Mnohé zemědělské a lesní plochy připomínají průmyslové prostředí, takže půda nedokáže zadržovat vodu. „Mnohá adaptační opatření jsou jen prostým návratem ke starým zvyklostem, které jsou prověřené staletími,“ říká v rozhovoru pro Obnovitelně.cz uznávaná krajinářská architektka Jana Pyšková.

Po několika suchých letech se zdá, že letos voda v přírodě ani v podzemí nechybí. Skutečně se stále máme kvůli klimatickým změnám bát sucha?

Máme. Prší krásně, zima byla nezvykle bohatá na sníh, nicméně obsah vody v půdě a prostředí vůbec problémem být nepřestala. Velmi špatně se staráme o krajinu včetně sídel: z nich vodu vyháníme kanalizačními systémy, v plánování staveb se používají především technická a inženýrská řešení namísto přírodě blízkých opatření. Zemědělství s výjimkou biofarem, ale také lesnictví připomínají průmyslové prostředí: půda je zničená, dotace nevedou farmáře k odpovědnému hospodaření. Mrtvá půda hnojená chemicky neobsahuje edafon ani humus, kvůli čemuž půda nezadržuje vodu. Těžká mechanizace půdu zhutnila tak, že kousek pod povrchem je téměř „betonová“ deska. V půdě nejsou prostory, kde je běžně vzduch a kam natéká voda při dešti. Morfologie krajiny je také velmi tristní: velké celky, nepřerušené svahy, takže půdu nenávratně odnáší eroze vodní i větrná. Připadá mi, že to, co jsme se učili v prvních letech základní školy, neví ministr ani jeho podřízení. Překvapuje mě také, že pojišťovny vyplácejí škody, které způsobují přívaly z polí, na nichž nejsou prováděna protierozní opatření. Měly by uplatňovat škodu na farmářích.

A co les?

O špatných lesnických plánech, za které vytrestal lesníky kůrovec, jste sám psal. Nejde ale jen o nevhodnou skladbu, ale především o drastické odvodnění porostů včetně pramenišť. Půjdete-li se projít při nějakém letním lijáku do lesa, potečou proti vám potoky vody. Pryč, rychle pryč. A pak se lesníci diví, že lesy zničí sucho a sežere je brouk. Světlem v tunelu jsou osvícení majitelé lesa a lesní hospodáři, kterých naštěstí přibývá. Stejně jako osvícení farmáři se snaží obnovovat tůně, ruší meliorace, vodu zadržují a zpomalují. Vědí, že se jim to vrátí, tím spíš, že bude hůř. Klima se otepluje, takže veškerá voda se velmi rychle za horkých dnů vypařuje.

Pozorujete vy ve svém okolí nebo na nějaké vámi založené zahradě, že by tam byl problém se suchem?

Nejen já, ale i dost mých profesních přátel se snažíme reagovat. Vnímáme změny – vegetace se chová jinak, parky a zahrady vyschnou po vydatných deštích za pár dnů. Reagujeme změnou biotechnologií, výběrem rostlin, úpravou terénu. Nejdramatičtější změny ale vidíme ve městech, kde stromy opravdu bojují o přežití.

Jak se tedy podle vás velká města vyrovnávají se suchem? Mají třeba některá sídla před jinými náskok?

Pokud mluvíme o České republice, řekla bych, že i osvícená města stěží vidí mizející zadní světla ujíždějícího vlaku. Pracuje se na adaptačních strategiích, ale implementace je zoufale pomalá. Jako velmi pozitivní vidím třeba krok Brna, které velmi podporuje zakládání zelených střech, u nás v Praze se skvěle revitalizují některé potoky a vodní plochy, vznikají staronové sady. Velkým problémem je legislativa, místní vyhlášky a zvyklosti. V hlavním městě se letos ostře střetla profesní komunita s městskou servisní Technickou správou komunikací, která si šetří práci v ulicích tím, že ve veřejném prostoru nechce přebírat progresivní krajinářské úpravy pomáhající zmírnit dopady klimatické změny. O tom, jak se mají sázet stromy, aby přežily, se nyní vede dost živá debata. Ale zpět k otázce: kulturně i klimaticky blízkým vzorem by pro česká města mohla být Vídeň, kde se adaptaci a mitigaci již naplno věnují.

Jaké hlavní zásady by města měla dodržovat, aby lépe zadržovala vodu a lidé se v ulicích necítili jako na vyprahlé poušti?

Zadržet co nejvíce dešťové vody přírodě blízkým způsobem a využít ji pro podporu růstu stromů a další vegetace. Mezioborově a celostně plánovat – hledat řešení a místo pro vsakování vody do zeleně ve spolupráci krajinářů, urbanistů, dopravních inženýrů, vodohospodářů a ekonomů. Ona totiž řešení založená na přírodě často ušetří i dost peněz: když například na velkém sídlišti zajistíte, že na jeho území většina vody zůstane, bude tam lépe obyvatelům, ale také významně snížíte náklady – na kanalizační síť, na zálivku stromů, v létě na klimatizaci, v zimě na vytápění, protože stromy a popínavé rostliny chrání před teplotními extrémy. Důležitá je také osvěta, komunikace, znáte to: „Nikdo nechce stromy, ale všichni chtějí parkovat ve stínu.“ Je potřeba lidem vysvětlovat, jak jsou pro ně stromy důležité, ošetřovat je tak, aby pod nimi nebyla úplná tma a přitom stínily. Nemělo by také být myslitelné, aby úřednice vydala povolení ke kácení zdravých velkých stromů s odůvodněním „výstavba domu“.

Jaké další chyby radnice při „protisuchých“ opatřeních dělají?

Největší je špatné plánování a organizace, resortismus, což ale platí pro celou zemi, dále pomalá implementace nových opatření a postupů, nedostatečný rozhled úředníků a politiků. Obrovským problémem je podceňování odborníků a největším asi fenomén nejnižší ceny. Výsadba a především péče o vegetaci je až na výjimky svěřována firmám s nejnižší cenovou nabídkou a výsledky tomu odpovídají. Usychají stromy nové, ale i relativně etablované. Vedle toho je málokde správný, dostatečně odborně zpracovaný plán péče, a tak se údržba i špatně zadává. Chybí kontrola.

Divočina a město. V projektu Rustonka v postindustriálním Karlíně se do moderního komplexu vnesly prvky městské divočiny, která je hned za silnicí. Porosty jsou nenáročné, bujné a obsahují řadu domácích nebo zdomácnělých druhů (autor projektu CMC architects, krajinářská architektura Martin Barry a Jana Pyšková)
Foto: J. Pyšková

Co říkáte na projekt Milion stromů pro Prahu?

Ambiciózní projekt Milion stromů pro Prahu vidím asi takto: je skvělý, ale hodně těžký. Zatím se sází především na zelených plochách kolem Prahy, víceméně lesnickým způsobem. Bohužel při tom město nespolupracuje s krajinářskými architekty, nedělá se to moc promyšleně a nejsem si jistá, zda to stojí za to. Možná ano. Myslím si ale, že by se mělo začínat posílením porostů v nivách potoků, podporou říční krajiny, sázet v depresích, kde se voda zadržuje, či pracovat s terénem tak, aby se odtok vody zpomalil a stromy lépe rostly. Za naprosto stěžejní ovšem považuji záchranu alespoň jakž takž vitálních stromů, které rostou ve městě. Zlepšit jim půdní podmínky, osvobodit jejich kořeny z utužených zemin, odstranit vyvýšené obrubníky, v létě je zalévat a tak dále. Prioritou by mělo být zachránit ty stromy, které máme, protože nejen nám, ale i novým stromům pomohou přežít.

Co říkáte na argument, který jsem několikrát slyšel, že opatření reagující na klimatické změny, na lepší zadržování vody v městské i venkovské krajině, jsou příliš drahá a není jisté, jestli se vyplatí?

Že to říkají hloupí lidé. Bohužel sedí často na vlivných postech. Není to pravda, opatření založená na přírodě jsou velmi úsporná jak investičně, tak především z dlouhodobého hlediska. Je levnější pro stát opakovaně vyplácet škody způsobené suchem, případně povodněmi, nebo jednorázově upravit kus krajiny?

V poslední době se hodně hovoří o takzvaných zelených střechách. Je jejich vliv na zadržování vody v městském prostředí skutečně významný?

No, je. Zadrží od čtyřiceti do devadesáti procent vody, která na ně naprší. Samozřejmě nejde ozeleňovat běžné šikmé střechy, ale zásadní chybou například je, že veškeré vznikající haly, nákupní centra a jiné velké budovy nemusejí mít ze zákona zelené střechy nebo že lépe nefunguje systém pobídek a poplatků: poplatky za odvod dešťové vody do kanalizace by měly být finančně cítit, a naopak ti, kdo ozelení již existující střechy, by měli mít třeba úlevu na dani.

Může třeba i obyvatel panelákového bytu nějakým způsobem přispět k lepšímu zadržování vody na sídlišti?

Sám jen trochu, ale pokud se najde někdo aktivní a „zblázní“ také sousedy, pak se může měnit dost: jeden panelák s dešťovou jímkou, zelenou střechou, porostlou fasádou a dešťovými záhony je pak příkladem pro ten vedle, obyvatelé začnou chodit za radnicí, ať změní okolí, a je to. Pochopitelně osvícená radnice je také důležitá – proces může běžet opačně nebo společně. Příkladem je třeba brněnský Nový Lískovec s úžasnou starostkou Janou Drápalovou nebo Praha 12, kde je výborná místostarostka Eva Tylová.

Hodně jsme se věnovali městům, ale co třeba menší obce nebo vesnice, jak tam omezovat nebezpečí sucha, jak tam lépe zadržovat vodu v krajině?

Vlastně jsme se jim nepřímo také věnovali: péče o krajinu, pole, cesty, okolí toků, lesy. Obce by měly přesvědčovat a tlačit farmáře ve svých katastrech k udržitelnému přístupu, měly by se zajímat o svá práva a hájit je. Nejde jen o sucho a povodně, ale i kvalitu života obecně – prostupnost krajiny, její ráz, zdravotní aspekty: někdy až překvapí, že obyvatele vesnice nezajímá, čím, jak a kdy farmář stříká nebo „práškuje“ pole. Někdy se i ve větší vzdálenosti od obce může v horku zvednout chemický mrak z pole a driftovat nad vesnicí, kde si následně sedne. Jde také o vzájemné soužití, ochotu ke kompromisům. Pokud například osvícená obecní rada nechá pořídit územní studii či krajinný plán, přičemž se třeba ukáže, že menší či větší skupina lidí musí věnovat kousek svého pozemku k výsadbě stromů, vytvoření mokřadu, meandrování a rozšíření potoka a podobně. Často pak na začátku vznikne odpor a strach, ale pokud krajinářští architekti s obcí postupují moudře a jsou důvěryhodní, mohou nastat velké pozitivní změny. Stejně tak je nutné dobře zadávat pozemkové úpravy a územní plány. Opravdu dobře se na zadání připravit, případně si k zadání, komentování a oponování zbudovat mezioborový expertní tým. Sice se to zdá přehnané, když je autorem odborník, ale opravdu tomu tak není. Víc úhlů pohledu a více zkušeností je potřeba.

V minulosti se hodně řešilo nevhodné sečení luk, kdy se z nich v určitou dobu stávalo "golfové hřiště". Už se tento přístup podle vás zlepšil?

Problém se týká dvou věcí: jedna je sečení luk, na které se vztahují dotace. V České republice ještě nedávno platila přesná data, do kdy musely být louky bez výjimky posekány, abyste nepřišel o dotaci – nezohledňoval se fylogenetický vývoj rostlin, a tím pádem se nebral ohled na vývoj cenného hmyzu, hnízdění ptáků a podobně. Nevím, jak to je teď, ale pokud to stále platí, je to devastující pro biodiverzitu a také to zrychluje odtok vody z území. Posečete-li louky mozaikově, po částech, odtok přívalové vody zpomalíte. A nic to nestojí – to je mimochodem také odpověď na vaši předchozí otázku, jestli je zavádění adaptačních opatření drahé. Napadá mě u toho, že mnohá adaptační opatření jsou jen prostým návratem ke starým zvyklostem, které jsou prověřené staletími.

A druhý aspekt?

Druhou věcí je už zprofanované téma sekání travních porostů ve městech, v sídlech. Sekat se musí. Ale správně, tedy ve správnou dobu, správně vysoko, s použitím zdravého rozumu. Jsou různé trávníky – intenzivní, pro parádu a na odpočinek – v často navštěvovaných parcích nebo kolem historických budov. Tam je potřeba pěstovat trávník intenzivní, odolný, krásný. Nikdo nečeká, že tam pokvetou kopretiny – nebo neměl by. Společenská potřeba je jiná. Potom jsou trávníky běžné, například na sídlištích, v méně frekventovaných parcích a podobně. Tam se má sekat v kratších intervalech, ale ne vše najednou. No, a nakonec přicházejí porosty nejextenzivnější, tedy na středových pásech čtyřproudovek, v přírodě blízkých prostorech, na předměstích. Tam se seče mají plánovat podle vývoje porostů, počasí, expozice… A vracíme se opět k tomu, že pečovat o město a jeho vegetaci by měli odborníci podle správně sestavených plánů péče. Jeden kolega tomu říká: „Plít i sekat se musí hlavou.“ Každopádně po jednom až dvou letech různých přemetů, kdy se nejdříve sekalo až k zemi v srpnových vedrech a potom se nesekalo leckde vůbec, takže města se stala královstvím krále Ječmínka, kdy plochy zarostly invazním ječmenem myším, se stav opravdu zlepšuje. Pomáhá tomu jak letošní příznivé počasí, tak zlepšující se povědomí o tématu městské vegetace.

Autor: Pavel Baroch

Foto: Robert Sedmík, krajinná architektka Jana Pyšková

Pokud vás zaujala témata práce Jany Pyškové, můžete si také poslechnout její přednášku z konference Moderní města a regiony, kterou pořádal letos v červnu Svaz moderní energetiky:

Video: Svaz moderní energetiky