Soláry na energeticky vyladěné budově jsou zelenější než kotel na biomasu v nezatepleném domě

27. prosince 2019

Václav Taubr, generální ředitel a předseda představenstva ENESA a.s., nemá strach o budoucnost projektů energetických úspor se zárukou (EPC).

 

Co se Vám na projektech energetických služeb se zárukou nejvíce líbí? 

 Neřeknu nic překvapivého, ale jejich kouzlo vnímám v tom, že jde o zaručenou službu, která dává klientovi jednoznačnou garanci výsledku. Zároveň jde o formu služby - nebo obchodní model, který se neustále vyvíjí. Letité zkušenosti z uskutečněných projektů EPC umožňují posouvat hranice jeho využití. Příkladem může být kombinace metody EPC s dotací, kterou podporuje Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí. Takto je možné propojit technologie, které jsou doménou EPC, s dalšími opatřeními, přestože se pro tyto projekty z důvodu delší doby návratnosti dříve nehodila. Jde zejména o stavební část, např. zateplení, okna – obecně tedy obálku budov. Nový trend tak umožňuje rekonstruovat komplexně a kombinovat jak technologická, tak stavební opatření. 

 Kdy jste se s EPC seznámil? 

Bylo to už v mých předchozích zaměstnáních. Například ve francouzské společnosti ENGIE jsem byl zodpovědný za rozvoj nových projektů v České republice. Snažili jsme se využít interních zkušeností zejména ze sousedních trhů - tedy Německa a Slovenska, kde už byli v rámci skupiny s obdobnými projekty dál. Bohužel český trh je relativně malý a mateřská firma toto zaměření příliš nepodporovala. Po mém nástupu do společnosti EVČ v květnu 2017 jsem se dostal k EPC projektům ve všech jejich fázích. To znamená obchodní, realizační, ale i následné péči, tedy energetickému managementu. V dalším roce jsem se podílel na fúzi EVČ s firmou ENESA. Obě společnosti měly nejen podobné zaměření, ale i stejného vlastníka. Dávalo proto smysl spojit kapacity, zkušenosti a know how do jedné firmy, což se k 1. lednu 2019 také stalo.

 Které projekty EPC považujete z pohledu zákazníka za přelomové?

Metoda EPC je v ČR využívána již 25 let a za tu dobu bylo realizováno více než 250 projektů. Z pohledu zákazníka je důležité, že na žádném z nich zákazník neprodělal. Pokud bych měl vypíchnout jen některé z nich, pak by to bylo EPC v Národním divadle, kde se po spuštění projektu podařilo snížit spotřebu plynu o polovinu a celkové úspory za deset let převýšily investice do realizace energeticky úsporných opatření o 18 mil. korun. Projekt byl mimořádný i tím, že se jednalo o památkově chráněný objekt. Je dobře, že dnes si je MŽP vědomo složitosti problému a umožňuje získání dotace na zvýšení energetické účinnosti budov, které sice nejsou památkově chráněny, ale jsou v památkové zóně, bez ohledu na dosažení maximální hranice parametrů pro celkovou energetickou náročnost budovy dle příslušných norem. Dalším výjimečným projektem je EPC v MČ Prahy 13, a to nejen svým rozsahem (34 MŠ a ZŠ), ale také kombinací s dotací, což byl v době vzniku (2011) vskutku pionýrský počin. Dnes je tento postup podporován státem a projekty, které budou řešeny metodou EPC, získají dotaci o 5 % vyšší. Vyzdvihnout by si však zasloužil každý městský projekt. Jeho schválení totiž vyžaduje myšlení nad rámec jednoho volebního období. V souvislosti s dotacemi bych rád připomenul jeden z prvních EPC projektů, který využívá kombinaci EPC a nově nastavených dotací. Jedná se o úpravy ve čtyřech objektech Akademie múzických umění v Praze, kde jsou stavební práce (výměna a repase oken i dveří) hrazeny z dotace a modernizace energetického hospodářství se zaplatí z budoucích úspor energie. Obojí v synergií a s jedním cílem: snížit spotřebu elektřiny, plynu, tepla a vody. Samostatnou kapitolou jsou projekty v nemocnicích, kterých bylo za těch 25 let několik a každý z nich byl a je svým způsobem zajímavý.

 Kdy je EPC nejvhodnějším řešením?

Ideální jsou objekty s vysokou spotřebou energie a přerušovaným provozem, jako například nemocnice, objekty sociálních služeb, sportovní areály, administrativní a školské objekty. Starost o energetickou úspornost provozů a budov je přitom v těchto případech většinou daleko od základního zaměření našich zákazníků. Provozovatelé nemocnic například raději investují do vlastního vybavení, zdravotnické techniky, IT nebo do zlepšení prostředí pro pacienty. Jiné technologie tak zůstávají trochu stranou. 

 Jak se k EPC staví stát?

Jak už jsem naznačil dříve, stát se prostřednictvím MŽP a MPO snaží zlepšovat podmínky pro identifikaci a vznik nových projektů. V posledních letech se zvýšil objem prostředků v programu EFEKT a došlo k úpravě pravidel čerpání, která nové projekty podporují. Je to jeden z účinných nástrojů pro rozvoj trhu energetických služeb se zárukou. Na úrovni měst a krajů jsou s EPC dostatečné zkušenosti a projekty nově vznikají nebo se rodí opakovaně. U organizačních složek státu je situace komplikovanější a motivace šetřit energii je zatím poměrně malá. Už se však objevují první vlaštovky, příkladem je právě probíhající výběrové řízení na vybrané objekty soudů v Plzni. 

Jak si představujete budoucnost EPC?

Osobně vidím budoucnost optimisticky. Vznikají nové projekty, které přinášejí klientům úspory a benefity. Pozitivní také je, že se daří rozšiřovat EPC o nadstavbu, například již zmíněné kombinace s operačním programem Životní prostředí. EPC má budoucnost i v kontextu toho, že ceny energií rostou, takže hlavní benefit, úspora nákladů na energii, získává znovu na významu. Z tohoto pohledu nemám o budoucnost EPC strach. Jako určitou slabinu vidím, že se tuto metodu nedaří příliš aplikovat u průmyslových zákazníků, protože ti jsou orientovaní na krátkodobé efekty. Často si vybírají jen jednotlivá opatření typu modernizace osvětlení a chybí komplexní přístup. Mají přitom vlastní týmy specialistů, např. pro investice, nákup apod., kteří jsou schopni obdobné projekty řešit klasickou formou, tedy jako samostatně soutěžený projekt a následnou realizaci. Často si pomáhají dotacemi na podporu konkurenceschopnosti a EPC se tam tolik neuplatní. 

Energetika se výrazně mění, vítězí například decentralizace…

Osobně nejsem zastáncem extrémů, dávám přednost selskému rozumu. Decentralizace je téma, o kterém by měla v každém konkrétním příkladu rozhodovat hlavně ekonomika. V řadě případů přináší prospěch u zásobování teplem, ale jsou teritoria, kde je centrální řešení ekonomicky výhodnější. U elektřiny je to mnohem složitější. Každý můžeme mít doma svůj kotel, ale asi nemůžeme mít všichni doma svoji elektrárnu. Pro koncept EPC to však není nic zásadního. Je skvělý tím, že nabízí řešení jak pro centralizované, tak i pro decentralizované systémy, případně lze s jeho pomocí přejít částečně nebo úplně z jednoho systému na druhý.

 Jak se může EPC začlenit do budování „smart cities“, chytrých měst a obcí?

Protože důležitou podmínkou pro „smart“ řešení je monitoring, shromažďování informací, jejich analýza a využití, tak se dá říci, že energetický management, používaný v  EPC projektech, s tím styčné rysy samozřejmě má. Jedině však tehdy, když jde o data, která se získávají z pohledu energetických úspor. Pokud jde o data pro optimalizaci dopravy či ovládání křižovatek, tak to parketa EPC není. Myslím si proto, že EPC v rámci smart přístupů své místo má, ale rozhodně není a nemůže zůstat jediné. 

Jak se při EPC projektech využívají obnovitelné zdroje energie či další „zelená“ opatření? 

S obnovitelnými zdroji se u projektů EPC pochopitelně setkáváme také, příkladem je třeba fotovoltaika na střeše Národního divadla. EPC však v první řadě snižuje spotřebu energie na koncových spotřebičích a ztráty v distribuci. Teprve na nový stav pak optimalizuje zdroje podle jejich účinnosti a ekologické čistoty. Je to mnohem „zelenější řešení“ než instalovat třeba kotel na biomasu do domu s vysokými ztrátami tepla.

 Autor: Asociace poskytovatelů energetických služeb