře 1991 ho navštívil princ Charles, nejstarší syn britské královny Alžběty II. a jejího zesnulého manžela Philipa. Za zády zdevastované, dlouhé roky neudržované šlechtické sídlo, před očima nekonečný povrchový důl. Ten pohled ho šokoval. „Princ byl upřímně ohromen,“ popsal později Charlesovu reakci geolog Jan Marek, který mu poskytoval odborný výklad.

Charles byl v tehdejším Československu ještě s princeznou Dianou. Ale do severozápadních Čech odcestoval sám, když se Diana vrátila domů. Sám pilotoval letoun, který přistál na letišti u Žatce, odkud se výprava vydala pánevní oblastí až k honosnému zámku Jezeří. Vladimír Buřt, současný jiřetínský starosta a hlavní postava místního odporu proti rozšiřování povrchového dolu, po letech vzpomínal, jakým impulsem návštěva tehdejšího následníka britského trůnu byla. „Charlesova návštěva byla pro nás velkým povzbuzením,“ konstatoval Buřt, který za obranu města před uhelným dolem získal v roce 2009 prestižní Cenu Josefa Vavroušky.

Dnes je Horní Jiřetín úplně jinou obcí. Vrátila se mu budoucnost. A ta budoucnost má být co nejvíce zelená. Obecní domy postupně přecházejí od uhlí na vytápění dřevěnými peletami a přidávají se také soukromí vlastníci rodinných domů a bytů. V místní škole pracují tepelná čerpadla a na střeše vyrábějí elektřinu fotovoltaické panely, které se zakoupily a namontovaly pomocí sbírky, organizované městem ve spolupráci s českou pobočkou Greenpeace.

„Třicet let debaty o těžebních limitech je symbolem promarněných příležitostí. Uhlí pro teplárny bychom nemuseli potřebovat dřív, pokud by předchozí vlády dokázaly využít potenciál úspor energie v budovách a místních obnovitelných zdrojů energie,“ říká Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky. „S cenou emisní povolenky, závazky bank nefinancovat rozvoj uhelné energetiky či evropskými závazky ve snižování emisí už snad nikdo téma rozšiřování dolů neotevře. Dá se předpokládat, že uhelná energetika skončí ještě před rokem 2038. Reálně půjde spíše o rok 2030,“ uzavírá Martin Sedlák výhled fosilní energetiky v Česku.

Autor: Pavel Baroch

Foto: Martin Sedlák - pohled na doly přes zámek Horní Jiřetín Archiv Městského úřadu Horní Jiřetín, Oblastní muzeum Most