Česká krajina není v dobré kondici, což se například projevuje v ubývání ptactva zemědělské krajiny, kůrovcové kalamitě nebo v masivním ubývání zemědělské půdy. „Jsem přesvědčen o tom, že naše země si nemůže dovolit další nárůst průmyslu, gigantických staveb, silnic či dálnic. Jsme malou zemí, a pokud ji chceme zachovat, tak musíme přejít na udržitelný způsob života a přestat se soustředit výhradně na ekonomický růst,“ říká v rozhovoru pro Obnovitelně.cz senátor Petr Orel (Strana zelených/KDU-ČSL).

V jakém stavu je tedy z vašeho pohledu česká krajina?

Václav Havel by možná odpověděl, že „naše krajina nevzkvétá“, já osobně přesně takto českou krajinu vnímám. Naše zemědělská krajina je silně poznamenána mnohaletým socialistickým hospodařením JZD a státních statků. Bohužel transformace zemědělství po sametové revoluci mnoho pozitivního nepřinesla. Nesmírně důležitý vztah zemědělec – půda příliš nefunguje, mnohde chybí opravdový, citový vztah k půdě, ke krajině. O stavu naší krajiny nejlépe vypovídá současná situace v oblasti biologické rozmanitosti, a ta se neustále zhoršuje. Ať už jde o ptáky vázané na zemědělskou krajinu, hmyz, ale i další druhy volně žijících živočichů, a týká se to samozřejmě i planě rostoucích rostlin. V řadě zemědělských oblastí máme extrémně nízké pokrytí zemědělské půdy krajinnými prvky. Je tu obrovský problém eroze, špatné fyzikální vlastnosti půdy a většinou naprostý nedostatek humusu, tedy souboru organických látek, který má zásadní vliv na úrodnost půdy.

Co s tím?

Mnohdy by stačilo pro výrazné zlepšení situace velmi málo, navrátit alespoň někde travnaté meze, křovinné porosty, remízky se solitérními stromy, vysadit aleje, živé ploty, či udělat strouhy. Že to jde, potvrzuje řada příkladů, stačí se podívat třeba na projekty přihlášené do programu Pestrá krajina, za nimiž stojí už několik let Asociace soukromého zemědělství ČR. To, v jakém stavu je naše krajina, samozřejmě velmi úzce souvisí s ekonomikou zemědělské výroby, tady je pak přímá vázanost na státní dotační politiku a dotační politiku Evropské unie. Společná zemědělská politika EU je nejstarší společnou politikou a zřejmě i nejkontroverznější, a točí se v ní obrovské peníze. Samozřejmě je v zájmu všech států EU, aby byly potraviny v dostatečném množství, cenově dostupné a v co nejpestřejším sortimentu. Řekl bych, že v této souvislosti trochu svítá na lepší časy, ale nejsem přehnaným optimistou. Změnu k lepšímu musí chtít především samotní zemědělci a stát má povinnost k tomu vytvářet adekvátní podmínky a motivovat.

Ptactvo jste už zmínil. Česká společnost ornitologická, ale i další organizace si stěžují na nedobrý stav zemědělské krajiny, kvůli intenzivnímu hospodaření se počty některých druhů snížily o desítky procent. Je podle vás vůbec možné najít soulad mezi zemědělstvím a ochranou přírody a krajiny?

Jsem přesvědčen o tom, že to jde a že by tomu tak nesporně mělo být. Průmyslové zemědělství bezohledné ve vztahu k ostatním složkám krajiny nemůže mít dlouhého trvání, a to se už viditelně projevuje. Tak jak se nám to zvrtlo v lesním hospodaření, tak se nám to může pokazit v zemědělství. Je zřejmé, že obrovské lány monokultur jsou náchylné k chorobám, škůdcům. I když je to samozřejmě zcela jiná situace než v případě hospodaření v lesích. Chce to kvalitní zemědělské poradenské služby, motivující a spravedlivou dotační politiku, a hlavně citlivé hospodáře, kteří mají vztah k půdě a krajině.

FOTO: se souhlasem Petra Orla

Kapitolou sama pro sebe jsou právě české lesy, které jsou masivně káceny kvůli kůrovcové kalamitě. Kde se podle vás stala chyba?

Asi základní chyba byla v tom, že les byl pojat jako továrna na dřevo, ostatní mimoprodukční funkce byly upozaděny. Už na počátku 90. let minulého století řada osvícených lesníků a biologů upozorňovala, že je potřeba v souvislosti s klimatickými změnami změnit druhové složení a strukturu lesa ve prospěch listnatých dřevin. Pakliže by to vzali alespoň částečně lesní hospodáři za své, tak jsme mohli mít naše lesy v mnohem lepším stavu. Nicméně hlas této části odborné veřejnosti, vědců nebyl vyslyšen, a naopak jsme zůstali téměř výhradně u smrkových monokultur. Odpovědný resort, tedy ministerstvo zemědělství, ani největší správce našich lesů, Lesy ČR, s tím nic zásadního neudělali, vše fungovalo v zaběhlých kolejích. Kůrovec za to nemůže, ten prostě využil velmi vhodných přírodních podmínek. Platí pravidlo, čím je ekosystém pestřejší, tím je také stabilnější a je schopen odolávat lépe nástrahám, jako jsou škůdci či choroby dřevin.

Jak by se podle vás mělo změnit lesní hospodaření?

V současné katastrofické situaci, kdy máme obrovské holiny, stovky hektarů bezlesí, ten trend již nastal. Je tu zřejmá snaha o výsadby listnatých stromů, o zajištění druhové pestrosti, včetně dříve zatracovaných dřevin jako je bříza, jeřáb či třešeň ptačí. Samozřejmě je tu také jedle i smrk nebo modřín. Vše trochu drhne na nedostatku kvalitního sadebního materiálu. Vzhledem k oteplování není vyloučeno ani využití dřevin, které rostou v Evropě jižněji. Velký problém je zajistit, právě v návaznosti na ty obrovské holiny, potřebnou různorodou věkovou strukturu porostů, ta samozřejmě také výrazně přispívá ke stabilitě lesa na rozdíl od stejnověkých porostů. Z rozhovorů s lesními správci, revírníky, hajnými, vnímám, že je žádoucí také změnit řadu věcí v běžné praxi v zajištění lesnických prací. Zahraniční agenturní pracovníci nás nevytrhnou, lesní správci by měli mít možnost najímat na tyto práce místní lidi a adekvátně je také odměnit. Prostě se alespoň částečně vrátit k tomu, že „hajný znal ve svém revíru každý strom“. Samozřejmě je to o ekonomice, v současné době se zvedly ceny dřeva a evidentně se podstatně zvýšila těžba. Mám trochu obavy, bude-li co těžit v následujících letech, desetiletích. Určitě potřebujeme také vyčíslit cenu mimoprodukčních funkcí lesa a pracovat s ní.

Je dobře, že se do české krajiny vrátil rys a vlk? Co říkáte na opakované výzvy některých farmářů nebo myslivců, že by se měly početní stavy vlků regulovat, tedy střílet, protože tyto šelmy útočí také na chovy domácích zvířat?

Jsem přesvědčen o tom, že velké šelmy jako rys a vlk mají v české krajině své místo a mohou mít i velkou roli v udržení únosných stavů spárkaté zvěře. Škody způsobené zvěří na lesních porostech narůstají, odhadují se v řádu miliard korun. V řadě států EU soužití s velkými šelmami funguje, měli bychom přebírat zkušenosti od států, kde je ten proces soužití delší, jako Německo či Slovensko. Vztah k predátorům, jako jsou vlk, rys, medvěd, něco vypovídá o lidské společnosti a osobně věřím, že nakonec převládne pozitivní náhled. Někteří myslivci problém emotivně zveličují, a dokonce přiživují v souvislosti s vlkem i syndrom Červené Karkulky. Rys ostrovid se z tohoto pohledu jeví jako nekonfliktní, ale přesto doplácí na pytláky a dopravu, populaci se nedaří navýšit, ta je pořád velmi křehká, nestabilní. Česká republika, respektive ministerstvo životního prostředí má zpracovaný Program na péči o vlka a toho bychom se měli držet, upřesňovat a měnit ho podle nově nabytých a vědecky podložených poznatků.

V Senátu se vám podařilo do usnesení týkající se Národního plánu obnovy prosadit doplnění, aby vláda dala vysokou prioritu obnově struktury krajiny, zvýšení její ekologické stability, zlepšení vodního režimu a morfologického stavu vodních toků a zlepšení druhové a prostorové skladby lesů. Od premiéra Andreje Babiše (ANO) i jeho ministrů ale častokrát slyšíme, kolik milionů dali nebo dají na ekologii a na zlepšování krajiny. Proč jste tedy přišel s takovým usnesením? Vláda podle vás nedělá dost?

Při studování tohoto vládního materiálu mě velmi zarazilo, že kapitolu 2.6. Ochrana přírody a adaptace klimatickou změnu zpracovalo ministerstvo zemědělství, tedy resort, který nemá tuto oblast ve své gesci - tím resortem je bezesporu ministerstvo životního prostředí. Ministerstvo zemědělství se na tuto problematiku dívá často velmi rozdílnýma očima a chápe priority ochrany přírody a krajiny poněkud jinak než resort životního prostředí, kterému ve většině případů dávám za pravdu. Takto kontroverzní se mi také jevily některé návrhy ministerstva zemědělství obsažené v tomto materiálu. Z toho důvodu jsem navrhl doplnění usnesení o předmětný odstavec, který zmiňujete, a současně jsem písemně požádal ministra životního prostředí Richarda Brabce (ANO), aby jeho úřad provedl jakousi oponenturu tomuto návrhu ministerstva zemědělství. Vláda z mého pohledu určitě nedělá v této oblasti dost, velmi často slyším z úst některých vládních představitelů, včetně premiéra Babiše, skepsi v postoji ke klimatickým změnám a poruchám. Bezesporu je toho hodně napsaného na papíře, ale realizace váznou. Jsem osobně přesvědčen, že nebýt určitého tlaku ze strany Evropské unie, respektive Evropské komise, tak by řada aktuálních problémů životního prostředí byla přehlížena a jejich řešení odsouváno na neurčito.

Petr Orel byl zvolen do Senátu v roce 2016. V Senátu působí na pozici místopředsedy Výboru pro záležitosti Evropské unie
FOTO: se souhlasem Petra Orla

Kvůli změnám klimatu hrozí v Česku mimo jiné dlouhá období sucha, ale i rozsáhlé záplavy. Co si myslíte o plánech na stavbu velkých přehrad na různých místech republiky?

Klimatické změny tady jsou, to je nesporné, a na nás je přijmout bezodkladná opatření na boj s těmito změnami a na adaptaci společnosti na tyto nepříjemné změny. Koncepčních materiálů a strategií je zpracováno poměrně hodně. Teď nám musí jít o realizace celého komplexu opatření, jež se dotýkají všech oblastí našeho života. Co se týká výstavby velkých přehrad, zastávám názor, že jejich výstavba je potřebná v těch několika málo případech, kdy jde o vodní nádrže na pitnou a užitkovou vodu. Velký problém mám s těmi, které se „tváří“ jako protipovodňové opatření, nebo se argumentuje rekreačním využitím. Protipovodňová opatření lze realizovat mnohem citlivěji ke krajině, bez toho, aby se přehradily řeky. Klíčem k řešení nedostatku vody, problémů sucha, ale i povodní je podle mého soudu právě citlivé a udržitelné hospodaření s půdou, zásadní je také ochrana zemědělského půdního fondu. Výrazně bych zpřísnil zábory, dal jsem v té souvislosti i podnět na změnu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, ale zatím není politická vůle. Jsem přesvědčen o tom, že naše země si nemůže dovolit další nárůst průmyslu, gigantických staveb, silnic či dálnic. Jsme malou zemí, a pokud ji chceme zachovat, tak musíme přejít na udržitelný způsob života a přestat se soustředit výhradně na ekonomický růst.

A má podle vás smysl přehrada Nové Heřminovy na Bruntálsku nebo vodní dílo Skalička na Bečvě?

Co se týká přehrady Nové Heřminovy, tak jsem přesvědčen o tom, že je zbytečná, od roku 2005 je na stole mnohem levnější a rychleji realizovatelné řešení protipovodňových úprav. Tato varianta, která je environmentálně mnohem citlivějším řešením, je bohužel odpovědnými orgány a institucemi systematicky odmítána. Nedávno jsem se setkal se zástupci obce Nové Heřminovy a vnímám, že jejich argumenty proti přehradě jsou podložené, vycházejí ze znalosti území a z obav co negativního přehrada pro obec přinese, avšak jejich názory jsou arogantně přehlíženy. Existuje harmonogram výstavby záměru tohoto vodního díla, jde mimo přehradu o celou řadu menších, souvisejících staveb, ale nic z toho nebylo ještě realizováno, přestože by to mohlo protipovodňovou ochranu v dílčích úsecích řešit. Některé měly být ukončeny v roce 2012. Máme rok 2021 a vše se točí jenom kolem nádrže, vykupování pozemků, bourání staveb. Jsem přesvědčen, že jde o mrhání finančními prostředky daňových poplatníků.

A co Skalička na Bečvě?

Co se týká nádrže Skalička tak jsem jednoznačným zastáncem suchého poldru, který protipovodňový význam řeší stejně jako přehrada. Při této variantě však zachováme nepřerušený tok nádherné štěrkonosné řeky, neohrozíme Hranický kras a jeho křehký hydrologický režim.

Ale v plánu jsou i další přehrady…

Nápad Ministerstva zemědělství postavit jednatřicet přehrad považuji za takřka šílený. Jsem přesvědčen o tom, že by mělo jít prioritně o obnovení života v řekách. Průchodnost řek je nesmírně důležitá ve vztahu k obnově biodiverzity, stejně jako obnovení údolních niv a mokřadů. Strategie Evropské unie v oblasti biologické rozmanitosti si mimo jiné klade za cíl obnovit do roku 2030 nejméně 25 tisíc kilometrů volně tekoucích řek, tedy právě odstranění pevných překážek a obnovu navazujících ekosystémů.



Autor: Pavel Baroch

Foto: se souhlasem Petra Orla