Vládní činitelé si opakovaně pochvalují nadstandardní přátelské vztahy s Polskem, ovšem aktuální spor o důl Turów dokazuje, že realita má i své stinné stránky – minimálně v oblasti životního prostředí. Nejde totiž jenom o rozepři o jednu povrchovou těžbu, která má navíc po zásahu Soudního dvora EU evropský rozměr. Česko a Polsko se dostalo do sporu rovněž kvůli světelnému smogu, znečištěnému ovzduší nebo odpadům.

V dlouhodobém česko-polském sporu o plánované rozšíření dolu Turów slaví Praha první dílčí úspěch: Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že tam Polsko musí okamžitě zastavit těžbu. Rypadla musí zůstat vypnutá až do vynesení konečného rozsudku. Až v následujících dnech se ovšem ukáže, jestli Polsko tento soudní verdikt uposlechne.

České úřady se na unijní justici obrátily letos v únoru s žalobou proti rozšiřování dolu, které podle nich mimo jiné ohrožuje kvalitu pitné vody pro obyvatele Libereckého kraje. „Turów k sobě už desítky let stahuje podzemní vodu z okolí, řada studní je tady vyschlých, zmizely některé potoky, s velkými škodami se potýkají i místní zemědělci. Rozšíření dolu směrem k české hranici vše ještě zhorší,“ obává se například Daniel Gabryš, obyvatel příhraniční obce Uhelná. Lidé z Liberecka se rovněž obávají, že těžební stroje zvýší hlučnost a prach z dolu znečistí ovzduší.

Polsko podle české strany porušuje unijní právo tím, že umožnilo pokračování těžby bez posouzení jejího vlivu na životní prostředí. Varšava to odmítá a nedávno schválila prodloužení provozu dolu do roku 2044, aby tamní elektrárna měla dostatek paliva. Dobývací území podél silnice z německé Žitavy do polské Bogatyně by se proto mělo zvětšit dvojnásobně – až na třicet kilometrů čtverečních, přičemž rypadla by se prohrabala do hloubky 330 metrů. Obavy obyvatel a úřadů z Česka i Německa polští investoři opakovaně odmítají. Tvrdí například, že nedostatku vody zamezí vybudováním hydroizolační stěny. A argumentuje rovněž tím, že důl dává práci tisícům lidí.

Jenže unijní soud se postavil za Česko – aspoň v tomto okamžiku. „Za všechny naše občany jsem nesmírně rád a děkuji všem, kteří nám pomáhají v právní bitvě za naše životní prostředí," komentoval verdikt ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO), který ho označil za první velké vítězství v tomto sporu. Evropská komise přitom už loni v prosinci došla k závěru, že polská strana nesprávně posuzuje vliv dolu na životní prostředí a nesprávně o svých záměrech informovala sousední státy.

Světelný smog

S elektrárnou Turów souvisí i další přeshraniční ekologický problém, který ministr Brabec řešil. Odpadní teplo z tohoto energetického zdroje totiž vytápí rozlehlé skleníky pro pěstování rajčat, jejichž osvětlení zářilo desítky kilometrů daleko a obtěžovalo nejen obyvatele, ale třeba i astronomy, kteří na problém před několika lety upozornili. Skleníky vydávaly světlo jako stotisícové město, byly vidět až z Liberce. Astronomové to považovali za nejhorší příklad světelného znečištění ve střední Evropě.

Před několika lety se nepřiměřená záře ze skleníků řešila na nejvyšší vládní úrovni. Jejich polský majitel posléze slíbil, že je osadí speciálními roletami. „Pohltí devadesát sedm procent záření,“ slíbila tehdy vedoucí výroby Elžbieta Kalinczuk.

Jenže posléze si lidé v okolí začali na osvětlení opět stěžovat. V jedné internetové diskusi, kde se řešily především dopady plánovaného rozšíření dolu Turów, si jeden místní obyvatel na česko-polském pomezí začátkem května postěžoval: „Lidé zde mají prázdné studny už nyní... Tohle dokáže změnit jen případná nová polská vláda, která řekne, že je konec těžby v tom dole. Stejně jako ty jejich skleníky na rajčata– či co to tam pěstují, ty nám zase svítí večer víc jak měsíc v úplňku...“

Stěhování odpadů

Další vzájemný spor mezi Českem a Polskem se týká odpadů. Před dvěma lety byl ve Starém Městě u Frýdku-Místku objeven nelegální sklad se 650 tunami nebezpečného odpadu – rozpouštědel, emulzí, barev, laků a dalších chemikálií. Jeho likvidace vyšla tamní radnici na patnáct milionů korun. Posléze se prokázalo, že odpad dovezla polská firma. Policisté v této souvislosti zatkli jednatřicetiletého muže z Opavska, jenž se na nezákonném uskladnění odpadu podílel, za což mu hrozilo až pětileté vězení. Na polské straně hranice bylo zadrženo dokonce patnáct lidí.

Výtky ovšem nemíří jen z Česka do Polska, ale i opačným směrem. Varšava například vedla s Prahou několikaletý spor o dvacet tisíc tun kalů z Ostravy. Na konci roku 2010 začaly v rámci sanace ekologické zátěže po bývalé chemičce Ostramo putovat do polských Katovic kaly, které měly úřední razítko coby palivo pro uhelné elektrárny. Soukromá firma totiž dehtové kaly z ropných lagun smíchala s oxidem vápenatým a naředila uhelným prachem. Podle polské inspekce životního prostředí však i po této proměně zůstaly kaly nebezpečným odpadem, takže se za hranice převezla jen část upraveného materiálu, další dovoz polské úřady nepovolily. Navíc vyzvaly Česko, ať si směs zase odveze.

Spor se nakonec dostal až k Soudnímu dvoru Evropské unie, ten rozhodl ve prospěch České republiky. „Pouhá skutečnost, že je sporná látka vyrobena z odpadů, neumožňuje prokázat, že je sama odpadem,“ konstatoval rozsudek. Podle Miroslava Šuty z Centra pro životní prostředí a zdraví šlo ale o odstrašující příklad toho, jak by se problém se starými ekologickými škodami řešit neměl.

Znečištěné ovzduší

České úřady včetně radnic v Moravskoslezském kraji také dlouhodobě upozorňují na to, že ovzduší na Ostravsku patří k nejvíce znečištěným v Evropě také kvůli přenosu polských emisí včetně prachových částic.

„Podle prvních výsledků modelového hodnocení vlivu zahraničních zdrojů lze očekávat, že se zahraniční zdroje podílí na průměrné roční koncentraci sekundárních částic na území aglomerace Ostrava/Karviná/Frýdek-Místek zhruba ze dvou třetin,“ uvádí se například v loni aktualizovaném Programu zlepšování kvality ovzduší v této aglomeraci.

„Významný příspěvek polských zdrojů ke koncentracím suspendovaných částic je patrný i z měření na stanicích automatického imisního monitoringu, které jsou situovány v bezprostřední blízkosti státní hranice. Přitom se v prostoru mezi stanicemi a česko-polskou hranicí nachází minimum, nebo dokonce žádné české zdroje,“ konstatuje se rovněž v dokumentu.

Autor: Pavel Baroch

Ilustrační foto: Pixabay (ilustrační foto)