Měl jsem jet na Moravu Hyundaiem Ioniq. Říkal jsem si, když už je člověk na Moravě, mohli bychom se rovnou podívat na Slovensko. Ale hned mě napadlo, že by nebylo špatné v pochmurném zimním počasí ještě trochu popojet do lázní v Maďarsku. A když už je člověk v Maďarsku, proč nezajet do solných dolů v Rumunsku, které jsme v létě zapomněli navštívit. Že jde o elektromobil, vůbec nebylo překážkou.

Stalo se to v zimě před vypuknutím koronavirové pandemie. Hyundai Ioniq po modernizaci s 38kWh baterií sliboval až 300 kilometrů dojezdu. Motivací bylo hlavně zkusit, zda jsou na místě výtky, že se tento konkrétní model pomaleji nabíjí. Můžeme předběhnout, že ano, předchůdce se nabíjel rychleji. Z Prahy jsme vyjeli s plnou baterií. Stačilo se zastavit na nabíječce až za Brnem. Záchod, párek v rohlíku a kafe a jelo se dál. Na 300km trase bych si přestávku dal i se spalovacím autem, jel jsem po práci, byla tma a pauza rozhodně pomohla. Přes noc se pak na Moravě auto nabíjelo v garáži, takže na cestu dál bylo téměř dobité. Šlo o běžnou zásuvku navíc s prodlužovačkou a tím opravdu tolik energie neprojde.

Jet přes Slovensko je už ale trochu složitější. Čipy a aplikace, které pro dobíjení používám v Česku, jsou tam zatím k ničemu. Je nutné si dohledat informace na internetu. Na plánované trase napříč Slovenskem do maďarského Egeru zase tolik nabíječek tehdy nebylo. Ke zvážení byly prakticky tři: jedna u Lidlu, zdarma, ale s nutnou zajížďkou a s rizikem, že bude obsazená, druhá u fabriky u Prievidze, také zdarma, také s nutností si trochu zajet, a třetí přímo na dálnici, ovšem bylo třeba se registrovat, stáhnout si aplikaci a ještě platit 12 korun za kilowatthodinu. Zvolili jsme druhou možnost. Nebyla to ale dobrá volba. Opuštěné parkoviště uprostřed ničeho není právě vhodným místem na odpočinek. I na záchod bylo třeba hodně přemluvit ochranku fabriky, nebylo ani kam se projít, ač byl zámek Bojnice na dohled. Sice ušetřené peníze stačily na slovenskou dálniční známku, ale na výletě člověk nechce trčet v průmyslové zóně a čekat, až přibudou procenta baterie.

Další nabíjení bylo u hotelu v maďarském Salgótarjánu. Tehdy to bylo ještě zdarma a bez nutnosti se kdekoliv registrovat, dnes už to neplatí. Stačilo připojit auto, ubytovat se, dojít si na večeři a dobité auto přeparkovat přímo před hotel. Naprosto ideální.

Tři hodiny pohody v lázních

Další den bylo drobné překvapení. V noci mrzlo, na autě byla námraza. Ráno byla teplota na nule a jen neochotně se dostávala k pěti. Ale spotřeba na přejezdu do Egeru s topením i vyhříváním sedaček byla naprosto úžasných 15 kWh na sto. V tomto počasí je s řadou elektromobilů problém se podívat pod dvacet.

Před lázněmi byla opět nabíječka, v tu dobu také zdarma, ovšem už vyžadovala aplikaci ke spuštění a to se ukázalo jako problém. Omylem jsem ji totiž nainstaloval do telefonu bez dat a chvilku trvalo, než jsem vytvořil z jednoho telefonu wifi síť, abych mohl nabíjení v druhém telefonu spustit. Vůbec nechápu, proč provozovatelé nabíjecích stanic vymýšlí takové komedie a proč není možné třeba jen pípnout platební kartu, kterou si přiřadím ke svému účtu. Pak je i jedno, zda je stanice zdarma nebo placená. Každopádně tři hodinky pohody v lázních a auto bylo samozřejmě nabité. Nebýt komplikace s telefonem, bylo by to ideální. Benzínové auto se během parkování nenaplní.

Hyundai IONIQ (ilustrační foto)
FOTO: Jakob Härter

Před cestou zkontrolujte podmínky dobíjení

Pak už zbývalo Rumunsko. Chtěli jsme si ještě v Maďarsku udělat pauzu a podle mapy v telefonu (auto o nabíjecích stanicích od Budapešti dál netušilo nic) byla v jedné vesnici před rumunskou hranicí pomalá nabíjecí stanice a měla být zdarma. Bohužel, a to se mi stalo už vícekrát, stanici Innogy se nepodařilo spustit a čárový kód na ní pro stažení potřebné aplikace nefungoval. Chápu to tak, že Innogy v mezičase změnilo aplikaci, ovšem už ne nálepku na stojanu. Pauza od řízení tak proběhla běháním kolem stojanu a různými pokusy spustit nabíjení. Tohle se prostě nesmí dít, že někdo jede ke stojanu, je ochotný i platit a má smůlu.

V Rumunsku se zase situace jen po pár měsících od poslední návštěvy změnila. Takže opět nevýhoda elektromobilů. Je třeba si hlídat, jaká pravidla u jednotlivých stanic jsou a jak se mění. V Česku to člověk stíhá, v zahraničí už ne. Že byla jedna stanice zdarma a druhá fungovala s jednou aplikací, nemusí už ani po pár týdnech platit. Před každou cestou je tak bohužel nutné si to hlídat. Sice existují služby, které zpřístupní i nabíjecí stanice v zahraničí, ale jejich pokrytí není vždy ideální.

Například v Rumunsku má největší síť nabíjecích stanic partnerství s Kauflandem, u jeho obchodů účet za nabíjení zaplatí právě tento obchod. Po zadání kódu se tak částka vymaže, platilo to jednou denně pro každý obchod. Nabíjení je tak sice zdarma, je ale třeba službě převést v přepočtu zhruba 600 korun jako kredit. To je nutné vědět, bez toho nefunguje nic. . Mimochodem tady se ukazuje, jak se pravidla mění. Na naší první cestě elektromobilem do Rumunska bylo třeba získat na informacích v Kauflandu nabíjecí kartu, pak bylo nabíjení u těchto obchodů po celé zemi zdarma. Při cestě Ioniqem platila pravidla výše, jedno nabítí u každého obchodu denně zaplatí Kaufland. Nyní je možné získat pouze 5 nabíjení zdarma za měsíc a je třeba doložit dostatečnou útratu v Kauflandu za předchozí měsíc. Takže nerealistické pro cestovatele. Jinak se ale platí stále přijatelných 7,50 za kilowatthodinu.

V Oradea ale byla stanice u Kauflandu obsazená, stačilo ale popojet k Penny, kde už byla volná, tam je i nyní zdarma a bez registrace. Stačilo si dojít na večeři opodál a mohlo se jet dál s plnou baterií. Další zamýšlená stanice byla něco přes 260 kilometrů. Pokud by nefungovala, dalo by se dojet ještě na další místo. Dojezd by to měl pořád zvládnout. Variantou bylo ještě nabít dříve v Kluži, ovšem podle aplikace Plugshare se na tamních nabíječkách pořád střídala auta. Vypadalo to, že jde o taxislužbu a tedy i riziko, že bude nutné čekat.

Bohužel, a to je nevýhoda elektromobilů s relativně malým dojezdem, nás zmátl nový úsek dálnice a starší podklady v navigaci a najeli jsme na špatný směr. Ve výsledku to bylo 15 kilometrů navíc, které ale zmenšily rezervu. Sice by to byl problém, jen pokud by se pokazilo více věcí najednou, ale pro jistotu jsme doplnili na pomalé nabíječce a tím v podstatě ztratili hodinu jen pro větší klid.

Rizikem jsou samozřejmě i další elektromobily. Pokud je místo u stojanu jen jedno, je důležité přijet první. Například chvíli po nás přijela rumunská rodina, co si pořídila elektrické auto a jsou na výletě napříč svou zemí a dobíjí zdarma u Kauflandů. Musí počkat půl hodiny, než jim uvolníme místo. Neměli jsme ale jinou možnost než ještě 40 minut dobíjet. Můžeme rovnou zmínit, že stejnou rodinu potkáme i druhý den o 300 kilometrů dál. Opět budeme o pár minut rychlejší a oni budou muset čekat, zase něco kolem půl hodiny. Jeden stojan je zkrátka málo.

Hyundai IONIQ ilustrační foto
FOTO: Jakob Härter

Rozšiřující síť jistí riziko vypadnutí nabíječky

V Maďarsku jsme opět nabíjeli během návštěvy lázní v Segedínu. Poslední den naší cesty byl ale nejkomplikovanější. Další stanice po cestě byla obsazená, nedaleká pak blokovaná spalovacími auty, nakonec se podařilo se k ní napasovat. Následující plánovaná stanice po cestě byla nefunkční, stejně jako ta záložní. Ani nechci počítat, kolik jsme tím ztratili času. Dojezd naštěstí stačil na Slovensko, kde už stanice fungovala bez potíží, stejně jako ta poslední v Česku. Co se dnes dívám na mapu, možností je tam více a mělo by vše lépe fungovat.

Závěr z cesty je jednoznačný, auto takovou cestu zvládne, drobnou výtkou je jen rychlý pokles rychlosti nabíjení s plnící se baterií. Chyba byla v nespolehlivosti nabíjecích stanic, které nutí dělat si větší rezervu a tedy nabíjet i nad 80 procent baterie, což trvá a neprospívá to její životnosti. Ukázalo se, že jeden stojan je obvykle málo a pořád platí, že řada provozovatelů stanic si funkčnost tolik nehlídá. Problém ale je, že ne všechny jde spustit.

Dnes by byla cesta výrazně jednodušší, stanic po celé trase přibylo, kde byla jediná možnost, je nyní na výběr. Téměř zcela zmizely ty, které šlo využívat zdarma (tehdy to nakonec, ač to nebylo v plánu, byly všechny na Slovensku, v Maďarsku a v Rumunsku), nově se na většině platí zpravidla sedm až osm korun za kilowatthodinu a to včetně těch pomalých u lázní. I to ale plánování do značné míry zjednodušuje. Když byla dříve stanice zdarma, obhájilo to některé kompromisy typu zajížďka, horší místo nebo snaha nabít co nejvíce. U placených stanic se člověk chová jako zákazník a volí ty nejvhodnější. Není už nutné zajíždět do center měst, více možností je přímo u dálnice.

Konkrétně Hyundai Ioniq bychom na takový výlet doporučili jen klidnějším řidičům. Tomu koneckonců odpovídá i konečná spotřeba 13.3 kWh/100 km, která vzhledem k nízkým teplotám patří mezi mimořádně nízké a málokterý elektromobil by to dokázal. Elektromobil s dojezdem 300 kilometrů není z principu stavěný na dlouhé cesty, zvládne je ale poměrně důstojně. Nabíjení lze zpravidla plánovat na dobu přestávek, při prohlídkách měst nebo například při návštěvě zmíněných lázní.

Autor: Roman Šitner

FOTO: Jakob Härter (ilustrační foto)