Ropák se odstěhoval. Smog stále zabíjí, říká analytik Kotecký k ochraně životního prostředí

Ropák se odstěhoval. Smog stále zabíjí, říká analytik Kotecký k ochraně životního prostředí

17. listopadu 2019

„Drobní přispěvatelé a podpora jednotlivců je pro budoucí fungování neziskových organizací v oblasti životního prostředí velmi důležitá,“ říká analytik think tanku Glopolis a bývalý programový ředitel Hnutí Duha Vojtěch Kotecký. K příležitosti 30. výročí sametové revoluce jsme si povídali o posunu vnímání Čechů v důležitosti ochrany životního prostředí, aktivitě neziskových organizací před a po revoluci nebo o aktuálních environmentálních problémech, které trápí Česko.

Kam jsme se podle Vás posunuli 30 let po sametové revoluci v oblasti ochrany životního prostředí? Změnil se zásadně postoj státu k environmentálním tématům? 

 Ale jistě. Před třiceti lety jsme měli stát, který zařadil ekologické statistiky na seznam tajných dokumentů. Teď už skoro třicet let máme stát, který si vyhrnul rukávy a začal čistit vzduch i řeky. Což se mu podařilo natolik, že dnes už řešíme úplně jiné věci než počátkem devadesátých let. Exhalace oxidu siřičitého – před třiceti lety asi největší ekologický malér – klesly o 95 procent a skoro kompletně se podařilo skoncovat se znečištěním řek z průmyslové výroby. 

 

Existovala u nás ekologická hnutí i před rokem 1989 a jaká témata hlavně řešila? Jak se k jejich aktivitě stavěl tehdy stát?

 Před rokem 1989 byly asi tři směry, které se ovšem vzájemně překrývaly a obohacovaly. Za prvé oficiálně tolerované organizace, tedy Český svaz ochránců přírody a Hnutí Brontosaurus. Režim jim dovolil dělat v jeho očích neškodnou praktickou činnost, jako uklízet černé skládky nebo pečovat o přírodní rezervace. Nebo si to alespoň myslel. Tisíce lidí se k nim přidaly a dělaly v nich kvanta výborné, užitečné práce. Za druhé víceméně podzemní skupiny, například Ekologická společnost kolem Ivana Dejmala nebo čerstvě vznikající Pražské matky. A za třetí prostor mezi nimi – činorodé prostředí ponejvíce špičkových vědců a expertů, kteří se pohybovali někde na hranici možného a pomáhali na obou stranách. Jenomže se nedají nakreslit přesné dělicí čáry. Třeba vysloveně odbojný časopis Nika vycházel pod hlavičkou Českého svazu ochránců přírody. Ale samozřejmě tu nebyla skoro žádná možnost prosazovat lepší státní politiku. 

 

Lišily se environmentální problémy tehdejšího Československa od problémů v západní Evropě?

 Byly víceméně stejné, jenomže mnohem dramatičtější. Skoro každý stát v Evropě trpěl smogem a kyselými dešti. Ale malé Československo mělo osmé největší exhalace síry na světě. Navíc se u nás problémy neřešily a odsouvaly do budoucna, zatímco státy na západ od nás už dvacet let krok po kroku čistily průmyslovou výrobu i dopravu. 

 

Jak se podle Vás změnil postoj českých občanů k ochraně životního prostředí za posledních 30 let? Myslíte si, že se občané o environmentální témata více zajímají nebo jsou tato témata naopak pro většinovou společnost spíše okrajová?

 Na počátku devadesátých let byl špinavý vzduch nebo řeky na nejvyšších místech v žebříčku každodenních starostí českých domácností. Otevřeli jste okno a na první nadýchnutí bylo jasné, proč je tohle důležité. Teď už smog nebo kontaminaci řek nevnímáme tolik bezprostředně. Společnost ale ekologická témata nepovažuje za méně důležitá. Spíš se na ně dívá jinak. Smogu jsme se úplně nezbavili a pořád ještě na něj umírají tisíce lidí ročně. Ale přeci jen to v podkrušnohorských městech už nevypadá jako v Pekingu. Ropák se odstěhoval. Středobodem naší pozornosti se stalo hlavně sucho – Češi a Češky ho podle průzkumu považují za důležitější než platy nebo terorismus – a péče o krajinu. Hodně uvažujeme také o na první pohled nesnadno viditelných věcech, jako je náš příspěvek ke změnám klimatu nebo plýtvání surovinami. Méně a méně vidíme dědictví minulosti, které by někde na ministerstvu měly vyřešit. Čím dál více Čechů vidí v péči o zdravé prostředí, které potřebujeme k životu, náš společný úkol.

 

Můžete prosím stručně popsat dějiny "ekologického" hnutí u nás těsně před revolucí a po ní? Jsou zde neziskové organizace, které jsou aktivní do dnes a jsou podle Vás ve své činnosti úspěšné?

 Český svaz ochránců přírody i Hnutí Brontosaurus nejenže pokračují do dneška, ale hlavně si našly své místo ve svobodné společnosti a dělají kvanta výborné práce. Kromě toho po roce 1989 vyrostla úplně nová generace organizací, které začaly prosazovat lepší oficiální politiku, což předtím prakticky nešlo – Hnutí DUHA, Arnika nebo česká pobočka Greenpeace, některé regionální organizace jako Pražské matky, Čisté nebe či Auto*mat a další. A daří se jim lépe a lépe. Vezměte si jenom, že během posledních let ekologické organizace dokázaly prosadit nová státní pravidla pro národní parky, ukončit debatu o rozšiřování uhelných dolů na úkor dalších obcí nebo posílit ochranu alejí před kácením. A především v tom nezůstaly samy. Hrozně důležitá je myslím rostoucí síla sektorových asociací firem v čistých odvětvích – obnovitelných zdrojích energie, šetrném stavebnictví nebo ekologickém zemědělství.

 

Jak Vy sám vidíte budoucnost neziskových ekologických organizací v Česku? Bude jejich aktivita ještě nutná, pokud se z environmentálních témat stane tzv. mainstream?  

Úkolem ekologických organizací asi není přesvědčit zemi o důležitosti tématu, pak jí ho předat a říci: teď už se postarejte. Ve společnosti se vždycky budou potkávat různé zájmy. A někdo v ní musí hájit zdravý život a péči o přírodu. Tady jsme myslím už hodně podobní západní Evropě a budeme se jí podobat stále více. Důležité také bude, aby se stalo samozřejmostí přispívání jednotlivců ekologickým organizacím. Třeba v Británii nebo Německu mají více přispěvatelů než je členů všech politických stran dohromady. Podle sondáží u nás patří neziskové organizace společně se starosty v péči o životní prostředí k institucím s největší důvěrou u veřejnosti. Pokud se mají stát nepřehlédnutelnou národní silou, musí se také v Česku stát dobrým zvykem poslat jim třeba stovku měsíčně.

 

Vojtěch Kotecký je analytikem pražského think tanku Glopolis, kde se zaměřuje na environmentální problematiku a její ekonomické souvislosti. Dříve působil jako programový ředitel Hnutí DUHA. Za svůj přínos veřejné debatě o životním prostředí získal Cenu ministra životního prostředí a byl také členem Rady vlády pro udržitelný rozvoj. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval systematickou biologii a zoologii a na Centru pro otázky životního prostředí UK získal doktorát environmentálních studií.

Foto: Wikimedia Commons