Končící vláda Andreje Babiše se upnula na prosazení jaderné energetiky mezi zelené zdroje podporované pro dosažení emisních cílů. Podobný cíl má také nová vláda Petra Fialy. Martin Prax ve své glose nabízí zamyšlení, zda tento směr dává smysl.

Evropská komise i členské státy debatují o možnostech řešení, která mají zajistit naplnění cíle v podobě redukce emisí o 55 procent do roku 2030. Státy východní Evropy a Francie by rády debatu využily k prosazení jádra mezi podporované zdroje v rámci takzvané taxonomie. Proti tomu stojí podobně velký blok států, které podporu pro atomové reaktory odmítají nebo je jim to jedno.

Pojďme si zkusit odpovědět na otázku, zda dává současné úsilí o protlačení jádra mezi zelené projekty smysl.

Možná to postaví mimozemšťané

Pokud má Evropa snížit emise o 55 procent do roku 2030, má na to pouhých 9 let. Objektivně je třeba si přiznat, že do roku 2030 nevznikne žádný z jaderných projektů, které se dnes na papíře plánují. Při pohledu na problémy na věčných staveništích ve finském Olkiluotu, francouzském Flamanville nebo britském Hinkley Point je jasné, že projektová příprava a samotná stavba vyžadují zhruba 20 let času: od prvního tahu v projektu po připojení k síti. Pokud nemají vlády států, které tlačí podporu pro nové jaderné reaktory, nějakou tajnou dohodu s mimozemskými civilizacemi, těžko zajistí, že budou reaktory stát před rokem 2030.

Pochopitelně, jádro by pomohlo redukovat emise i později v rámci plnění cílů klimatické neutrality do roku 2050. Ovšem s ohledem na stárnutí existujících jaderných elektráren je otázkou, zda to není od začátku marná snaha. Soustředit se na prodloužení životnosti stávajících reaktorů může být právě jediná možnost, jak lze jádro alespoň částečně nechat ve hře. Zvýšení podílu jádra je totiž nerealistický sen s výslednou cenovkou bilionových investic do atomových elektráren. A bohužel také odvedení pozornosti od řešení, která mají lepší šanci: podstatně levnější a snáze realizovatelné obnovitelné zdroje nebo zvyšování energetické účinnosti budov a průmyslu. Právě tyto cesty by se měly stát hlavním směrem i pro novou českou vládu. Dlužno dodat, že jádro ani nepomůže s boji proti vysokým cenám elektřiny, se kterými Evropa v současné době potýká.

Jaderná elektrárna (ilustrační foto)
FOTO: Pixabay

Francouzská jaderná krize

Vlajkovou lodí evropské jaderné energetiky je Francie. Díky silnému spojení státu a energetiky se dostala projekty z minulého století na podíl 70 procent jaderné elektřiny v energetickém mixu. Jenže silná závislost na atomové energii je problém. Ukazuje se to v polovině prosince, kdy cena elektřiny na burze vystřelila ve Francii k rekordním hodnotám. Přispěl k tomu také fakt, že elektrárenská společnost EdF odstavila čtyři reaktory. Francie přitom jadernou energii silně potřebuje právě během zimy: tamní domácnosti elektřinou topí, roste tak spotřeba a odstavení elektráren ohrožuje stabilitu sítě.

Problémy s potrubím se týkají francouzské jaderné elektrárny Civaux 1&2 (výkon 3 000 MW). Reaktory této elektrárny budou mimo síť minimálně po dobu prvního čtvrtletí 2022, ale předpokládá se, že se může doba odstávky protáhnout. Stejná technologie je také v elektrárně Chooz 1&2 (výkon 3 000 MW). První reaktor Chooz odstavila EdF 16. prosince a druhý 18. Mimo síť budou více než měsíc. Jen letos tyto odstávky reaktorů sníží výrobu o 1 terawatthodinu. Ceny elektřiny na burze na problém reagovaly růstem: francouzský kontrakt na leden 2022 vzrostl o 37 % na 540 €/MWh.

Francouzské problémy mají také dopady na okolní země. Po oznámení potřeby odstavit reaktory kvůli vážným zjištěním ohledně trhlin na reaktorovém potrubí vzrostla cena elektřiny i v Německu – zhruba o 10 procent. Situace ve Francii tak ukazuje, že ani jádro není receptem na růst cen energie během letošního roku. Obvzlášť pokud se potká problém zásabování Evropy plynem s technologickými a bezpečnostními problémy jaderných reaktorů.

Během následujících desetiletí nějaké jednotky kusů nových reaktorů vzniknou. Jen stěží však nahradí ty, které bude třeba trvale odstavit kvůli stáří. Opět tak platí, že biliony investované do oživení jaderného programu ovoce v podobě levné energie nepřinesou.

Zelená bažina

Zastánci jaderné energetiky se snaží nabarvit jaderné reaktory na zeleno, s příslibem, že jde o řešení, které pomůže v ochraně klimatu. Jenže těžko nám pomůže řešení, které přijde až po 20 letech, navíc jen v jednotkách kusů. Skoncovat s uhlím bude Evropa potřebovat dřív – blíže k roku 2030. Pokud někdo tlačí jaderné reaktory jako řešení změn klimatu, měl by se zamyslet nad otázkou, co vykryje dodávky do doby vzniku nových jaderných reaktorů. Pokud problém vztáhneme na Česko: nový reaktor v Dukovanech nahradí zhruba polovinu tamního současného výkonu. Podíl jádra i za cenu astronomické investice klesne. Není tak lepší hledat odpověď v oblasti zvyšování energetické účinnosti průmyslu nebo renovaci budov? Oby tyto recepty sníží náklady firem a rodin za energie podstatně rychleji než vysněný reaktor.

Debata o drtivých důsledcích klimatické změny vytlačila z veřejné diskuze debatu o limitech jaderné energetiky. Jenže sama změna klimatu představuje pro jádro vážný problém v oblasti potřeby dostatku vody pro chlazení reaktorů. Jen za posledních 10 let nastalo několik situací v USA či právě ve Francii, kdy provozovatelé museli snížit výkon jaderných reaktorů nebo je zcela odstavit, protože prostě neměli dost vody.

Je tu také problém se získáváním uranu. Negativní důsledky jeho těžby těžko těžko někdo nabarví na zeleno. Uranové doly po světě jsou stále nevyřešená tikající bomba pro životní prostředí. Nevyřešené hrozby v podobě bývalých uranových dolů najdeme v Rusku či bývalých státech Sovětského svazu, Africe i USA. Ostatně můžeme se podívat přímo do Česka, kde odstranění ekologických zátěží těžby uranu přijde státní kasu zhruba na 100 miliard korun.

Autor: Martin Prax

FOTO: se souhlasem Global 2000